Zpět na hlavní stránku!


Bezdomovec a nezaměstnaný. Bezdomovci a nezaměstnaní. Práce o chudobných lidech a sociální problematice adresována zejména pro chudobné lidi.

Motto: Nepopírám, že jedním z potencionálních bezdomovců je i moje maličkost, ačkoliv tuto skutečnost zde pro Vás zjevné či skryté bezdomovce, popřípadě i mé “kolegy” – ostatní potencionální bezdomovce nepokládám za nijak důležitou, smrti se osobně nebojím a s bezmeznou důvěrou a láskou vkládám svůj život do Božích rukou, ať Pán naloží s mým životem jak sám uzná za vhodné. (JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola).

Doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tyto čtyři hlavní a veliké následující práce:

1./Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

2./Henryk Lahola :Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

3./Henryk Lahola : Slobodní murári. Svobodní zednáři. Konkrétne fakty o celosvetovej nadvláde slobodných murárov - svobodných zednářů. (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Nadvlada.htm

4./Henryk Lahola : Homosexuáli a lesbičky! Preč zo zvráteným úchyláctvom!! Vyliečte sa z tej odporne hnusnej a zvrhlej homosexuality!! Táto práca je určená k samoliečbe homosexuálov a lesbičiek, ktorí či ktoré o túto liečbu majú úprimný záujem!!! (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Terapiabuz.htm

 

A můžete si též přečíst i těchto několik starších a vedlejších, menších prací:

Henryk Lahola : Komunismus coby filozofický fenomén křesťanství v kontinuitě filozofie dějin. Marxisté-leninisté zradili původní ideály revoluce nastolením ekonomického systému státního kapitalismu! , Babice 2006, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Ko.htm

Henryk Lahola : Manifest revoluce proti kapitalismu pluralitnímu i státnímu! Jen odstraněním měny a likvidací privátního vlastnictví lze zlikvidovat trh a tím ekonomicky i obě formy kapitalismu! , Babice 2006, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm

Henryk Lahola : Cizí dělníci stojí zaměstnavatele mnohem více peněz jako domácí dělníci! Ekonomicky je to dáno rozdílnou velikostí jejich mezních nákladů! , Babice 2007, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/De.htm

Henryk Lahola : Druhý díl Reakce na reakce – aneb moje odpovědi čtenářům na jejich nejzávažnější připomínky, Babice 2007, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm

Henryk Lahola: Víte kolik finančně stálo studium v letech 1994 – 2000? , Babice 2008, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Vetrnik.htm

Henryk Lahola : Vysvětlení podstaty a smyslu revolučního kalendáře v revolučním státě. , Babice 2007, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Kalendar.htm

Henryk Lahola : Manifest revoluce – terciátní systém by fungoval i v kapitalistické ekonomice. Manifest revoluce je ojedinělý a výjimečný případ, kdy jsem já upřednostnil ekonomiku před náboženstvím., Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Sedmidenni.htm

Henryk Lahola : Jak funguje či nefunguje kapitalistická ekonomika? Stručné vysvětlení principů se kterými stojí i padá polykapitalistická ekonomika. , Babice 2007, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Polikapit.htm

 

2.)Úvod pro namyšlené “génie” a “génijky”.

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté či ještě mladší sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice sami vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s “velikým rozhořčením” rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na Internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí a smiřte se s tím, že jsou prostě i lidé, kterým se některé práce zveřejněné na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz jednoduše líbí a čtou je rádi, protože je zajímá jejich věcný obsah a nehledají v nich pouze ”gramatické chyby”. A pokud se Vám tyto náboženské webové stránky o Bohu a víře nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Je pro mě s podivem, že může existovat někdo, kdo ztrácí svůj čas četbou webových stránek o kterých skutečně soudí, že je ”napsal duševně nemocný člověk” či že jsou ”výplodem jeho chorého mozku”. Já osobně cizí webové stránky, o nichž se domnívám, že je psali duševně nemocní lidé nikdy nečtu a lidé co vědomě čtou webové stránky o nichž se domnívají, že jsou ”dílem duševně nemocného člověka” jsou ve skutečnosti sami velice těžce duševně nemocní lidé, kteří by měli vyhledat dobrého psychiatra. Kromě toho věřím vážený pane génie nebo ctihodná dámo génijko, že po opuštění sfér náboženských webových stránek o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se Vám podaří nalézt na Internetu i takové webové stránky, které napsali i ”duševně zdraví lidé”, ba možná dokonce právě i tací ”duševně zdraví lidé”, kteří jsou tak těžce ”duševně zdravými”, jako jste ”zdravý(á)” i Vy sám nebo Vy sama!

Internet je svobodné médium s mnoha miliardami nejrozličnějších webových stránek – výběr máte téměř nekonečný. A určitě se tam najdou i podobná individua jako jste Vy sám, či Vy sama. Pokud by čistě hypoteticky náboženské webové stránky o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz byli absolutně jedinými webovými stránkami na Internetu, chápal bych pak Vaše rozhořčení, protože uznávám, že ne každého musí zajímat náboženská víra nebo služba milosrdenství vůči bližním konaná z upřímné křesťanské lásky k lidem. Takto ale náboženské webové stránky o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz jsou pouze jedny z mnoha miliard různých webových stránek na Internetu a pokud se Vám osobně nelíbí, tak je prostě číst nemusíte, nikdo Vás k tomu určitě nijak nenutí.

A vzhledem k existenci mnoha miliard dalších webových stránek ani nejste z ”nouze” nějak nuceni číst takové webové stránky ”které se Vám nelíbí a s nimiž absolutně ve všem zásadně nesouhlasíte” proto, že by jste snad neměli eventuálně k dispozici na Internetu žádné jiné webové stránky tak, jako tomu u nás bylo například ve dvacátém století za bolševika u televize, kdy se lidé z nouze dívali třeba na televizi i navzdory tomu, že se jim nelíbila, protože žádné jiné televizní stanice u nás jednoduše tenkrát ještě neexistovali…

 

3.)Varování na eventuální dohru před soudem.

Mého Pána Ježíše Krista označovali často zlí lidé za "posedlého ďáblem", právě tak jako potomci tohoto zmijího pokolení ve své zbabělé anonymitě i mně označují za "blázna" – samozřejmě pod maskou zbabělé anonymity, aby se napadený člověk nemohl bránit občanskoprávní žalobou "na ochranu osobnosti" před nezávislým a nestranným soudem. Označit veřejně kohokoliv za "blázna" je veliké obvinění dotýkající se občanské cti člověka, a ten, kdo někoho označí za "blázna" by toto své tvrzení měl dokázat před soudem. Pokud se mi na Internetu podaří vypátrat jeho či její zatajovanou identitu a adresu - určitě dostane k tomuto svému dokazování před soudem "příležitost"!!!

Jiní nepřátelé Ježíše Krista mají tu nehoráznou drzost označovat Krista za údajného homosexuála. A mezi internetovými kreaturami se najdou i tací, co nepravdivě za homosexuála označují dokonce i mně samotného. Kristus byl heterosexuál, právě tak jako heterosexuálem jsem i já, a obvinit křivě někoho z homosexuality je veliké obvinění dotýkající se občanské cti člověka, a ten, kdo o jiném toto tvrdí, by toto obvinění měl dokázat před soudem. Pokud se mi na Internetu podaří vypátrat jeho či její zatajovanou identitu a adresu - určitě dostane k tomuto svému dokazování před soudem "příležitost"!!!

 

4.)Nová kletba pronesená dne 21.1.2009

Křivé obvinění z homosexuality je závažnější obvinění než křivé obvinění z "duševní choroby", neb "být bláznem" není samo o sobě hříchem, zatím co homosexualita či homosexuální chování je něco tak hnusně odporného na blití jako kdyby člověk měl jíst nějaká hovna!!

Kromě toho do pekla půjde ten, co s těmito odpornými hříchy homosexuality má cokoliv společného, ale i ten, co z homosexuality křivě obviní jiného!

Z vůle Páně dne 21.1.2009 proto byla vynesena kletba nad homosexuály a také i nad těmi, co jiné křivě obviňují z homosexuality "ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého!!"

 

5.)Mé odhodlání sloužit lidem nic nezlomí.

A v neposledním radě Kristus byl majetkově chudý bezdomovec, řka:"ptáci mají svá hnízda…ale Syn člověka nemá kde by hlavu sklonil", no a já jsem stejný (v uvozovkách) "blázen" jako Kristus pro Krista a s Kristem; já ačkoliv se mi líbí hezké holky, zejména blondýnky a modroočky jsem se podobně jako Kristus v zájmu své spásy ve věčnosti rozhodl pro zachování věčného panictví pro Kristovo království a svou spásu v něm, no a v oblasti majetkové jsem na tom jen o malý odstínek "lépe" jako Kristus – bezdomovec.

Jejich nenávistné lži jsou pro mne pouze důkazem toho, že jednám správně a čím silnější bude intenzita jejich nenávistných útoků, tím bude větší i motivace mé touhy sloužit Bohu a lidem, protože si připomínám slova mého Pána Ježíše Krista: ”Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho,který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny'. Až přijde ”Povzbuditel”, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku” (Jn 15, 18 – 26). Naštěstí ale moje reálná situace ani zdaleka není až tak pesimistická jak to plyne z tohoto citátu mého Pána Ježíše Krista, a i ti nejzuřivější nepřátelé náboženských webových stránek o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se v podstatě musí chtě – nechtě smířit s tím, že některé příspěvky na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se jednoduše i navzdory jejich nenávistnému vzteku některým čtenářům líbí, čtou je rádi a jsou jim duchovní posilou a oporou v jejich každodenním náboženském životě právě tak, jako zas jejich víra je naopak pro změnu zas posilou pro mne samotného. A tudíž jejich spolubratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nechce a ani nemůže jejich důvěru zklamat ani kdyby se – obrazně řečeno – satan se všemi svými pozemskými služebníky ”na hlavu postavil”, protože na zemi a ani v pekle není té síly, která by mně mohla nějak přinutit zříci se mé křesťanské náboženské víry a otevřeného hlásání své víry ostatním lidem dobré vůle, a ani projevům nezištné křesťanské lásky k bližnímu, která mně přivedla k tomu, že k pomoci a lepší orientaci bezdomovců i ostatních nezaměstnaných předkládám bezdomovcům a ostatním nezaměstnaným tuto práci, o které se domnívám že jim poskytuje nemálo hodnotných informací.

 

6.)Úvodní slovo k Vám bezdomovci a nezaměstnaní.

Doufám, že teď již různé výše zmiňované vlezlé psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně společně i s Vámi moji milí bezdomovci a nezaměstnaní můžeme věnovat hlavnímu obsahu této práce, která je celá věnována právě Vám bezdomovcům a ostatním nezaměstnaným na znak mojí hluboké úcty, kterou já JUDr.PhDr.Mgr, et Mgr.Henryk Lahola k Vám bezdomovcům a ostatním nezaměstnaným jako k lidským bytostem cítím. Já osobně sice bezdomovcem nejsem, nicméně ačkoliv formálně patřím taky mezi boháče, sympatizuji s Vámi bezdomovci a současně i všechny ostatní boháče a boháčky ve jménu mého Pána Ježíše Krista vyzývám, aby se k Vám bezdomovcům na nádražích a všude jinde ve veřejných objektech kde se s Vámi setkají chovali tak, jak by si i oni sami boháči a boháčky přáli, aby se k nim chovali ostatní lidé, kdyby sami měli tu smůlu, že by se stali bezdomovci!

Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě! A na asociální a antisociální boháče a boháčky určitě jednou přijde spravedlivý trest Boží. A ať se třeba těmto slovům boháčky a boháči teď i smějí, neboť smích je určitě přejde!!

Osobně netuším kolika bezdomovcům se podaří někdy někde dostat se třeba například u nějakých těch charitativních organizací k Internetu, v každém případě však ale tak či onak, chtěl bych zde při této příležitosti upozornit i slušné čtenáře z řad boháčů a boháček, respektive čtenáře z řad “nebezdomovců”, že tuto práci publikuji na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz skutečně zejména pro samotné bezdomovce. Proto Vám bohatým boháčům a boháčkám doporučuji, aby jste tuto práci vůbec ani nečetli. Na Internetu ve všeobecnosti, ale také i na samotných náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz lze najít mnoho jiných a pro Vás nepochybně i mnohem užitečnějších prací, které by bylo pro Vás mnohem účelnější číst, než číst tuto práci o bezdomovcích a chudobných nezaměstnaných věnovanou především bezdomovcům a chudobným nezaměstnaným.

 

7.)Chudoba a dokumenty o lidských právech.

Abych tím více poukázal na asociálnost a antisociálnost vládnoucího režimu proti Vám bezdomovcům a chudobným nezaměstnaným, na úvod této práce bych chtěl připomenout Ústavní zákon číslo 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod, článek 30, odstavec 2, kde je doslova uvedeno, že “Každý kdo je v hmotné nouzi má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.”

Bohužel ale toto ustanovení, právě tak jako i veškerá ostatní lidskoprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod platí v České republice pouze na papíře. A obdobně je tomu i na Slovensku, kde tato lidskoprávní ustanovení byla dokonce přímo inkorporována do Ústavy Slovenské republiky. A ani jinde, tj. v ostatních polykapitalistických státech to není o moc lepší.

 

8.)Co je to polykapitalismus a monokapitalismus?

Vysvětlení pojmů “polykapitalismus” a “monokapitalismus” pro ty, kteří tento pojem čtou snad poprvé: Polykapitalismus je politicko – ekonomický systém, který jsme tady měli před rokem 1949, a který tady máme opět od roku 1991 až dodnes. Monokapitalismus je zase politicko – ekonomický systém, který jsme tady měli v letech 1948 – 1990. Oba výše zmiňované kapitalistické systémy jsou protilidové a nemravné, ekonomicky vedoucí k velikému zaostávání ekonomiky za svým potencionálním výkonem ekonomiky, protože oba tyto kapitalistické systémy jsou založeny na hyperfragmentační schizofrenní roztříštěnosti ekonomiky do obrovského množství nesourodých firem a firmiček bez sebemenšího náznaku jednotné ekonomiky. Polykapitalismus má ale ještě protilidovější a nemravnější charakter než Monokapitalismus. Více se této problematice věnuji v bloku “Modelování ideálního státu, který je jednak sociálně spravedlivým státem a současně i státem s maximálně výkonnou ekonomikou”, zejména v práci www.henryklahola.nazory.cz/Sedmidenni.htm “Manifest revoluce – terciátní systém by fungoval i v kapitalistické ekonomice. Manifest revoluce je ojedinělý a výjimečný případ, kdy jsem já upřednostnil ekonomiku před náboženstvím.”, ale i v dalších pracích nacházejících se v témž bloku “Modelování ideálního státu, který je jednak sociálně spravedlivým státem a současně i státem s maximálně výkonnou ekonomikou”, který se nachází na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz

Prospěšnější by byl ovšemže i výraznější růst produktivity práce ve výrobě než jsou schopny zajistit dotyčné dva kapitalistické systémy, ať již dnešní polykapitalizmus anebo předcházející monokapitalizmus a vytvoření nejen ekonomicky mnohem výkonnějšího a vyspělejšího prostředí, ale též i ekonomického prostředí, které výrazně omezí šedou ekonomiku a zabrání černému trhu. To by ale muselo dojít k radikální změně ekonomického systému podle vzoru www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm , “Manifest revoluce proti kapitalismu pluralitnímu i státnímu! Jen odstraněním měny a likvidací privátního vlastnictví lze zlikvidovat trh a tím ekonomicky i obě formy kapitalismu!” které je pak v Cyklu “Modelování ideálního státu, který je jednak sociálně spravedlivým státem a současně i státem s maximálně výkonnou ekonomikou” blíže objasněno ve vícero dalších pracích, zejména například v práci www.henryklahola.nazory.cz/Sedmidenni.htm “Manifest revoluce – terciátní systém by fungoval i v kapitalistické ekonomice. Manifest revoluce je ojedinělý a výjimečný případ, kdy jsem já upřednostnil ekonomiku před náboženstvím.”, ale například též i v práci www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm “Druhý díl Reakce na reakce – aneb moje odpovědi čtenářům na jejich nejzávažnější připomínky.”, případně trojterciátní pracovní kalendář ale i další problémy jsou vysvětleny v práci www.henryklahola.nazory.cz/Kalendar.htm “Vysvětlení podstaty a smyslu revolučního kalendáře v revolučním státě.”

 

9.)Morální obžaloba plutokratického režimu.

Fenomén bezdomovectví byl v letech 1949 - 1989 na území tehdejšího Československa fakticky úplně neznámým jevem. Fenomén bezdomovectví je tudíž možno ještě stále považovat za relativně nový fenomén, potažmo za fenomén staronový (před únorem 1948 bylo bohužel bezdomovectví považováno rovněž za "normální"!) v českém i slovenském prostředí, a převážná většina bohatých občanů dnešní České republiky ale i Slovenské republiky názorově vychází ze svých třídních pozic a tudíž má výrazně nepřátelský, ba až nenávistní vztah k Vám bezdomovcům.

Tato práce je morální obžalobou třídního útisku a vykořisťovatelského systému polykapitalistické společnosti vůči Vám bezdomovcům, a touto prací o bezdomovcích jsem chtěl zejména Vám bezdomovcům poukázat na odpovědnost plutokratické buržoasní společnosti a státu za kruté, nelidské podmínky života, bezradnost a bezmoc Vás bezdomovců, kteří jste největší obětí tohoto nemravného vykořisťovatelského systému plutokratického polykapitalistického režimu v České republice ale i na Slovensku, a také i v dalších státech polykapitalistického světa.

Fenomén bezdomovectví České republice ale i na Slovensku, a také i v dalších státech polykapitalistického světa znamená v praxi také i úplně bezprávní postavení Vás bezdomovců, jako například kromě jiného i prakticky absolutní nedostupnost zdravotní péče a státní sociální pomoci pro Vás bezdomovce.

Z poznávání tohoto problému vznikla dokonce i v buržoasních kruzích již v roce 1994 studie Bezdomovství 1994, rozmnožená jako skriptum v několika desítkách exemplářů. Ta měla upozornit vládnoucí extrémně bohaté papalášky a papaláše jak v České republice, tak i extrémně bohatou vládnoucí oligarchii buržoasní společnosti na komunální úrovni našich měst a obcí České republiky na existenci tohoto problému, neboť naše extrémně bohatá vládnoucí buržoasie přes okna svých luxusních limuzín si ne vždy je schopna na tento problém vytvořit patřičný názor, pokud vůbec si tyto vládnoucí extrémní boháčky a boháči alespoň všimnou, že něco takového jako bezdomovci zde v České republice či ve Slovenské republice vůbec existuje.

Chci poukázat na fenomén bezdomovství, který v reální podobě je jev žalostný a nežádoucí, a má-li mít tento plutokratický buržoasní režim aspoň sebemenší morální oprávnění na svoji další existenci, tak musí problém bezdomovectví jako fenomén, jako i konkrétní problémy Vás bezdomovců jako lidských bytostí řešit a vyřešit v souladu s mezinárodními dokumenty o lidských právech, a to především soustavnou sociální pomocí Vám bezdomovcům, a nikoliv arogantním zavíráním očí před existencí tohoto problému, anebo dokonce snad přímo i represí ze strany plutokratického buržoasního utiskovacího aparátu vládnoucího polykapitalistického režimu, které by tyto plutokratickým režimem utiskované lidi pouze donutil uvědomit si svoji vlastní třídní identitu, sjednocovat se, organizovat se a hledat cesty a metody spravedlivého třídního boje proti "našemu" sobeckému světu bohatých, co by byl stav, který přinejmenším z hlediska nás samotných bohatých nelze akceptovat, protože v zemi, která má historicky tak hluboké křesťanské kořeny je nezbytné před všemi formami a metodami třídního boje dát přednost působení vzájemné toleranci spojené s upřímnou křesťanskou láskou a solidaritou nás bohatých vůči Vám, našim bratřím v Kristu - bezdomovcům a ostatním chudobním nezaměstnaným u vědomí si toho, že dal-li Bůh nám bohatým bohatství, díky němuž jsme "nebezdomovci", tak současně nás tím i zavázal pomoci v duchu křesťanské lásky k bližnímu Vám bezdomovcům, ale i Vám ostatním chudobní nezaměstnaným - našim bližním bratrům a sestrám ve společném lidství, kteří jste měli méně štěstí jako my bohatí, tj. my "nebezdomovci"; a tudíž stát, který patří “nám bohatým” je povinen udělat pro Vás všechno co je v silách státu, aby jste přestali být bezdomovci a chudobní nezaměstnaní, aby jste získali důstojné lidské obydlí, na které jako lidské bytosti máte i Vy bezdomovci a chudobní nezaměstnaní plné právo!

Útisk Vás bezdomovců a chudobných nezaměstnaných, respektive Vaše vyfaulování ze společnosti však začíná mnohem dříve, a to již ve chvíli, kdy neprivilegovaný jedinec-občan v důsledku sociálního útisku režimu nemůže plně uplatňovat svá občanská a lidská práv, přičemž stupňující se buržoasní útisk a vykořisťování ze strany plutokratické společnosti a jejího polykapitalistického režimu má za cíl vyústit ve ztrátu veškerých prostředků na živobytí a poté i ve ztrátu domova, respektive ve ztrátu střechy "nad hlavou" a práce, pokud vůbec kdy nějakou práci - která se již v tomto vykořisťovatelském režimu stává privilegiem "vyvolených" jste někdy měl!!

 

10.)Názory pražských boháček a boháčů na bezdomovce.

Chtěl bych teď něco říci o anketě N. 1993. Na podzim 1993 provedla jistá N. pro svou potřebu soukromou anketu, týkající se bezdomovců. Přestože bylo osloveno přes 500 bohatých boháček a boháčů , z nichž ochotných odpovídat bylo jen 122 bohatých občanek a občanů. Sdílnější byly spíše boháčky a boháči starší než mladší. U mladých boháček a boháčů, ale stejně tak vlastně i u starších boháček a boháčů byla většinou evidentní neznalost tohoto problému. Zde jsou výsledky, boháčkám a boháčům byly položeny tyto otázky:

První otázka: 1. Kdo jsou podle vašeho mínění bezdomovci? Na tuto první otázku byli zaznamenány tyto odpovědi boháček a boháčů: bezdomovci jsou údajně prý opilci, flákači, zloději, kriminální živly, co řeklo 28 %; boháček a boháčů. 1.2.) ti, co spí na nádraží 27 %; 1.3.) propuštění vězni 19 %, 1.4.) ubožáci, chudáci, postižení 9 %; 1.5.) Rumuni, Jugoslávci, Cikáni, uprchlíci 8 %; 1.6.) tuláci 4 % 1.7. nevím 5 %.

Druhá otázka: 2. Jak se podle vašeho mínění může člověk stát bezdomovcem? Na tuto druhou otázku byli zaznamenány tyto odpovědi boháček a boháčů: 2.1.) údajně prý nechce se mu pracovat, co s typickou arogantní demagogií v blahobytu žijících boháček a boháčů odpovědělo až 34 % z nich. 2.2. nemá se kam vrátit z vězení odpovědělo 16 %, 2.3. rozvedl se, či spíše byl rozveden a vychytralá žena na jejíž straně jsou zfeminizované soudy a státní moc přivlastnila si mužův byt pro sebe pod záminkou, že pečuje o děti, a bývalého takto oloupeného manžela o byt jednoduše se souhlasem státní moci vyhodila na ulici 6 %; 2.4. přišel o práci a o byt 17 %, opustil svou vlast 10 %, 2.6. nevím; to je různé.

Třetí otázka: 3. Jak byste řešil(a) problém bezdomovství? Na tuto třetí otázku byli zaznamenány tyto odpovědi boháček a boháčů: 3.1.) postřílet, poslat do plynu 3 % boháček a boháčů; 3.2. vyhnat z Prahy, vyhnat z České republiky též 3 % boháček a boháčů; 3.3.) zavřít do věznic 31 % boháček a boháčů; 3.4.) zavřít do blázince 16 % boháček a boháčů; 3.5.) Názor, že mají se o bezdomovce postarat charity, spolky, církve řeklo 6 %; boháček a boháčů, ovšemže neřekli(y) však ale, kde by k tomu měli vzít peníze! 3.6.) mají se postarat obce (domovské právo) 12 %; 3.7.) má se postarat stát, vláda, parlament atd. řeklo bohužel jen 10 % boháčů a boháček.

V této práci používám slovo bezdomovec ve významu člověk, který nemá domov - který nebydlí, tedy v ekvivalentu slov homeless (angl.), sans-abri, sans-logis, sans-domicile-fixe (franc.), Obdachlose (něm.) apod. Slovníky spisovné češtiny slovo bezdomovec v tomto smyslu neznají, překladové slovníky uvedené cizojazyčné výrazy překládají do češtiny zpravidla opisem. České slovo bezdomovec pak překládají do angličtiny stateless, do francouzštiny sans-patrie nebo apatride, do němčiny Heimatlose, tedy ve významu osoby bez státního občanství. Některé slovníky uvádějí ještě význam slova bezdomovec jako osoby bez domovského práva v zemích, kde právo domovské obce existuje. Přes tuto skutečnost slovo bezdomovec v našem významu v češtině dobře zdomácnělo. Pro fenomén, kdy se člověk stává bezdomovcem, používáme slovo bezdomovství jako ekvivalent cizích výrazů homelessness, sans-abrisme, resp. Obdachlosigkeit. Český právní řád zná slovo bezdomovec ve významu osoby bez státní příslušnosti, nikoliv člověka vyloučeného ze společnosti. S tím do značné míry souvisí i nevraživý vztah buržoasních institucí a bohatých občanů a občanek k Vám českým bezdomovcům.

Anketa byla určena jen pro vlastní orientaci dotyčné buržoasní instituce. Fakticky ale potvrdila tezi, jak velmi zkreslené a zjednodušené představy mají lidé v místech, kde se s Vámi bezdomovci mohou setkávat. Překvapující byla skutečnost, že 20-30 % z těch, kteří odpověděli, nemá názor.

Anketa N. 1996, na podzim 1996, po třech letech, byla zopakována anketa týkající se bezdomovců. První dvě otázky byly shodné, třetí pozměněná. Zatímco v r. 1993 byla dána volnost k vyjádření odpovědi, tentokrát byly odpovědi předem formulovány a respondentům předloženo několik možností.

Osloveno bylo kolem 400 boháček a boháčů, z nich bylo ochotno odpovědět 107 boháček a boháčů. Z hlediska věku byla větší ochota u boháček a boháčů středního věku než u mladých boháček a boháčů (do 30 let) nebo u starých boháček a boháčů (nad 60 let), ve dvou případech byli tazatelé zasypáni ze strany arogantních boháček a boháčů žijících v blahobytě nenávistnými nadávkami proti Vám bezdomovcům.

Na první otázku Kdo jsou podle vašeho mínění bezdomovci, byly zaznamenány mezi boháčkami a boháči tyto odpovědi: 1.1. propuštění vězni 13 %; 1.2. kriminální delikventi 31 %; 1.3. uprchlíci, cizinci 6 %; 1.4. zdravotně postižení, ubožáci 8 %; 1.5. tuláci 7 %; 1.6. nedovedu posoudit 35 %.

Druhá otázka Jak se podle Vašeho mínění může člověk stát bezdomovcem, byla doplněna v nabídce odpovědí o byl propuštěn z dětského domova (tato odpověď nebyla před třemi lety zaznamenána). Odpovědi boháček a boháčů byly následující: 2.1. cynickou a demagogickou lež, že údajně prý “se mu nechce pracovat” řeklo 34 % boháček a boháčů. 2.2. Nemá se kam vrátit z vězení řeklo 10 %; 2.3. rozvedl se, či spíše byl rozveden a vychytralá žena na jejíž straně jsou zfeminizované soudy a státní moc přivlastnila si mužův byt pro sebe pod záminkou, že pečuje o děti, a bývalého takto oloupeného manžela o byt se souhlasem státní moci jednoduše vyhodila na ulici 20 %; 2.4. ztratil práci a byt 7 %; 2.5. opustil svou vlast 5 %; 2.6. byl propuštěn z dětského domova 2 %; 2.7. alibistické nevím řeklo 22 % boháček a boháčů.

Třetí otázka byla modifikována, aby u boháček a boháčů z jejich třídních pozicí nevzbuzovala agresivní nenávistné emoce proti Vám bezdomovcům: Kdo a jak by měl podle vašeho názoru řešit problém bezdomovectví. Zde jsou odpovědi: 3.1. policie, a to represivně! Tj. jinými slovy nikoliv nějak pomoci Vám bezdomovcům ve Vaší zlé sociální situaci, ale právě naopak ještě více by se Vám bezdomovcům mělo ubližovat, týrat a šikanovat Vás bezdomovce, což odpovědělo 32 % boháček a boháčů žijících si v luxusu a blahobytu svého bohatství.

Dalšími odpovědi na dotaz: “Kdo a jak by měl podle vašeho názoru řešit problém bezdomovství?” bylo za 3.2. lékař, a to umístěním Vás bezdomovců do ústavu, což řeklo 6 % boháček a boháčů, jako kdyby jste Vy bezdomovci podle představ těchto boháček a boháčů byli snad nějací blázni; 3.3. stát řeklo jen 11 % boháček a boháčů; 3.4. obec řeklo 14 % boháček a boháčů,a to zřejmě nejspíše pokrytecky, neboť většina obcí je dnes tak zkorumpovaná a v područí různých místních mafií a jiných podobných zločineckých uskupení, že je to ještě téměř zázrak, že tyto obce ještě nezanikly!; 3.5. charitativní organizace řeklo 10 % boháček a boháčů, což je podobně jako u obcí v podstatě totéž, jako kdyby bezdomovce odkázali na lampárnu!; 3.6. alibistické nevím řeklo 27 % boháček a boháčů.

 

11.)Když zloděj křičí: “Chyťte zloděje!”

V této anketě, stejně jako před třemi lety, byli jako boháčky a boháči oslovené náhodní chodkyně a chodci tj. nikoliv turistky a turisté, a to v okolí pražského hlavního nádraží, u nichž lze předpokládat, že se s Vámi bezdomovci setkali nebo setkávají. Překvapivé bylo zjištění, že se struktura odpovědí za tři roky příliš nezměnila, jen přibylo procento nerozhodných odpovědí, a to u lidí, kteří byli ochotni odpovídat. Názor boháček a boháčů na problém bezdomovství je v naprosté většině negativní. U boháček a boháčů převládají tendence dívat se na Vás bezdomovce jako na představitele údajných protispolečenských proudů, ba dokonce přisuzovat bezdomovcům údajnou asociálnost a antisociálnost/!!!/. Je to fakticky něco podobného, jako když opilec zvrací na krásný oblek jiného člověka, a když tento jiný člověk opilcovi řekne: “Vy jste prase!”, opilec se stejným cynismem a pokryteckou demagogií boháček a boháčů mu s hraným údivem odpoví: “Copak já jsem prase? Podívejte se Vy sám na sebe jak vypadáte! A tedy ne já, ale Vy jste proto prase! Anebo ještě jinak řečeno – je to jako když zloděj křičí chyťte zloděje!

Asociální a antisociální boháči a boháčky mají tu cynickou drzost podsouvat asociálnost a antisociálnost obětem své asociálnosti a antisociálnosti, tj. Vám bezdomovcům! Zdá se, že vylhaná buržoasní paradigmata a klišé boháček a boháčů jim v jejich buržoasní měšťácké pýše a aroganci zcela postačují a většinou je lze klasifikovat vůči Vám bezdomovcům jako vrcholně nepřátelská. Při výzkumech názorů boháček a boháčů převládá od masmédií odpapouškovaná vysoká stereotypie a vžitých klišé buržoasní propagandy; navíc neschopnost samostatného, od masmédií emancipovaného vlastního osobního přesvědčení, respektive výrazná nepřipravenost odpovídat a komunikovat projevující se často nesouvislým koktáním a zadrháváním, často pak též právě pod vlivem těchto buržoasních masmédií úplně zkreslená interpretace této problematiky, známky úplné distancovanosti a neangažovanosti na utrpení bezdomovců.

Výzkum A. v červenci 1995 uskutečnila A. ve spolupráci s N., reprezentativní výzkum názorů boháček a boháčů Prahy starších 15 let na některé otázky spojené se životem Vás bezdomovců. Reprezentativnost výzkumu boháček a boháčů byla zaručena výběrem dotázaných podle pohlaví, věku, vzdělání. Po kódování a kontrole bylo zařazeno do zpracování 208 dotazníků. Pohled na závažnost situace Vás bezdomovců v Praze byl zkoumán prostřednictvím hodnocení vážnosti problému a výpovědí o frekvenci setkávání se s nimi.

Na otázku kladenou boháčkám a boháčům: Máte za to, že bezdomovci v Praze znamenají problém, odpovědělo: 1.velký 49%, 2.) malý 30 %, 3.) téměř žádný 21 %. Z pohledu věkových skupin nejsou rozdíly mezi různými segmenty boháček a boháčů s výjimkou boháček a boháčů nejmladší věkové skupiny do 29 let. Z této skupiny buržoasní mládeže považuje problém bezdomovců za velký jen 26 %, zatímco mezi ostatními dotázanými má takový názor 56 %. Určité diference se projevují též podle profesní orientace boháček a boháčů. Mezi boháčkami a boháči za velký problém považuje situaci bezdomovců 53 % dělníků, 64 % podnikatelů a živnostníků a 66 % starobních důchodců, mezi studenty a učni je to jen 14 % dotázaných. Vzdělání se u boháček a boháčů rovněž promítá do hodnocení závažnosti problému. Se stoupajícím vzděláním se zvyšuje podíl odpovědí o závažnosti problému bezdomovců. Zatímco mezi respondenty se základním vzděláním se takto vyslovilo 33 %, ve skupině lidí s úplným středním vzděláním to bylo 48 % a mezi vysokoškolsky vzdělanými 60 %. Naopak názor, že to neznamená žádný problém, klesá v závislosti na výši vzdělání. Mezi respondenty se základním vzděláním zaujalo tento postoj 39 % a mezi vysokoškoláky 12 %. Podle odpovědí boháček a boháčů se v místě bydliště s Vámi bezdomovci setkává: 9 % boháček a boháčů téměř denně, 10 % několikrát týdně, 27 % několikrát za měsíc a 46 % téměř vůbec ne.

 

12.)Farizejské pokrytectví pražských boháček a boháčů.

Jedna z klíčových otázek, která chtěla poodhalit vztah bohatých Pražanek a Pražanů k Vám bezdomovcům zněla: Proč se většina bezdomovců dostává do té situace, ve které se nachází? Odpovědi zachytily jak představy boháček a boháčů, včetně jejich tendenční propagandy a demagogie o příčinách bezdomovectví, tak i šíři názorů, která se v této souvislosti vyskytuje: téměř polovina, tj. 48 % boháček a boháčů v souladu se svým buržoasním cynismem a demagogickým pokrytectvím uváděla, že hlavním důvodem nepříznivé situace Vás bezdomovců je údajně prý Vaše nechuť pracovat, Vaše údajná pohodlnost a lenost/!!!/. Pokud si nějaká rozmazlená bohatá buržoasní panička či rozmazlený buržoasní chlápek myslí, že být bezdomovcem je takové příjemné a pohodlné “žúžo”, doporučil bych jim, ať si tedy zkusí aspoň 24. hodin strávit někde venku na ulici, a zejména pak na noc ať svou příjemnou a měkkou postel v příjemně teplé vytopené místnosti svého bytu vymění za tvrdou a ledovou zemi v ukrutné zimě – která nedá bezdomovci spát ani usnout – někde pod holým nebem, v důsledku čehož je takovýto bezdomovec vždy nevyspaný, totálně promrzlý a podchlazený, s mimořádnou bolestí hlavy, a vůbec celý polámaný či polámaná.

Mezi dalšími v příčinách stavu Vás bezdomovců byly uváděny dvě skupiny příčin: jednak opět ta stará otřepaná lež pokrytecky podsouvající Vám bezdomovcům údajně prý Vaši “nechuť pracovat”, jednak též i nepříznivé sociální podmínky. Dalších 8 % respondentů uvedlo rovněž dvě skupiny příčin, ale jiného druhu. V tomto případě jde o spojení situace Vás bezdomovců se špatnými osobními, rodinnými resp. společenskými podmínkami. 6 % Pražanů k Vám bezdomovcům zaujímá postoj jako k lidem, kteří jste považováni za chudáky, kteří jste politováníhodní. 5 % dotázaných boháček a boháčů žijících si v luxusním bohatství a blahobytu má tu nehorázně pokryteckou cynickou drzost, že ve Vás bezdomovcích vidí lidi, kterým tento způsob života údajně prý “vyhovuje”.

 

13.)Znáte osobně někoho, kdo je bezdomovcem dobrovolně?

Bohužel ti, co prováděli dotyčný průzkum nebyli důslední, a těch boháček a boháčů co tvrdili, že Vám bezdomovcům údajně prý “takovýto život vyhovuje” nepoložili(y) těmto boháčkám a boháčům velice zajímavou otázku, zda-li tyto boháčky a boháči, když tvrdí, že údajně prý Vám bezdomovcům “takovýto život vyhovuje” zda-li osobně znají někoho, kdo se plně dobrovolně stal ze své vlastní vůle bezdomovcem?

Zda-li tyto boháčky a boháči znají osobně nějakého člověka, který se zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí stal bezdomovcem, tj. aniž by ho vyhodil na ulici soud, nebo exekutor poté co se fakticky zmocnil jeho majetku, nebo ho vyhodil majitel domu na ulici, nebo jeho vlastní žena, či kdokoliv jiný; prostě někoho kdo si žil v bohatství, blahobytu a hojnosti bohatého člověka, a který si jednoho dne z ničeho nic najednou řekl, já tohle všechno nechci, já se chci stát bezdomovcem; a tak všechno zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí státi se bezdomovcem všechno rozdal jiným, nebo prostě jen tak zanechal napospas svému osudu a zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí odešel bydlet “někam na ulici” jako bezdomovec?

Netvrdím sice, že se nikdy žádný takovýto člověk nevyskytl. Jedním člověkem, který se za výše zmiňovaných okolností zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí stal bezdomovcem byl například svatý Benedikt z Nursie a podobně tak před ním ale i po něm ještě i další světci, svatí poustevníci. Poslední člověk o kom já ale vím, že se zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí stal bezdomovcem byl svatý František z Assisi. Jenže i toto bylo již velice dávno – ještě na počátku 13. století. V dalších asi pětatřiceti generacích lidského pokolení se již takovýto případ, že by se někdo zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí stal bezdomovcem nevyskytl, nebo alespoň já osobně žádný pozdější takovýto případ z dostupných historických archivních pramenů neznám. Pokud tedy snad některá z těchto boháček či některý z těchto boháčů i z období po svatém Františku z Assisi zná nějaký konkrétní případ člověka, který zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí se stal bezdomovcem, rád se od nich nechám o tomto výjimečném případě poučit.

Kromě toho svatý Benedikt z Nursie, jako i svatý František z Assisi, jako i všichni ostatní světci a svatí poustevníci vzdálené minulosti, kteří se zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí stali bezdomovci, se těmito bezdomovci stali výlučně pouze z čistě náboženských důvodů. Nikdo se nikdy zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku o své vlastní vůli a na základě svého vlastního zcela svobodného a dobrovolného rozhodnutí nestal bezdomovcem proto, že by byl ve své touze státi se bezdomovcem motivován tím, že by se domníval, že život bezdomovce je snad nějak mimořádně příjemný a pohodlný.

Pokud si tedy nějaká rozmazlená bohatá buržoasní panička či rozmazlený buržoasní chlápek myslí, že být bezdomovcem je takové příjemné a pohodlné “žúžo”, doporučil bych jim, ať si tedy zkusí aspoň 24. hodin strávit někde venku na ulici, a zejména pak na noc ať svou příjemnou a měkkou postel v příjemně teplé vytopené místnosti svého bytu vymění za tvrdou a ledovou zemi v ukrutné zimě – která nedá ani bezdomovci spát ani usnout – někde pod holým nebem, v důsledku čeho bude nevyspaný, totálně promrzlý a podchlazený, s mimořádnou bolestí hlavy, a vůbec celý polámaný či polámaná.

 

14.)Mají bezdomovci “zdechnout” a “neotravovat”?

Dalších 8 % boháček a boháčů se pak zaměřilo na další dva důvody: že tito bezdomovci jsou přistěhovalci z jiných zemí, nebo že si chtějí v Praze vylepšit ekonomickou situaci a nedaří se jim to. Dalších 10 % boháček a boháčů se nedokázalo vyjádřit.

V odpovědích boháčky a boháči vycházejí ze své třídní pozice, a proto vyjadřují nenávistný vztah k Vám bezdomovcům, který je svou primitivní demagogií poplatný demagogii vládnoucího plutokratického buržoasního režimu, když demagogicky úmyslně lživě tvrdí, že údajně prý většina bezdomovců není ochotna pracovat, ba dokonce že takovýto způsob života Vám bezdomovcům údajně prý vyhovuje!!

Jen ve velice malé míře se u boháček a boháčů objevují občas i rozumnější názory, že příčinou neutěšeného postavení Vás bezdomovců mohou být i osobní nebo rodinné problémy, které nedokážete řešit, případně které se vzhledem k extrémně profeministické legislativě zvýhodňující ženy ani nedají řešit.

A bohužel opravdu jenom velmi zřídka tito boháči a boháčky jsou ochotni zcela upřímně říci čistou objektivní pravdu, že příčinou situace Vás bezdomovců je špatná sociální politika státu, respektive režimu.

Nejfrekventovanější názory naznačovaly nenávistný vztah značné části bohatých Pražanek a Pražanů k Vám bezdomovcům. Potvrdila to i odpověď na otázku: Kdo by měl podle Vás pečovat o bezdomovce? Podle bohatých Pražanek a Pražanů by měli o Vás bezdomovce pečovat: Vaši příbuzní nebo dokonce by jste si měli pomoci Vy sami bezdomovci, což odpovědělo 33 % boháček a boháčů. Samozřejmě tím, že řekli, že by jste si Vy bezdomovci “měli pomoci sami” rozhodně v žádném případě nemysleli na nějakou Vaši revoluci proti sociálně nespravedlivému režimu, ale pouze tím eufemicky chtěli se svým typickým buržoasním cynismem říci, že by jste Vy bezdomovci “měli zdechnout” bez jakékoliv pomoci jiných lidí!

 

15.)Nebo se bezdomovci mají poslat na lampárnu?

Názor, že by o bezdomovce měli pečovat charitativní organizace řeklo 22 % boháček a boháčů, což je ve většině případů stejně pokrytecké jako kdyby řekly že o Vás bezdomovce mají pečovat na lampárni! Že by o Vás bezdomovce měl pečovat stát řeklo bohužel jen 20 % boháček a boháčů; že by to měl být pražský magistrát řeklo 12 %; a jinou odpověď, případně nějakou kombinaci předchozích odpovědí řeklo 13 % boháček a boháčů.

Opět lze zaznamenat pestrou diferenciaci názorů. Mezi muži se pokrytecky přimlouvá za lampárnu, respektive za péči takzvaných charitativních organizací 16 % a mezi ženami 26 % dotázaných. Ale mnozí jiní boháči či jiné boháčky jsou dokonce ještě mnohem větší cynici a cyničky! O tom, že by se o bezdomovce měli údajně prý postarat jejich příbuzní anebo dokonce údajně prý více by se měli o sebe postarat sami bezdomovci, je přesvědčeno 37 % boháčů a boháček. Samozřejmě tím, že řekli, že by jste si Vy bezdomovci “měli pomoci sami” rozhodně v žádném případě nemysleli na revoluci chudobných lidí proti sociálně nespravedlivému režimu, ale pouze tím eufemicky chtěli se svým typickým buržoasním cynismem říci, že by jste Vy bezdomovci a ta obrovská část nezaměstnaných, která byla “odstřižena” od jakýchkoliv sociálních dávek “měli zdechnout” bez jakékoliv pomoci!

Samostatná pozornost byla věnována i ochotě dotázaných boháček a boháčů finančně přispět k řešení problému bezdomovců, respektive zda by byl dotázaný ochoten přispět organizaci, která pomáhá Vám bezdomovcům. Ano, pokud budou vědět konkrétně komu odpověděla 4 %; přispívá jinam, respektive spíše “na jiné účely” 8 %; nemá možnost přispět 22 %; na takové účely nepřispívá 48 %; se nedokázalo rozhodnout 18 %.

Rozbor ukázal souvislosti podmiňující ochotu přispět na bezdomovce. Z těch, kteří by přispěli, tvoří 63 % dotázaní hodnotící problém bezdomovců v Praze jako velký, 25 % jako malý a 12 % žádný.

Názory poloviny Pražanů ukázaly, že situace Vás bezdomovců představuje podle nich problém, přesto že se s nimi pravidelně setkává čtvrtina.

Výzkum I. ve svém výzkumu, konaném počátkem srpna1996, zjišťoval názory boháček a boháčů na možnosti chudých změnit svou situaci. K této problematice se vyjádřilo 1028 boháček a boháčů reprezentujících populaci České republiky starší 15 let.

Na otázku: Co si myslíte, mají dnes chudí šanci dostat se ze svého stavu chudoby nebo ne, odpovědělo se svým typickým buržoasním pokrytectvím "ano, jestliže vyvinou potřebné úsilí" až 46 % boháček a boháčů; zatímco objektivní "ne, nemají šanci" řeklo jen 36 % boháček a boháčů, a nevyjádřili se 18 % boháček a boháčů.

Názory na budoucnost chudých byly značně diferencovány. Se stoupajícím věkem rostla upřímnost boháček a boháčů, respektive na otázku o šancích změnit stav chudoby vlastním úsilím bezdomovců zvyšoval se počet pravdivých odpovědí o nemožnosti zvrátit tuto situaci. V nejmladší věkové skupině 15 - 19 let takto upřímnými bylo pouze 21 % boháček a boháčů, zatímco mezi 60letými a staršími to bylo takto upřímných až 52 % boháček a boháčů.

Stoupající vzdělání je bohužel v mnohých případech též často signifikantní znak příslušnosti k buržoasii, v důsledku čehož se rovněž namísto objektivního pohledu zvyšuje prezentace pokryteckých demagogických hesel na změnu stavu chudoby údajně prý jakýmsi vlastním úsilím bezdomovců. Ve skupině lidí se základním vzděláním takto pokryteckých je pouze 37 % boháček a boháčů, mezi boháčkami a boháči se středním vzděláním 42 %, mezi maturanty 54 % a vysokoškolsky vzdělanými až 61 %.

Mezi lidmi s takzvanou “dobrou” a relativně “špatnou” životní úrovní je zcela logicky tomu adekvátní i poměr těch, kteří tvrdí, že chudí mají šance údajně prý změnit svoji situaci svým vlastním úsilím. U bohatých lidí s dobrou životní úrovní se k heslům a frázím této pokrytecké demagogie uchyluje až 56 % boháček a boháčů, zatímco u relativně bohatých nezaměstnaných a jiných boháčů a boháček s takzvanou relativně “špatnou životní úrovní” se k této pokrytecké demagogii uchyluje jen 25 % boháček a boháčů, přičemž i to je diskutabilní, zda-li se i u těchto 25 % boháček a boháčů se špatnou životní úrovní se skutečně jedná o jejich vědomou pokryteckou demagogii, anebo pouze o pasivní odpapouškování oficiální masmediální propagandy buržoasních masmédií buržoasního plutokratického režimu, kterému se dokonale podařilo intenzivní masmediální propagandou "vyprat jejich mozek" a zbavit je tak nezávislého, samostatného myšlení a úsudku.

Další otázka zjišťovala, zda má společnost morální povinnost starat se o ty, kdo jsou chudobní lidé, nebo zda-li je to údajně prý "povinností chudých, aby se o sebe postarali sami". Samozřejmě tím, že otázka naznačující, že by si bezdomovci “měli pomoci sami” rozhodně v žádném případě nemyslí na jejich revoluci proti sociálně nespravedlivému režimu, ale pouze tím eufemicky ze svým typickým buržoasním cynismem naznačuje, že by bezdomovci měli být ponecháni svému osudu, tj. “zdechnout” bez jakékoliv pomoci!

V odpovědích na jedné straně škály byla odpověď je to plně povinností jedince či jeho rodiny a na druhé straně je to plně povinnost společnosti. Cynický a arogantní názor buržoasních boháček a boháčů, že je to plná povinnost bezdomovce postarat se sám o sebe, eventuálně, že je to též povinnost i jeho rodiny zastává 6 % boháček a boháčů žijících v obrovském bohatství a blahobytu. O malý odstínek trochu méně extremistický názor, že je to převážně povinnost jedince a jeho rodiny zastává 12 % boháček a boháčů; že je to povinnost jedince, rodiny i společnosti zastává 42 % boháček a boháčů; že je to převážně povinnost společnosti zastává 27 % boháček a boháčů. Správný názor, že je to plná povinnost státu a společnosti odpovědělo bohužel pouhých 13 % boháček a boháčů.

Názor o povinnosti společnosti zlepšit situaci chudobných lidí se objevoval nejčastěji mezi 60letými a staršími (54 %). Ve skupině 20-29 let to bylo jen 41 %. A relativně nejméně se tento názor vyskytoval mezi mladší střední generací, 30-44letými (33 %).

Se zvyšujícím se vzděláním se opět projevovala tendence větší příslušnosti k buržoasii, v důsledku čehož mezi těmito boháčkami a boháči docházelo k poklesu názorů o povinnosti státu pomáhat lidem, kteří tuto pomoc nevyhnutně potřebují. Zatímco mezi lidmi se základním vzděláním se vyslovilo za pomoc státu lidem 48 %, ve skupině vysokoškolsky vzdělaných jen 27 % se vyslovilo za pomoc státu lidem, kteří tuto pomoc nevyhnutně potřebují.

Mezi boháčkami a boháči s dobrou životní úrovní zcela logicky se 23 % domnívá, že je to rozhodně nebo spíše povinnost jednotlivce, zatímco ve skupině boháček a boháčů se špatnou životní úrovní je to jen 8 %. O povinnosti státu pečovat o chudé se mezi boháčkami a boháči s dobrou životní úrovní vyslovilo jen 31 %, zatímco mezi boháčkami a boháči se špatnou životní úrovní se vyslovilo za povinnost státu pečovat o chudé 59 % boháček a boháčů.

 

16.)Proč před rokem 1990 u nás neexistovali žádní bezdomovci?

Změna politického režimu po listopadu 1989 se hluboce dotkla každého občana a každé rodiny v naší zemi a je přímou příčinou zaplnění našich ulic Vámi bezdomovci. Minulý politický systém navzdory všem svým negativům garantoval nejen na papíře, ale i v praxi všem lidem právo na práci i na bydlení.

Za předešlého monokapitalistického režimu prakticky nebylo možné, aby se někdo stal trvale bezdomovcem. I pokud by se tak – ačkoliv je to absolutně nepravděpodobné – i čirou náhodou i stalo, že by se nějakým omylem někdo ocitl na ulici, tak člověka například ležícího někde v parku na lavičce by si ihned všimli příslušníci veřejné bezpečnosti (tj. tehdejší policie) již zpravidla o několik minut, potažmo několik málo desítek minut co by si na tuto lavičku lehl, a z vlastní iniciativy by tito tehdejší policisté odvezli tohoto člověka do nějaké podnikové nebo veřejné ubytovny, kde by tento člověk zůstal bydlet až do té doby, kým by se pro ně nenašlo nějaké lepší ubytování, nevyjímajíc ani přidělení nějakého státního bytu. A v úplně nejhorším případě by tento člověk zůstal v dotyčné ubytovně třeba i zadarmo bydlet i celé roky, desetiletí, nebo třebas i celý svůj život.

Za monokapitalistického režimu představa že by někdo z vůle nějakého soudu, úřadu, zaměstnavatele u něhož bydlí, či ubytovny v níž bydlí, případně bytového podniku v jehož bytě bydlí, či z vůle jakéhokoliv jiného subjektu či orgánu veřejné moci byl vyhozen na ulici a stal se tak bezdomovcem, popřípadě, že by snad tímto bezdomovcem zůstal déle než ho potká první policejní hlídka byla naprosto absurdní a nepředstavitelná.

 

17.)Neplatič je chudák a ne “vyčuranec”, co chce “ušetřit”!

A to i tehdy, když třebas za své bydlení protiprávně třeba i celé roky nic neplatil(a). Ovšemže i tehdy tyto případy řešily soudy, a i tehdy se prováděli také i v těchto případech neplacení nájmu proti dlužníkům soudní exekuce; nicméně žádná takováto exekuce tenkrát nemohla znamenat, že by člověk doslova přišel “o střechu nad hlavou”, byl vyhozen na ulici a stal se bezdomovcem.

Vzhledem k tomu, že tehdejší monokapitalistický režim byl v letech 1948 – 1990 přinejmenším v této oblasti vůči obyčejným lidem mnohem humánnější než současný polykapitalistický režim, mnozí dnešní lidé intenzivně masírováni dnešní masmediální propagandou proti chudobným lidem by proto zcela logicky očekávali, že snad mnozí tehdejší lidé před rokem 1990 tohle proto zřejmě asi hrubě zneužívali, a tedy že v režimu před rokem 1990 muselo být zřejmě asi obrovské množství neplatičů.

Ve skutečnosti ale pravý opak toho je pravdou! Nějací neplatiči ovšemže byli i tenkrát, ba dokonce tenkrát někteří z neplatičů byli neplatiči dokonce i po celé desítky let bez toho, aby to pro ně mělo za následek vyhazov z bytu či domu, přesto však ale navzdory tomuto všemu neplatičů bylo v režimu před rokem 1990 mnohem méně jako je tomu dnes o téměř dvacet let později. Hlavní příčina výrazně menšího počtu neplatičů v tehdejší době oproti naší dnešní současnosti byla ta, že tenkrát lidé za nájemné společně i s celým inkasem za všechny odebírané energie a poskytované služby související s bydlením platili všeho všudy pouze několik desítek korun, potažmo několik málo stovek korun, a tedy nikoliv řádově několik mnoho tisíců, respektive leckde dokonce až něco mezi pěti až deseti tisíci korunami měsíčně jako je to zcela “normální” dnes. Kromě toho prakticky tyto veškeré tehdejší náklady na bydlení činili vždy mnohem méně než jednu desetinu tehdejší dělnické mzdy či úřednického platu!

Tudíž bez ohledu na to, co lživě žvaní dnešní masmediální buržoasní propaganda proti chudobným lidem, kteří jsou neplatiči, mě osobně výše uvedené tyto historické fakty o počtech neplatičů před rokem 1990 a dnes v roce 2009 vedou k poznání objektivní pravdy, že neplatič je chudák, který z finančních důvodů objektivně není osobně schopen zaplatit za své bydlení, protože tyto peníze jednoduše vůbec nemá, a tedy ne snad proto, že by tento neplatič byl snad nějaký “vyčuraný chytrák”, který kdyby údajně prý chtěl, tak by údajně prý platit mohl, avšak na základě jakési údajně prý své racionální úvahy se údajně prý rozhodl, že platit nebude, aby takto prostě “ušetřil”.

 

18.)Jak to bylo s prací obyčejných lidí před rokem 1990?

Podobně to tak bylo i s prací. Za monokapitalistického režimu tehdejší ústavní právo na práci existovalo i v reálném životě, a nejen pouze na papíře, jako je tomu dnes. Za monokapitalistického režimu primárním ekonomickým cílem tehdejších podniků, kterým se říkalo "socialistické organizace" nebyla na prvním místě jen kapitalistická maximalizace zisku jako je tomu u dnešních polykapitalistických firem, ale též i podíl na sociální politice státu, jímž bylo zajištění plné zaměstnanosti v celém státě. Zatímco dnešní Úřady práce jsou úplně impotentní úřady, které nemají sebemenší kompetenci žádnému zaměstnavatelskému subjektu rozkázat, aby nějakého nezaměstnaného přijal do práce, byli to za monokapitalismu často právě tyto příslušné odbory místních Národních Výborů (tj. tehdejší obecní, městské a obvodní úřady jak jim říkáme dnes), které sami autoritativně obratem přidělili člověku, který odešel z práce ihned novou práci. A tak tehdejší nezaměstnaný před takovými dvaceti či třiceti lety se nemusel plazit před personalistkou či personalistou firmy po zemi a málem této personalistce či tomuto personalistovi pokorně lízat boty s prosíkem zda-li by mu nedali jakoukoliv práci za minimální mzdu, že má dvě vysoké školy, čtyři tituly ovládá 28 cizích jazyků a nebyl již dvacet let nemocen, a že je ochoten pracovat i v soboty, neděle, přes svátky i v noci atd.; ale do podniku šel rovnou z Národního výboru již s pracovní smlouvou v kapse s hrdě vztyčenou hlavou u vědomí si toho, že ho již nemohou v dotyčném podniku nijak odmítnout ani kdyby ho dotyčné podnikové papalášky či papaláši třebas i sebevíce – z čistě osobních důvodů – nechtěli.

 

19.)Nejlépe se lidem žije v Korejské lidově demokratické republice.

Dnes pokud jde o reálné právo na práci a reálné právo na bydlení tak toto právo v plné míře zůstalo již jen v Korejské lidovědemokratické republice, a údajně již ani v Kubánské republice tato práva úplně v plné míře všichni lidé nemají, ale současná Kuba se svojí 4,8 % nezaměstnaností se již spíše podobá na zemi polykapitalistickou než monokapitalistickou; a o takové Číně, Vietnamu či Laosu jejichž takzvané tržní ekonomiky se v podstatě absolutně v ničem již neliší od tržních ekonomik ostatních dnešních severoamerických a evropských polykapitalistických států jíž ani nemluvě!

A tak v současné době na celé planetě Zemi existuje již pouze jedna jediná monokapitalistická země, a touto jedinou monokapitalistickou zemí světa je Korejská lidově demokratická republika, a je to právě tato Korejská lidově demokratická republika ve které se obyčejným lidem žije ze všech zemí světa dnes úplně nejlépe.

 

20.)Sociální lidská práva má Česká republika pouze na papíře.

Současný polykapitalistický režim sice na papíře nejspíše ale asi pouze “pro srandu králíků” formálně uvádí jako jedno ze základních lidských práv článek 26, odstavec 3 Listiny základních práv a svobod číslo .2/1993 Sb., že údajně prý: “Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.”.

Podobně tak i článek 30, odstavec 1 stanovuje, že “Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.”

Tato Listina základních práv a svobod byla formálně uvedena do již i předtím do československého právního řádu ústavním zákonem číslo 23/1991 Sb., a později jako ústavný zákon i do právního řádu České republiky usnesením předsednictva České národní rady číslo 2/1993 Sb., ačkoli tehdejší ODS na podzim 1992 byla ostře proti recipování ústavního zákona číslo 23/1991 Sb. do českého právního řádu s odůvodněním, že se jedná údajně prý o zákon, který “je plný různých socialistických nesmyslů”.

Jak se – viděno z úhlu pohledu lidí z ODS - ukázalo, všechny tyto obavy ODS byly naprosto liché, neboť tato lidská práva ve skutečnosti platí pouze na papíře. A tudíž veškeré obavy politiků z ODS, že by se snad sociální situace chudobných lidí mohla nějak výrazně zlepšit se ukázali být naprosto liché.

 

21.)Iluzornost sociálních lidských práv v České republice.

Například dotyčný článek 26, odstavec 3 Listiny základních práv a svobod č.2/1993 Sb., sice formálně na papíře stanoví, že údajně prý: “Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací”, avšak s tímto papírovým oprávněním nekoresponduje žádná povinnost státu nějakou práci nezaměstnanému přidělit. Nezaměstnaný se nemůže obrátit na soud s civilní žalobou proti státu za to, že mu žádnou práci nedal. Tím méně snad může získat nějaký soudní rozsudek, že stát je povinen ho do tří dní zaměstnat plus mít právo – pokud by k tomu nedošlo – po uplynutí lhůty, kterou má dlužník (tj. stát) k plnění, toto právo nějak exekvovat.

Kdyby tam tedy v této Listině základních práv a svobod bylo místo tohoto ustanovení třeba napsáno, že “Každý má právo bydlet v luxusním pětihvězdičkovém hotelu postaveném na obyvatelné planetě nacházející se v jiné galaxii než je galaxie naše vlastní” tak by to v praxi vyšlo vlastně úplně nastejno!

Rovněž tak na papíře i článek 30, odstavec 2 Listiny základních práv a svobod formálně stanoví, že “Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek”. Sociální dávky však ale ve skutečnosti dostávají pouze ti nezaměstnaní, které režim uznává, za “evidované na Úřadě práce”. Jinými slovy, sociální dávky dostává sotva jedna pětina nezaměstnaných! V praxi si totiž vládnoucí polykapitalistický režim skrze své zákonodárce a úředníky státní správy jen stále vymýšlí nové a nové “finty” jak co nejvíce nezaměstnaných vyšachovat od jakýchkoliv sociálních dávek, a učinit tak z těchto nezaměstnaných zbavených jakýchkoliv prostředků k obživě bezdomovce, a o to “ostatní”, (tj. jejich smrt poté co se stanou bezdomovci!) se již brzy postará naše mimořádně studené podnebí, které vede k brzké smrti našich bezdomovců; a naši bezdomovci můžou svým některým kolegům – zejména pak africkým a středoamerickým bezdomovcům jejich příjemné podnebí hodící se i k životu pod holým nebem jen závidět!

Rovněž i článek 31 Listiny základních práv a svobod formálně stanoví, že “Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon”. Takzvaná bezplatná zdravotní péče je pouze na papíře, o čem svědčí teď nejnověji zejména julínkovské třicetikorunové poplatky, které bez ohledu na článek 31 Listiny základních práv a svobod požehnal dokonce i samotný Ústavní soud České republiky.

 

22.)Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Listina základních práv a svobod z velké části parafrázuje mezinárodní dokumenty, které se Česká republika zavázala dodržovat. Jedná se zejména o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 uvedený do českého právního řádu. Přitom znění tohoto paktu je ještě mnohem pregnantnější a výstižnější:

Článek 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 stanoví, že: “Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní taková opatření, zahrnuje v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí k zajištění spravedlivé distribuce potravin”.

Článek 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 stanoví, že: “Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. Státy, smluvní strany Paktu, učiní opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, která budou zahrnovat: opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatření ke zdravému vývoji dítěte; zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny; prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí, chorob z povolání a jiných nemocí; vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.

Na základě Vyhlášky ministra zahraničních věcí číslo 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; oba tyto pakty na ochranu lidských práv vstoupily v platnost pro Československo dnem 23. března 1976. Za monokapitalistického režimu vládnoucí režim alespoň Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech respektoval, současný polykapitalistický režim s Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, právě tak jako i s mezinárodním paktem o občanských a politických právech hluboce pohrdá, a jakákoliv lidská práva existují v České republice ale i ve Slovenské republice pouze na papíře!

 

23.)Jak vypadá a péče o zdraví lidu v praxi.

Zákonné prostředí Zdravotní péče Mnohokrát novelizovaný zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu stanoví základní pravidla v oblasti zdravotnictví. Pro sociální skupinu Vás bezdomovců je významný zejména § 9, který stanoví, že “Občané mají právo na poskytování zdravotní péče podle ustanovení tohoto zákona, zákona o veřejném zdravotním pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení. Občanům se umožňuje volba lékaře.

Zatímco citovaný zákon o péči o zdraví lidu formuluje práva občanů, pak dikce zákona o veřejném zdravotním pojištění číslo 48/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů) se vztahuje nejen na občany, ale i na všechny osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, tedy i cizince, a na osoby zaměstnané u zaměstnavatele, který má sídlo v České republice, i když nemají v České republice trvalý pobyt. Všechny osoby, na něž se zákon vztahuje, jsou označeny jako pojištěnci. Pojištěnci a jejich zaměstnavatelé jsou současně plátci pojistného, není-li plátcem stát. V případě, kdy pojištěnec nemá peníze, aby platil toto mimořádně vysoké takzvané “pojistné”, má pojišťovna nárok na všelijaké nemravné sankční platby, které jsou pro zdravotní pojišťovnu obrovským kšeftem brutálně vymáhaným od různých chudobných lidí, a pak za tyto vyždímané peníze od chudobných lidí se pak všelijaké bohaté papalášky a papaláši z některých zdravotních pojišťoven vozí v luxusních mercedesech a berou naprosto nemravné pohádkově vysoké platy.

 

24.)O takzvaném veřejném zdravotním pojištění.

Teď málo odbočím trochu jinam! V březnu 1974 se stala na světě informací “číslo jedna” ve všech světových masmédií o osobě posledního japonského vojáka z časů druhé světové války, který ukončil své válečné operace na ostrově Lubang na Filipínách, a vrátil se zpátky domů do Japonska. V roce 1981 pak vydalo na Slovensku v Bratislavě Nakladateľstvo Pravda ve slovenském překladu z japonštiny knihu s názvem “Moja tridsaťročná vojna”, jejímž autorem je bývalý nadporučík japonské armády Hiró Onoda. Tato kniha šla úplně na “dračku”, a byla během pár dnů slovenskými, ale i českými čtenáři ihned rozebrána!

V období druhé světové války v oblasti tichomoří, v souvislosti s válečnými operacemi angloamerických vojsk proti Japonsku byl důstojník japonské císařské armády Hiró Onoda na přelomu let 1944 a 1945 převelen na ostrov Lubang, což je jeden z ostrovů, které jsou součástí filipínského souostroví. Na jaře 1945 se na Filipínách a tedy i na ostrově Lubangu vylodila americká námořní pěchota, v důsledku čehož v rámci válečných operací proti japonské armádě na Filipínách japonskou armádu na filipínském souostroví porazili a Filipíny “očistili” od zbytků tvrdošíjně se bránících Japonců. Nadporučík japonské císařské armády Hiró Onoda - poté co americká námořní pěchota za podpory amerického námořnictva i letectva porazila japonskou vojenskou posádku na filipínském ostrově Lubang, a tento ostrov Lubang americká námořní pěchota obsadila – se odmítl vzdát se Američanům, stáhl se společně i s dalšími sobě podřízenými japonskými vojáky do hustě zalesněných a téměř nedostupných oblastí ostrova Lubang, a pokračoval dále ve válce za Japonsko a proti nepřátelům Japonska partyzánskou formou boje, a to zejména podnikáním menších, zpravidla nočních diverzních akcí proti nepříteli, po kterých se pokaždé zase okamžitě velitel Hiró Onoda a jeho vojáci stahovali zpátky do těžce přístupné tropické džungle ostrova Lubang.

V roce 1945 po neuvěřitelně krutém zločinu proti lidskosti, kterým bylo svržení amerických atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki jejímiž následkem byla genocida obrovského množství japonského civilního obyvatelstva v okolí japonských měst Hirošima a Nagasaki, tehdejší císařské Japonsko kapitulovalo.

Bývalý japonský důstojník Hiró Onoda, a společně s ním i malá skupinka dalších bývalých japonských vojáků na Lubangu, kterým Hiró Onoda byl velitelem nechtěli věřit tomu, že se Japonsko skutečně vzdalo, a informace o kapitulaci Japonska pokládali za pouhé výmysly americké válečné propagandy, která si je vzhledem k jejich sabotážním a diverzním akcím na Lubangu velice dobře vědoma existence jeho partyzánské jednotky skrývající se v nedostupné lubangské džungli, a – jak se tito japonští partyzáni mylně domnívali – jich má lstivě oklamat, respektive lstivě přesvědčit o kapitulaci Japonska, aby se vzdali nepříteli.

A tak i po roce 1945 pokračovali tito bývalí japonští vojáci dál ve válce. Japonská obrana ostrova Lubang byla Američany rozbita již v březnu 1945 a ostrov Lubang americkou armádou prakticky obsazen; o více něž jeden rok později, v dubnu 1946 se vzdal poslední z organizovaných bývalých japonských oddílů, oddíl čtyřicátý první, poté již vzdorovali pouze japonští partyzáni pod velením bývalého důstojníka japonské císařské armády Hiróa Onody. Následně pak v letech 1946 – 1949 buď padli v bojích, anebo což bylo v této době již mnohem častěji, postupně většina z japonských partyzánů, jejichž velitelem byl Hiró Onoda přece jen uvěřila tomu, že Japonsko skutečně kapitulovalo, a vzdali se proto americkým anebo filipínským úřadům. Posledním tímto takzvaným “dezertérem” byl bývalý japonský voják Juiči Akacu, který takzvaně “dezertoval” a vzdal se v roce 1949.

Poté, co tedy odešel Juiči Akacu, zůstali veliteli Hiróovi Onodovi pouze dva podřízení bývalí japonští vojáci, a to desátník bývalé japonské císařské armády Šoiči Šimada a bývalý vojín japonské císařské armády Kinšiči Kozuka. Následně v letech 1949 – 1954 tedy bývalý nadporučík Hiró Onoda coby partyzánský velitel velel už jen dvěma bývalým japonským vojákům. Sabotážní a diverzní akce těchto tří japonských partyzánů se navzdory jejich maximální opatrnosti a snaze vyhnout se jakémukoliv otevřenému konfliktu s nepřítelem (jednak, aby jejich maličký tříčlenný oddíl nepadl do nějaké “léčky”, do nějakého obklíčení od nepřítele, který byl v zcela zjevné přesile, jednak aby za této situace zbytečně neriskovali v otevřené přestřelce své životy a zdraví, a také i proto, aby šetřili ze svými zásobami munice) se však navzdory tomu ne vždy obešli bez vzájemné přestřelky s příslušníky americké či filipínské armády či policie. Takto v roce 1954 padl “za Japonsko” bývalý desátník japonské armády Šoiči Šimada.

Po smrti bývalého desátníka Šoiči Šimady již bývalý nadporučík Hiró Onoda coby partyzánský velitel velel již pouze jedinému bývalému vojákovi japonské armády Kinšiči Kozukovi. Následně tedy v letech 1954 – 1972 bývalý nadporučík Hiró Ondoda coby velitel velel bývalému vojínovi Kinčiči Kozukovi, a tedy v tomto období byli již pouze oni sami dva. I oni dva nadále podnikali sabotážní a diverzní akce proti “nepříteli”, a ač se snažili být ještě opatrnější a ještě úzkostlivěji se oba dva tito bývalí vojáci bývalé japonské armády a partyzáni snažili vyhnout se jakémukoliv otevřenému konfliktu s nepřítelem, navzdory tomu se ne vždy obešli bez vzájemné přestřelky s příslušníky americké či filipínské armády či policie. Následně tak v roce 1972 při jedné z takovýchto akcí padl v boji “za Japonsko” poslední bývalý řadový vojín bývalé japonské armády Kinšiči Kozuka.

Následně po roku 1972 pak bojoval “za Japonsko” bývalý nadporučík Hiró Onoda již úplně sám. Počátkem sedmdesátých let dvacátého století podnikli samotní Japonci několik výprav s cílem vyhledat bývalé japonské vojáky na Lubangu, a přesvědčit je, že druhá světová válka se skutečně již skončila a že Japonsko skutečně kapitulovalo. V rámci těchto operací dokonce i nad džunglí v Lubangu shazovali z Vrtulníků jakési barevné japonské časopisy.

Bývalí vojáci bývalé japonské armády Hiró Onoda a Kinšiči Kozuka považovali, a později poté co Kinšiči Kozuka padl v boji, tak bývalý nadporučík Hiró Onoda považoval i tohle za dílo americké válečné propagandy, která prý lživě tvrdí, že se válka údajně prý již skončila a Japonsko prý kapitulovalo. Japonští záchranáři od červeného kříže dosáhli shazováním těchto japonských barevných časopisů totiž přesný opak toho co zamýšleli: Pokud by prý Japonsko skutečně prý válku prohrálo, jak by pak bylo možné, že teď prožívá tak obrovskou prosperitu, o čem údajně prý svědčí i ty barevné japonské časopisy. To přece takové hezké barevné časopisy nebyly dokonce ani v té první polovici čtyřicátých let. A navíc některé barevné fotografie v těchto japonských barevných časopisech ukazovali i ulice některých japonských měst, které vypadaly mnohem hezčí než v první polovině čtyřicátých let dvacátého století, zejména pak v ulicích což bylo asi nejnápadnější bylo výrazně více automobilů, než tomu bylo v první polovině čtyřicátých let dvacátého století. Navíc se tam ještě leckde psalo o válce ve Vietnamu, a kdesi se dokonce v nějakém článku i porovnávala americká válka ve Vietnamu v šedesátých letech s americkou válkou v Koreji na počátku let padesátých, což bylo rovněž údajným “důkazem”, že druhá světová válka proti Američanům v zájmové oblasti Japonska i nadále pokračuje”.

Úspěšnější byl až jistý investigativní japonský novinář Norio Suzuki na filipínském ostrově Lubangu, který pronikl do nepřístupné džungle kde našel posledního bývalého vojáka bývalé japonské armády Hira Onodu. Či přesněji řečeno poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda zajal Noria Suzukiho. Proniknutí samotářského jednotlivce do džungle bylo nepochybně provokací, a pouze skutečnost, že Norio Suzuki na sobě neměl oblečenu žádnou uniformu zabránila tomu, aby ho tento poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda ze svého úkrytu okamžitě nezastřelil. Situace však i tak byla pro dotyčného Noria Suzukiho velice nebezpečná, protože Japonec, který tvrdil že válka se skončila, že Japonsko válku prohrálo, a že je třeba vzdát se úřadům byl v jeho očích nejspíše asi nějakým “zrádcem”. Poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda svého “válečného zajatce” začal okamžitě vyslýchat. Norio Suzuki ochotně na vše odpovídal, a snažil se zbytečně ničím neprovokovat. Stačil by nějaký sebeméně prudší anebo neočekávaný pohyb Noria Suzukiho, a poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda by jej s největší pravděpodobností okamžitě zastřelil ze svého samopalu pocházejícího sice ještě z počátku čtyřicátých let, avšak doposud ještě plně funkčního, nabitého zásobníkem s náboji a tedy po všech stránkách plně střelbyschopného. Norio Suzuki byl velice inteligentní člověk a částečně se mu nakonec skutečně podařilo přesvědčit tohoto posledního japonského vojáka o tom, že válka se skutečně skončila. Poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda sdělil tomuto Noriovi Suzukimu, že “jeho velitel major Taniguči mu ještě počátkem března 1945 dal vojenský rozkaz stáhnout se po porážce v otevřeném boji proti americké námořní pěchotě na Lubangu do džungle a pokračovat dále ve válce proti nepřátelům Japonska partyzánskou formou boje”, přičemž součástí tohoto vojenského rozkazu bylo i velice důrazné upozornění, že se za žádných okolností nesmí vzdát nepříteli. A vzhledem k tomu, že “od svého nadřízeného majora Tanigučiho žádný další vojenský rozkaz již neobdržel, tak v souladu s tím, co ho učili kdysi v tehdejší japonské důstojnické škole, i nadále se důsledně přidržuje a plní to, co mu bylo uloženo v posledním vojenském rozkazu svého nadřízeného”, a to dokonce i nyní po téměř třiceti letech!

A na přímý dotaz Noria Suzukiho, co by bylo nutné k tomu, aby se s ním vrátil do Japonska, poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda mu odpověděl, že “pouze jednoznačný vojenský rozkaz jeho nadřízeného majora Tanigučiho”, který mu přímo, oficiálně a osobně “tváří v tvář” – aby to bylo zcela jednoznačné - udělí osobně samotný major Taniguči. Poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda doslova řekl: “Pokud nedostanu nový vojenský rozkaz, nesmím se odsud hnout!!”. S tímto pak poslední voják bývalé japonské armády Hiró Onoda dotyčného Noria Suzukiho propustil na svobodu.

Předtím mu Norio Suzuki slíbil, že se pokusí “sehnat majora Tanigučiho a přivést ho na Lubang na dohodnuté místo na kótu Wakajama” do džungle, přičemž poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda si výslovně stanovil podmínku, že kromě nich dvou, tj. Noria Suzukiho a majora Tanigučiho nesmí s nimi být žádné jiné osoby, neboť pokud by poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda pohledem přes svůj vojenský dalekohled viděl, že přicházejí do džungle více než dvě osoby, tak se bez dalšího schová v džungli bez toho, aniž by se usiloval k nim přiblížit a zjišťovat o jaké osoby se jedná. Další podmínkou bylo že nebude vidět a ani slyšet nikde žádné letadlo, vrtulník či jakýkoliv jiný létající objekt.

Díky této návštěvě Noria Suzukiho se japonské úřady a informační médiá mohli dát konečně do práce. První bylo zjistit, zda-li ještě vůbec žije bývalý major bývalé japonské armády Taniguči, a pokud ano, tak zjistit kde se nachází a vyhledat jej. Díky pomoci všech hlavních japonských masmédií – televize, rozhlasu i tisku, které se prakticky všechny obrátili na nejširší japonskou veřejnost - hledání bývalého majora Tanigučiho trvalo pouhé dva dny. V té době bývalý major Taniguči byl již v důchodu. Přesto však ale ještě i jako důchodce, bývalý major Taniguči pracoval, respektive vypomáhal svému synovi, který vlastnil jakési knihkupectví, kde prodával knihy. Trochu těžší to bylo s tou uniformou, protože současná japonská armáda má již poněkud odlišné uniformy než měla tehdejší japonská císařská armáda ve čtyřicátých letech dvacátého století. Bylo tedy třeba někde sehnat uniformu jakou japonská císařská armáda měla ve čtyřicátých letech dvacátého století, a to ovšemže nikoliv lecjakou uniformu, ale musí to být uniforma tehdejšího majora japonské císařské armády ze čtyřicátých let dvacátého století, a to ještě navíc taková, která plně “sedne” bývalému majoru Tanigučimu, aby mu nebyla ani veliká a ani malá, a aby mu ani nijako neplandala či naopak, aby v ní bývalý major Taniguči nebyl upnutý jako nějaká sardinka ve fólii. Jednoduše aby tato uniforma bývalému majorovi bývalé japonské armády Tanigučimu přesně na míru sedla. Hledání takovéto uniformy, která by měla všechny tyto náležitosti trvalo již podstatně déle, nicméně nakonec se odpovídající uniforma našla ve sbírkách tokijského vojenského muzea, které tuto uniformu na několik dní zapůjčilo japonskému červenému kříži. A tak japonský červený kříž bývalého majora Tanigučiho tedy speciálem dopravili na ostrov Lubang, kde si bývalý major Taniguči oblékl z tokijského muzea vypůjčenou starou majorskou uniformu bývalé japonské armády a vydali se do džungle pohledat tohoto posledního japonského vojáka. Bývalý major Taniguči a dotyčný Norio Suzuki dostavili se na příslušné místo na kótě Wakajama, tam postavili si malý stan a na uměle zhotovený stožár vztyčili někdejší vlajku válečného Japonska a trpělivě čekali. Poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda se k nim přibližoval velice opatrně.

Když bývalý nadporučík bývalé japonské armády Hiró Onoda přišel, došlo k ceremoniálu oficiálního předávání vojenského rozkazu. Na úvod zahrála se hymna tehdejšího válečného Japonska, všichni tři muži: Hiró Onoda, Norio Suzuki i Taniguči zatím mlčky stáli všichni tři v pozoru jako svíce. Poté bývalý major Taniguči oblečený do tehdejší japonské majorské uniformy přečetl svůj vojenský rozkaz, zatímco během četby vojenského rozkazu bývalého majora Tanigučiho stál bývalý nadporučík bývalé japonské armády Hiró Onoda i nadále v pozoru jako svíce.

Bylo to dne 9. března 1974, co tedy bývalý nadporučík Hiró Onoda vyslechl v hloubi lubangské džungle svůj poslední “vojenský rozkaz” od svého bývalého nadřízeného, bývalého majora bývalé japonské armády Tanigučiho. Ještě téhož dne se tento poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda formálně “vzdal” na radarové základně na Lubangu, což oficiálně ve jménu Filipínské republiky, fakticky však ale pouze čistě formálně přijal tehdejší velitel filipínských vzdušných sil generálmajor J.L.Rancudo. Z Lubangu pak odletěli do hlavního města Manily, kde měl poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda asi tříhodinovou audienci v Malacangském paláci u samotného tehdejšího filipínského prezidenta Ferdinanda Markose, která se uskutečnila dne 10. března 1974. Ihned jakmile se dne 9. března 1974 tehdejší filipínsky prezident Ferdinand Markos dozvěděl, že právě vyšel z džungle ven poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda, a i s doprovodem pracovníků červeného kříže, japonských diplomatů, příbuzných, bývalých japonských vojáků – veteránů, novinářů, filipínských policistů, vojáků, lékařů i úředníků a spousty jiných zvědavých japonských, filipínských, ba i jiných čumilů je doprovázen na radarovou základnu na Lubangu, kde jej ve jménu filipínské armády očekává velitel filipínských vzdušných sil generálmajor J.F.Rancudo, aby formálně přijal “kapitulaci” tohoto posledního bývalého japonského vojáka druhé světové války. Když to tehdejší filipínský prezident Ferdinand Marcos uslyšel, okamžitě si vymínil nejen to, ať tohoto posledního bývalého japonského vojáka druhé světové války dopraví do hlavního města Manily, aby se s ním v Manile v Malacangském paláci také osobně setkal, ale navíc si i vymínil i to, aby vyřídili prezidentovu prosbu k Hiróovi Onodovi, aby na audienci k filipínskému prezidentovi Ferdinandovi Marcosovi přišel pokud možno v takovém stavu, v jakém byl v džungli na Lubangu, tj. aby se zatím ani nemyl, ani neholil, ani si nedal stříhat vlasy, a aby měl na sobě oblečenou tu svou starou, ošumělou japonskou důstojnickou uniformu z půle čtyřicátých let dvacátého století. Po audienci u filipínského prezidenta Ferdinanda Marcose pak oba dva, filipínsky prezident Ferdinand Marcos a bývalý nadporučík bývalé japonské armády Hiró Onoda společně pózovali novinářům, kteří je zasypali sprchou blesků svých fotoaparátů. Poté se poslední bývalý voják bývalé japonské armády Hiró Onoda dne 12. března 1974 letecky vrátil do Japonska. V Japonsku se s tímto posledním bývalým japonským vojákem druhé světové války setkal jednak tehdejší japonský premiér, jednak i samotný japonský císař Hirohito. Kromě toho nadporučík Hiró Onoda ještě na Filipínách a pak i v Japonsku měl několik tiskových konferencí, o které měli všichni novináři obrovský zájem. Údajně prý dostal od japonského státu za svou neuvěřitelnou oddanost a věrnost Japonsku i několik vyznamenání a finanční odměnu.

Teď ale přijde ta hlavní pointa – pročpak si myslíte, že o tom vůbec píši?

Těm co nic nechápou trochu napovím: Tento poslední bývalý voják bývalé japonské armády z dob druhé světové války Hiró Onoda po svém návratu do rodného Japonska asi dvacet dnů strávil v nemocnici v Tokiu, kde se podrobil více než dvěma stovkám nejrůznějších vyšetření.

Už chápete kam tím mířím?

Pokud ne, řeknu Vám to po lopatě: Představte si čistě hypoteticky, že bychom si my Češi a my Slováci vyměnili naše české a slovenské politiky s Japonskem, zejména pak, že bychom své české a slovenské zákonodárce co v České republice a Slovenské republice sedí v národních parlamentech poslali do Japonska, kde by tito naši čeští poslanci z Poslanecké Sněmovny a senátoři ze Senátu Parlamentu České republiky společně i se slovenskými poslanci z Národnej rady Slovenskej republiky působili v Japonsku namísto tamního japonského zákonodárného zboru.

Chudák bývalý nadporučík Hiró Onoda! Víte co by to pro něj znamenalo?

Pokud by totiž naši čeští a slovenští poslanci poslancovali v Japonsku namísto japonského parlamentu, to by pak tam jakási japonská Všeobecná zdravotní pojišťovna zplozená českými a slovenskými poslanci tvrdila – v souladu s platným zákonem o veřejném zdravotním pojištění - že dotyčný pojištěnec Hiró Onoda za celá ta léta 1945 – 1974 téměř třiceti let nikde neplatil zdravotní pojištění, v důsledku čehož by se domáhala, aby tento neplatič Hiró Onoda zaplatil dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění plus obrovské penále!

Bratři Čechové? Nevěříte?? Tak se podívejme co říká zákon číslo 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění v platném znění /dále jen “zákon o veřejném zdravotním pojištění”/, který je platným zákonem reglementujícím problematiku veřejného pojištění v České republice:

Podle ustanovení § 3 odstavec 1 písmena a/ zákona o veřejném zdravotním pojištění Zdravotní pojištění vzniká dnem narození, jde-li o osobu s trvalým pobytem na území České republiky.

Podle ustanovení § 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění plátci pojistného zdravotního pojištění jsou samotní pojištěnci, stát a zaměstnavatelé.

Podle ustanovení § 5 písmena c/ pojištěnec je plátcem pojistného, pokud má na území České republiky trvalý pobyt, avšak není uveden pod předchozími písmeny a není za něj plátcem pojistného stát, pokud uvedené skutečnosti trvají po celý kalendářní měsíc.

Podle ustanovení § 7 odstavec 1 písmena h/ zákona o veřejném zdravotním pojištění Stát je plátcem pojistného prostřednictvím státního rozpočtu za osoby konající základní (náhradní) službu v ozbrojených silách, další službu nebo civilní službu a osoby povolané k vojenskému cvičení. Pokud tedy jde o pojištěnce Hira Onodu, za něho by podle tohoto ustanovení § 7 odstavec 1 písmena h/ zákona o veřejném zdravotním pojištění byl nepochybně až do 2. září 1945 plátcem veřejného zdravotního pojištění stát, nicméně dne 2. září 1945 Japonské císařství podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, po níž byla tehdejší japonská armáda demobilizována. Tím tedy, že bývalí japonští vojáci byli demobilizováni, přestali být oficiálně vojáky, respektive ústy českého zákona o veřejném zdravotním pojištění přestali být “osobami konajícími základní službu v ozbrojených silách, další službu…”, a tedy stát přestal být plátcem veřejného zdravotního pojištění za bývalé vojáky tím okamihem, kdy vzhledem k právnímu aktu demobilizace tehdejší japonské císařské armády tito bývalí vojáci pozbyli statut vojáka a stali se civilisty. Tato demobilizace bez jakýchkoliv výjimek se týkala úplně všech příslušníku tehdejší armády poraženého Japonska, a tedy i bývalého nadporučíka Hira Onody. Tyto skutečnosti demobilizace a tím pádem i zániku povinnosti státu platit za tyto bývalé pojištěnce veřejné zdravotní pojištění přitom platí zcela objektivně, anebo jinak po lopatě řečeno: fakt, zda-li si tyto skutečnosti byl pojištěnec Hiró Onoda vědom anebo nikoliv jsou z hlediska platného zákona o veřejném zdravotním pojištění zcela irelevantní, tj. tyto skutečnosti nejsou podstatné, a platí i bez ohledu na to, že se o nich Hiró Onoda až do 9. září 1974 vůbec nedozvěděl.

Nejzávažnější je ustanovení § 8 odstavec 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění, kde je doslova uvedeno, že “pojištěnec není povinen platit pojistné po dobu, kdy je dlouhodobě v cizině, pokud je v cizině zdravotně pojištěn a učinil o této skutečnosti u příslušné zdravotní pojišťovny písemné prohlášení. Povinnost platit pojistné však zaniká až dnem, který pojištěnec v prohlášení podle věty prvé uvedl, ne však dříve než dnem následujícím po dni, kdy toto prohlášení bylo doručeno příslušné zdravotní pojišťovně. Od stejného dne až do dne, kdy se pojištěnec u příslušné zdravotní pojišťovny opět přihlásil, nemá pojištěnec nárok na úhradu péče hrazené zdravotním pojištěním. Současně s opětovným přihlášením u příslušné zdravotní pojišťovny je pojištěnec povinen této pojišťovně dodatečně předložit doklad o uzavřeném zdravotním pojištění v cizině a jeho délce. Pokud pojištěnec takový doklad nepředloží, je povinen příslušné zdravotní pojišťovně doplatit zpětně pojistné tak, jako by podle tohoto ustanovení nepostupoval.”

Rozeberme si alespoň ty nejdůležitější z tohoto sáhodlouhého ustanovení § 8 odstavec 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění po částech, konkrétně mám na mysli větu první a čtvrtou.

V první větě ustanovení § 8 odstavec 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění je napsáno: “pojištěnec není povinen platit pojistné po dobu, kdy je dlouhodobě v cizině, pokud je v cizině zdravotně pojištěn a učinil o této skutečnosti u příslušné zdravotní pojišťovny písemné prohlášení.”

Komentář k této první větě ustanovení § 8 odstavec 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění: Pojištěnec Hiró Onoda byl sice dlouhodobě v cizině, avšak v cizině nebyl zdravotně pojištěn. Ostatně vzhledem k ilegálnímu a podzemnímu partyzánskému charakteru jeho pobytu na ostrově Lubang je již samotná představa, že by v této době let 1945 – 1974 byť i jen čistě hypoteticky mohl být zdravotně pojištěn u některé z filipínských zdravotních pojišťoven naprosto absurdní. Tím méně pak o této skutečnosti mohl učinit o této skutečnosti u příslušné zdravotní pojišťovny v Japonsku písemné prohlášení. Jedním důvodem proč o této skutečnosti neučinil u příslušné zdravotní pojišťovny v Japonsku písemné prohlášení je ta skutečnost, že osobně věřil tomu že tehdejší japonská císařská armáda jejímž byl příslušníkem i nadále existuje, a on je i nadále jejím příslušníkem. Druhým důvodem proč o této skutečnosti neučinil u příslušné zdravotní pojišťovny v Japonsku písemné prohlášení byla dána i samotným charakterem jeho ilegálního pobytu v lubangské džungli, v důsledku čehož ani neměl žádné technické možnosti jak toto zákonem požadované písemné prohlášení napsat a doručit příslušné zdravotní pojišťovně v Japonsku.

Ve čtvrté větě ustanovení § 8 odstavec 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění je napsáno: “Současně s opětovným přihlášením u příslušné zdravotní pojišťovny je pojištěnec povinen této pojišťovně dodatečně předložit doklad o uzavřeném zdravotním pojištění v cizině a jeho délce.”

Komentář k této čtvrté větě ustanovení § 8 odstavec 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění: Pojištěnec Hiró Onoda vzhledem k tomu, že během svého ilegálního partyzánského pobytu na filipínském ostrově Lubang nebyl pojištěn u žádné z filipínských zdravotním pojišťoven tudíž žádný takovýto doklad o uzavřeném zdravotním pojištění na Filipínách nemůže předložit.

Podle ustanovení § 8 odstavec 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění je stanoveno, že “nezaplatí-li plátce pojistného pojistné ve stanovené výši a včas, je příslušná zdravotní pojišťovna povinna vymáhat na dlužníkovi jeho zaplacení včetně penále.

Podle zákona číslo 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění v platném znění /dále jen “zákon o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění”/ je podle § 2 odstavec 1 tohoto zákona o všeobecném zdravotním pojištění 13,5 % z vyměřovacího základu, přičemž podle ustanovení § 3b odstavec 1 zákona o všeobecném zdravotním pojištění se za vyměřovací základ u osoby, která nemá žádné příjmy pokládá takzvaná minimální mzda, což fakticky znamená, že v současné době takovýto pojištěnec na veřejné zdravotní pojištění zaplatí v České republice více než tisíc korun každý měsíc.

Toto penále se v České republice platí ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý jeden den zpoždění, což jinými slovy znamená, že toto penále pokud si ho promítneme na roční úrokovou míru činí 36,5 % roční úrokové míry v České republice.

Bratia Slováci? Neveríte?? Tak sa pozrite, čo hovorí zákon číslo 580/2004 Z.z., o zdravotnom poistení v platnom znení /ďalej len “zákon o zdravotnom poistení”/, ktorý je platným zákonom, reglementujúcim problematiku zdravotného poistenia v Slovenskej republike.

Podľa ustanovenia § 3 odstavec 1 zákona o zdravotnom poistení poistenec na účely tohoto zákona je fyzická osoba, ktorá je verejne zdravotne poistená podľa tohoto zákona.

Podľa ustanovenia § 3 odstavec 2 písmeno b/ zákona o zdravotnom poistení verejne zdravotne poistená je fyzická osoba, ktorá má trvalý pobyt na území Slovenskej republiky, ak sa zdržiava v cudzine dlhšie ako šesť po sebe nasledujúcich mesiacov a je zdravotne poistená v cudzine.

Komentár k tomuto ustanoveniu § 3 odstavec 2 písmeno b/ zákona o zdravotnom poistení: Poistenec Hiró Onoda sa síce bez najmenších pochybností zdržiaval v cudzine dlhšie ako šesť po sebe nasledujúcich mesiacov, avšak v cudzine poistený nebol. Ostatne vzhľadom k ilegálnemu a podzemnému partizánskemu charakteru jeho pobytu na ostrove Lubang je už samotná predstava, že by v tejto dobe v rokoch 1945 – 1974 hoc i len čisto hypoteticky mohol byť zdravotne poistený u niektorej z filipínskych zdravotných poisťovní je neprosto absurdná.

 

25.)Dnešní sociální a zdravotní péče je katastrofální.

Vrátíc se opět k povinnostem zdravotních pojišťoven ale též i povinnostem lékařů a jiných zdravotnických pracovníků poskytnou zdravotní péči rovněž bezdomovcům, třeba říci, že pokud jde o bezdomovce čistě teoreticky zákon sice neumožňuje odmítnout úhradu zdravotní péče, poskytnuté pojištěnci. Nicméně, ale pokud se jedná o pojištěnce z kterého nic nekouká, tak se na něj bohužel v praxi mnozí lékaři z vysoka vykašlou a nechají ho úmyslně třeba i zdechnout! Jednou z obětí tohoto nemravného polykapitalistického režimu se stal bezdomovec Spurný, kterého bohatá asociální a antisociální lékařka v jisté nemocnici nechala násilně vyvést ven, aby v důsledku úmyslného neposkytnutí lékařské péče bezdomovec Spurný zemřel u plotu před bránou jejich nemocnice!!

A Váš kolega bezdomovec Spurný není jedinou obětí tohoto nemravného buržoasního polykapitalistického režimu. Připravuji “Černou knihu Polykapitalismu”, která doufám, že jednou zaujme své čestné místo vedle “Černé knihy komunismu”. Tato “Černá kniha Polykapitalismu” referuje o obětech tohoto současného zločinného polykapitalistického režimu, kterého jednou z jeho obětí se stal i bezdomovec Spurný.

Sociální zabezpečení Zákon o sociálním zabezpečení, tj. zákon číslo 100/1988 Sb., mnohokrát novelizovaný, zaručuje, či spíše zaručoval rovněž právo na sociální zabezpečení všem občanům, dnes je z něj ale již pouhé torzo.

Sociální zabezpečení podle tohoto zákona zahrnoval též důchodové zabezpečení, dnes však ale problematiku důchodového pojištění řeší zákon 155/1995 Sb. Podmínky pro vznik nároku na důchod ze sociálního zabezpečení lze formulovat různými spekulativními číselnými hodnotami jako jsou věk, odpracované roky, výše důchodu s cílem poškodit obyčejné lidi, přičemž i to co platí dnes se vládnoucím papaláškám a papalášům zdá být málo, a rádi by přijali úplně nový zákon o důchodovém pojištění, který by škodil lidem ještě více.

Pokud jde o vznik a rozsah sociální péče se podobně buzerativním způsobem “zkoumá” sociální situace a zdravotní stav občana a jeho rodiny. Pro sociální skupinu občanů, kteří jsou nejvíce ohroženi vyloučením ze společnosti a pro osoby společensky vyloučené je Zákon o sociálním zabezpečení, tj. zákon číslo 100/1988 Sb. jedinou českou právní normou, která definuje v § 90 a 91 "péči o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc a o občany společensky nepřizpůsobené": Občanům, jejichž životní potřeby nejsou zabezpečeny příjmy z výdělečné činnosti nebo jinými příjmy, popřípadě dávkami, a příslušný orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání, by alespoň čistě teoreticky měly poskytovat příslušné orgány peněžité a věcné dávky. Ve skutečnosti to ale existuje pouze na papíře! U člověka, kterého se jim podařilo vyšachovat z podpory v nezaměstnanosti či jiných podobných dávek rozhodně nemají zájem mu cokoliv poskytnout, ale se hluboce přejí, aby již co nejdříve “zdechl”.

Občanům, kteří se přechodně ocitli v mimořádně obtížných poměrech nebo kteří v nich žijí by se čistě teoreticky měli poskytovat peněžité dávky a bezúročné půjčky, aby mohli tyto poměry překonat, pokud tak nemohou učinit vlastním přičiněním, v praxi je to ale všechno pouze k smíchu, protože nic takovéhoto ve skutečnosti neexistuje!

Podmínky pro posuzování sociální potřebnosti a pro poskytování peněžitých a věcných dávek sociální péče stanovoval zákon o sociální potřebnosti, což je zákon číslo 482/1991 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů /dále jen “zákon o sociální potřebnosti”/. Pro pomoc osobám na okraji společnosti bylo možné aspoň čistě teoreticky uplatnit § 8a, odstavec 1, který říkal, že: “Občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytnutí dávek sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky, popřípadě služby sociální péče. Dneska je už to ale stejně pasé, protože takzvaný “Zákon o pomoci v hmotné nouzi” číslo 111/2006 Sb. zrušil Zákon o sociální potřebnosti, právě tak jako zas zákon o životním a existenčním minimu číslo 110/2006 Sb. zrušil Zákon číslo 463/1991 Sb., o životním minimu /dále jen “zákon o životním minimu”/. Oba tyto krajně nemravné zákony, tj. jak zákon číslo 110/2006 Sb., tak i zákon číslo 111/2006 Sb. vyšachovaly a odřízly většinu nezaměstnaných do té doby od jakž takž existující sociální dávky doplatku do výše životního minima a zněkolikanásobily počty bezdomovců za poslední dva roky!

 

26.)Masmediální lži o výši životního minima.

Ale ani v čase, když až do konce kalendářního roku 2006 ještě platil zákon o životním minimu a dlouhodobě nezaměstnaným se poskytoval na základě tohoto zákona doplatek do výše životního minima neměli nezaměstnaní rozhodně na růžích ustláno. Ještě i v kalendářním roce 2006, kdy dne 1. ledna 2006 vstoupila v účinnost novela zákona o životním minimu, respektive Nařízení vlády číslo 505/2005 Sb. ze dne 7. prosince 2005, kdy poté co tato novela vstoupila dne 1. Ledna 2006 v účinnost činila částka životního minima absolutně nejvíce, tj. k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb dospělého občana to bylo v rozmezí od 0,- Kč až do 2400,- Kč měsíčně, k čemuž čistě hypoteticky mohl dostat ještě částku životního minima potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost v rozsahu od 0,- Kč až do maximální výše 2020,- Kč jednalo se o jednotlivce, který v domácnosti bydlí sám.

Plutokratická buržoasní masmédiá zcela pokrytecky a demagogicky úmyslně lhala a tvrdila, že životní minimum každého nezaměstnaného je údajně prý 4420,- Kč, přičemž k této částce tato prolhaná lživá masmédia dospěla mechanickým sčítáním maximální částky životního minima k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb dospělého občana, která činila po prvním lednu 2006 maximálně 2400,- Kč měsíčně plus hypoteticky maximální částky životního minima potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, která čistě hypoteticky činila po prvním lednu 2006 maximálně 2020,- Kč Skutečnost však ale byla úplně jiná!!

Předně aby nezaměstnaný vůbec alespoň nějakou korunu dostal, musel “prokázat”, že si aktivně hledá zaměstnání. Příslušné úřednice veřejné správy toto “prokázání” vyžadovali na základě § 3 odstavce 5 zákona o sociální potřebnosti, kde se uvádí, že “Občan vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání se nepovažuje za sociálně potřebného, pokud neprojevuje snahu zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací”. Bylo to objektivně úplně nesmyslné buzerativní opatření, které nechci teď zde hlouběji rozebírat (vrátím se k tomu později!) zda-li se jednalo pouze o legislativní odraz paranoje extrémních boháček a boháčů, kteří věří masmediální propagandě, že mezi nezaměstnanými jsou lidé, kterým se údajně prý “nechce pracovat”, anebo též i úmyslné snahy všemožnými triky vyšachovat co nejvíce nezaměstnaných ode všech sociálních podpor, včetně i této sociální podpory “doplatku do výše životního minima” a učinit z nich pak v důsledku jejich zbavení jakýchkoliv finančních prostředků na živobytí bezdomovce. A bohužel v případech mnohých nezaměstnaných se těmto buržoasním hyenám tohle povedlo, a skutečně mnohé nezaměstnané rozličnými triky a podvody skutečně zbavili všech prostředků na živobytí, a ti se pak stali bezdomovci, ačkoliv mezi nimi celkem určitě nikdy nebyl nikdo takový komu by se – řečeno ústy současné demagogicky cynické plutokratické buržoasní propagandy – údajně prý “nechtělo pracovat”. Ačkoliv ještě nikdy nikde se nevyskytl takový nezaměstnaný, kterému by se skutečně “nechtělo pracovat”, nic to nemění na tom, že prakticky veškeré masmédiá a novináři i nadále tyto paranoidní bláboly hlásají, ba možná že někteří z novinářů a politiků těmto svým vlastním blábolům o údajné existenci nezaměstnaných, kterým se údajně prý “nechce pracovat” dokonce i sami věří.

Vzhledem k zákeřnosti nejen státních úřednic, ale i vzhledem k ještě větší zákeřnosti potenciálních subjektů obezřetný nezaměstnaný komunikoval s těmito takzvanými zaměstnavatelskými subjekty pouze písemně, a to navíc ze své strany pouze zasíláním doporučených zásilek s doručenkou, respektive později doporučených zásilek s dodejkou. Takto měl explicitní důkaz, který ani sebevíce zákeřná úřednice veřejné správy či sebevíc zákeřný takzvaný potencionální zaměstnavatel nemohl popřít že takováto zásilka mu odeslána byla, čehož důkazem byl podací lístek, jakož i to, že tato zásilka mu byla řádně doručena, čehož důkazem byla doručenka a později dodejka, a rovněž ani to, že na dotyčné pracovní místo oficiálně hledal nového zaměstnance, o čemž důkazem byly nějaké noviny, kde byl otištěn příslušný inzerát dotyčné firmy či jiného zaměstnavatelského subjektu. Toto řešení bylo sice pro nezaměstnaného finančně nákladné, avšak úřednicím veřejné správy a rovněž tak i takzvaným potencionálním zaměstnavatelským subjektům toto řešení bránilo, aby mohli nějakou lží, trikem či podvodem vyšachovat nezaměstnaného a tím ho odstřihnout od sociální podpory. K této problematice se ale dále ještě určitě vrátím!

Poté, co nezaměstnaný tedy takovýmto sice finančně nepochybně velice náročným, ale zato bezpečně neprůstřelným způsobem “prokázal” že skutečně “projevuje snahu zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací” musely tuto skutečnost chtě – nechtě akceptovat i tyto jinak zákeřné a úlisné úřednice, která coby lstivá zmije jinak střehnou na sebemenší neopatrnost, aby Vás zákeřně vyšachovaly od této sociální podpory doplatku do životního minima a zbavily Vás tak jakýchkoliv prostředků na živobytí. Samotná tato sociální dávka doplatku do životního minima se vyplácela velice pozdě, mezi 27 až 30 či 31 dnem daného kalendářního měsíce za příslušný měsíc, přičemž každý nezaměstnaný byl povinen každoměsíčně přijít některý stránkový den buď v pondělí anebo ve středu od prvního do patnáctého dne, ba dokonce některým nezaměstnaným to stanovili od prvního do desátého dne daného kalendářního měsíce, aby úřednici veřejné správy předložil své “důkazy” o tom, že v předešlém kalendářním měsíci si aktivně hledal zaměstnání, pokud by tak neučinil, například pokud by vůbec nepřišel, tak již o pár dnů by ho čekalo velice nemilé překvapení spočívající v tom, že by mu již koncem dotyčného měsíce v rozmezí mezi 27 až 30 či 31 dnem daného kalendářního měsíce jednoduše vůbec žádné peníze nepřišli.

 

27.)Jaké bylo životní minimum v roce 2006.

Jestliže všechny tyto buzerativní podmínky nezaměstnaný takovýmto výše uvedeným naprosto neprůstřelným způsobem splnil, tak v období po 1. lednu 2006 dostal v případě že neměl absolutně žádné příjmy, pak za těchto okolností jestliže jste měl(a) nulové příjmy, pak sociální dávka doplatku do výše životního minima k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb dospělého občana činí podle vzorce 2400 – 0 = 2400,- Kč tj. v tomto případě, a pouze v tomto případě obdržíte tuto sociální dávku doplatku do výše životního minima k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb dospělého občana v plné výši dotyčných 2400,- Kč. Toto však ale neplatilo, pokud jste nějaký příjem měl! Například v uplynulém měsíci jste mohl(a) jste třebas týden být na nějaké brigádě kde jste týden umýval(a) záchody a za to jste vydělal(a) třebas 1264,- Kč čistého. Pak za těchto okolností Vám náležela sociální dávka doplatku do výše životního minima k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb dospělého občana pouze ve výši 1136,- Kč; což se vypočetlo podle vzorce 2400 – 1264 = 1136,- Kč.

Ještě mnohem složitější je to s tou druhou sociální dávkou, která se nazývala doplatek do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, jejíž maximální horní hranice u osaměle žijícího dospělého člověka činila od 1. ledna 2006 čistě hypoteticky 2020,- Kč. Zde jste musel donést zaplacené účtenky inkasa plus zaplacené další účtenky, které se třebas na inkasu neobjevují. V podstatě jste musel(a) zaplacené účtenky za nájemné, za topení, za elektřinu, za plyn, za vodné a stočné atd. Plnou částku 2020,- Kč jste dostal(a) pouze tehdy pokud jedna dvanáctina všech Vašich celoročních plateb, které jste řádně zaplatil se buď čirou náhodou přesně “na desetihaléř” (v té době ještě platily i desetihaléřové, dvacetihaléřové a padesátihaléřové mince, které byly později zrušeny) rovnala dotyčné částce 2020,- Kč; anebo byla dokonce ještě i větší než dotyčných 2020,- Kč . Jinými slovy, pokud součet Vašich nákladů na bydlení byl měsíčně vyšší než 2020,- Kč; tak Vám na této sociální dávce doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost vyplatili maximálně pouze dotyčných 2020,- Kč měsíčně. Když uvážím kolik se za bydlení platí například v takové Praze, pochybuji o tom že se vůbec našel nějaký Pražák či Pražačka, jehož či jejíž náklady na bydlení nebyly vyšší než 2020,- Kč; a přesto na této sociální dávce doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost i tento Pražák či Pražačka dostal maximálně 2020,- Kč, což byl maximální horní strop.

Bylo to přitom kruté ještě i z jiného důvodu. Vy jste totiž nejprve to musel (z ničeho!) zaplatit, tj. zpravidla si od někoho peníze na zaplacení svého nájemného či jiných nákladů na bydlení půjčit, pak se prokázat příslušné úřednici příslušnými zaplacenými složenkami či jinými doklady o zaplacení, a až pak Vám ex post dodatečně přišla sociální dávka, jestliže jste to skutečně zaplatil. Ale ještě ani to není nejhorší, mnohem horší je ta skutečnost, že leckteré platby jsou jednorázově nárazové. Například je to daň z nemovitostí, která se neplatí každý měsíc, ale platí se dvakrát ročně. Dejme tomu, že jste půlroční platbu daně z nemovitostí musel takto raz za půl roku zaplatit například (aby se to lehce počítalo!) rovných 480,- Kč. Pokud čekáte, že se dotyčných 480,- Kč Vám stejně tak jednorázově vrátí zpátky v rámci dotyčné částky doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, tak to jste na velikém omylu. Dotyčná úřednice Vám těchto jednorázově zaplacených 480,- Kč nejenže v následující sociální dávce nevrátí jednorázově zpátky, ale Vám je – jak tyto úřednice farizejsky říkaly – těchto 480,- Kč “rozpustí” do Vaší sociální dávky doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, a to takovým způsobem, že vzhledem k tomu, že tato platba se platí jednou za půl roku, tak se těchto 480,- Kč vydělí šesti, respektive v šesti následujících měsících po sobě se Vám vyplatí jedna šestina této částky, tj. 80,- Kč dostanete každý měsíc v následujících šesti měsících. Podobně tak i vodné a stočné se platí pouze jednou za půl roku, a ovšemže i tuto částku, kterou jste zaplatil(a) Vám úřednice rovněž nevyplatí zpátky, ale pouze “rozpustí” ve Vaší sociální dávce doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Vzhledem k tomu, že ceny všeho permanentně stoupají, je toto pomalé pokulhávání s půlročním zpožděním vrcholně nemravné.

A některé platby Vám dokonce neproplatí vůbec! Tak například odmítají proplácet jakékoliv opravy Vašeho domu či bytu. A to ani kdyby se Vám třebas rozbilo okno, či pokazilo topení, nebo ucpala kanalizace či zatékalo Vám přes poškozené skřidlice a tudíž ta oprava byla absolutně nezbytná, neboť jinak by ten byt či dům byl absolutně neobyvatelný. Zde Vám neproplatí absolutně nic z těchto oprav, ba dokonce nejsou to ochotny nijak ani “rozpustit” do Vašich sociálních dávek, že by se Vám to alespoň vrátilo později. Proplatit nejsou ochotny ani pojištění domu či bytu, a to ani tehdy, když se Váš dům či byt nachází někde v takzvaném záplavovém území řeky Moravy, kde hrozí zvýšené nebezpečí vzniku škod v důsledku častých záplav řeky Moravy, která se často vylévá ze svého koryta. A to ani tehdy ne, když Vy osobně nemáte ani reálnou možnost toto pojištění domu či bytu neplatit, například proto, že o tom nerozhodujete sám, ale rozhoduje o tom nějaké shromáždění vlastníků bytových jednotek, kteří na schůzi vlastníků bytových jednotek Vás jednoduše přehlasují a většinou hlasů si toto uzavření pojištění na dům v němž jsou dotyčné byty z nichž jeden byt je Váš odhlasují, a tudíž Vám nezbude nic jiného, než toto pojištění, které oni odhlasovali rovněž platit, jinak by Vám exekutorka či exekutor zabavil(a) majetek a vyhnal(a) Vás na ulici jako bezdomovce. Stejně tak tyto úřednice odmítají proplácet televizní a rozhlasové poplatky těm, kteří mají buď televizor anebo rozhlasový přijímač, popřípadě i obojí.

A ještě i tohle, což jsem psal ohledem doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost platí v těchto dimenzích pouze pokud v dotyčném bytě bydlíte sám. Může ale být, že jste třebas ženatý, a že v dotyčném bytě či domě bydlíte společně i se svojí manželkou. Pokud jste oba dva nezaměstnaní, tak Vaše společná částka doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost činila po prvním lednu 2006 částku mezi 0,-Kč až 2630,-Kč.

Mnohem komplikovanější ale je, pokud třebas nějakým zázrakem Vaše manželka ještě zatím je nějak výdělečně činná, zatímco nezaměstnán jste pouze Vy sám. V tomto případě částkou doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost činila po prvním lednu 2006 částku mezi 0,-Kč až 1315 Kč, přičemž horní maximální hranici v tomto případě vypočetli podle vzorce 2630 : 2 = 1315,- Kč. Jinými slovy v tomto případě jste v období po prvním lednu 2006 mohl obdržet částku doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost maximálně do výše 1315,-Kč. Ovšemže i v tomto případě jste musel donést zaplacené účtenky inkasa plus zaplacené další účtenky, které se třebas na inkasu neobjevují, tj. musel jste dotyčné úřednici předložit zaplacené účtenky za nájemné, za topení, za elektřinu, za plyn, za vodné a stočné atd., avšak v tomto případě Vám tyto zaplacené účtenky pokud Vám je vůbec uzná, tak pouze z 50 % jejich skutečné výše.

A ovšemže může to být třebas ještě horší. Například v dotyčném domě kromě Vás a Vaší manželky dejme tomu, že bydlí ještě i dvě manželčiny sestry. A dejme tomu, že z Vás čtyř osob jediným nezaměstnaným jste pouze Vy sám, zatímco všechny tři dotyčné slepice někde nějakým zázrakem jsou zatím ještě výdělečně činné. Podle ustanovení § 2 písmeno c./ zákona číslo 505/2005 Sb. bylo stanoveno, že částka životního minima, která se považuje podle zákona o životním minimu za potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, činí měsíčně 3260 Kč, žijí-li v domácnosti 3 nebo 4 osoby; avšak v daném případě vzhledem k tomu, že z dotyčných čtyř bydlících osob jste nezaměstnán pouze Vy sám, horní maximální hranice doplatku do výše životního minima k zajištění nezbytných nákladů na domácnost činí jen 815,- Kč, což se vypočte podle vzoru 3260 : 4 = 815,- Kč. A opět, i v tomto případě jste musel donést zaplacené účtenky inkasa plus zaplacené další účtenky, které se třebas na inkasu neobjevují, tj. musel jste dotyčné úřednici předložit zaplacené účtenky za nájemné, za topení, za elektřinu, za plyn, za vodné a stočné atd., avšak v tomto případě Vám tyto zaplacené účtenky pokud Vám je vůbec uzná, tak pouze z 25 % jejich skutečné výše.

Dneska je už to ale ještě mnohem horší, protože takzvaný “Zákon o pomoci v hmotné nouzi” číslo 111/2006 Sb. zrušil Zákon o sociální potřebnosti, právě tak jako zas zákon o životním a existenčním minimu číslo 110/2006 Sb. zrušil Zákon číslo 463/1991 Sb., o životním minimu /dále jen “zákon o životním minimu”/. Oba tyto krajně nemravné zákony, tj. jak zákon číslo 110/2006 Sb., tak i zákon číslo 111/2006 Sb. vyšachovaly a odřízly většinu nezaměstnaných do té doby od jakž takž existující sociální dávky doplatku do výše životního minima a zněkolikanásobily počty bezdomovců za poslední dva roky!

 

28.)V Korejské lidově demokratické republice má práci a bydlení každý.

Uplatňování nároků a práv Uplatňování nároků a práv v sociální oblasti je navíc až na výjimky fixováno na místo trvalého pobytu, stálé bydliště. Přitom je rozhodující evidence podle zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů, což v praxi znamená, že k trvalému pobytu musí být hlášen každý občan, a to v téže době pouze v jednom místě. Jistě praktický postup se však ale může stát těžko překonávanou překážkou pro člověka, který se z jakéhokoliv objektivního nebo subjektivního důvodu nemůže nebo nechce v místě trvalého bydliště zdržovat. Stane se bezdomovcem bez reálné možnosti přihlásit počátek nového trvalého pobytu. Možnost uplatňování nároků a práv se pak oslabuje s prostorovou a časovou vzdáleností od fiktivního místa trvalého pobytu, v případě pozbytí dokladů ztrátou nebo krádeží – Vy bezdomovci jste častou obětí drobné kriminality – a proto se Vaše práva stávají jen teorií. Po ztrátě osobních dokladů se bezdomovec již ani jen čistě hypoteticky nemůže zaměstnat; ono sice bezdomovec šanci na zaměstnání nemá ve skutečnosti ani s doklady, neboť zaměstnání v polykapitalistickém státě není již něco tak běžného a normálního jako to bylo ještě za monokapitalistického režimu, kdy měl právo být zaměstnán úplně každý, a to nejen na papíře jako je tomu dnes, ale i ve skutečnosti, což dnes v polykapitalistickém režimu když – práce je privilegiem jen několika mála šťastlivců – když obyčejný člověk polykapitalistického státu uslyší, že v minulosti v monokapitalistických státech, ba dokonce v takové Korejské lidově demokratické republice je dokonce i dnes zcela normální, že tam má práci za kterou dostává řádnou mzdu doslova a do písmena úplně každý komu se chce pracovat, což je v polykapitalistickém režimu něco tak úžasně fantasticky neuvěřitelného, že si obyčejný člověk již při samotné představě, že by byl občanem Korejské lidově demokratické republiky, kde je práce cosi tak úplně běžného a všedního jako voda v moři, tak si málem při pomyšlení na toto všechno, při představě - jaké by to bylo, když v noci budu uléhat jako bezdomovec někde v koutu pražského Hlavního nádraží, a ráno bych se vzbudil někde v Pchjonjangu jako občan a dělník v Korejské lidově demokratické republice – připadá více než “Alenka v říši divů”.

Zatímco v minulosti v monokapitalistických státech, ba dokonce v takové Korejské lidově demokratické republice je dokonce i dnes zcela normální, že tam lidé bydlí v domech, bytech či alespoň ubytovnách; a představa, že by někdo měl ztratit bydlení a být nucen bydlet jen tak venku pod holým nebem jako divá zvěř je pro občana Korejské lidově demokratické republiky absolutně nepředstavitelná. V Korejské lidově demokratické republice je totiž bydlení “pod střechou nad hlavou” něco úplně tak běžného, normálního a přirozeného jako je “voda v moři”.

 

29.)Jak se žije Vám bezdomovcům v České republice.

Naopak v České republice, ale v podstatě i ve Slovenské republice a v ostatních polykapitalistických státech je bydlení “pod střechou nad hlavou” pouze luxusem nás bohatých!

Bezdomovec v České republice nejen že musí žít venku “pod holým nebem” jako nějaká divá zvěř, ale nemá ani jen šanci alespoň to sebeskromnější bydlení “pod střechou nad hlavou získat”. V polykapitalistickém státě je představa, že by bezdomovec získal nějaké aspoň sebeskromnější ubytování je nemyslitelná jednak proto, že nemá peníze čím by ho zaplatil, jednak proto, že buržoasii, která toto ubytování poskytuje “smrdí” a vypadá údajně prý “velice nedůvěryhodně”.

Kromě toho navíc v České republice se bezdomovec, který nějak přišel o své doklady totožnosti se již ani jen z čistě hypoteticky právního hlediska nemůže ubytovat, ani přihlásit se jako uchazeč o zaměstnání, a v podstatě nemá ani z čeho zaplatit poplatky a pokuty za vystavení nových dokladů totožnosti. A to již nemluvě o ukládání všelijakých jiných nesmyslných pokut bezdomovcům. Například v měsících září až listopad 2000 když byl ještě starostou města Otrokovice MVDr.Stanislav Mišák, který je dnes hejtmanem Zlínského kraje, a tajemnicí Městského úřadu v Otrokovicích je dodnes Ing.Malíková, jsem byl nesmírně šokován tou totální absurditou, když Městský úřad v městě Otrokovice, respektive jeho odbor právní a přestupkový udělil dvěma bezdomovcům zcela absurdní pokutu za to, že jednou v noci spali na rohoži či dokonce jen na škrabáku na utírání bot (již si to přesně nepamatuji) ležícím před vstupní branou nějakého domu, protože těmto bezdomovcům byla veliká zima. Z formálně právního hlediska spaní dotyčných dvou bezdomovců na té rohoži či škrabáku úřednice Marcela Kolínková,Dis. na základě instrukce vedoucí odboru právního a přestupkového, kterým je dodnes Mgr.Dospíšilová, absolventka Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně kde získala titul magisterky práv, vyhodnotily ve jménu přestupkového správního orgánu města Otrokovice jako údajný přestupek proti majetku – užívání cizí věci podle ustanovení § 50 odstavec 1 písmena b./ zákona číslo 200/1990 Sb., o přestupcích; což je skutková podstata přestupku “proti majetku – užívání cizí věci”, která stanoví, že “Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávnění osoby.” Zdůvodnění bylo – pokud si pamatuji – asi takové, že se jednalo o dům patřící jakémusi bytovému družstvu (již si nepamatuji o jaké bytové družstvo se jednalo), a tedy i dotyčná rohože či škrabák byl taky majetkem dotyčného bytového družstva. A tak tito dva chudáci, kterým byla veliká zima a proto v noci spali na rohoži či škrabáku patřící dotyčnému bytovému družstvu se dopustili “úmyslně neoprávněného užívání cizího majetku”. Tolik tedy dotyčná kauza z podzimu 2000. Já osobně si rozhodně v žádném případě nemyslím, že by dotyčné dvě úřednice z odboru právního a přestupkového Městského úřadu v Otrokovicích byly jakkoliv horší než jsou jiné úřednice a úředníci u kterýchkoliv jiných přestupkových správních orgánů kdekoliv v České republice nebo i kdekoliv ve Slovenské republice. Ostatně jak mi řekly i ukázaly, tuto kauzu jsme si rozhodně my sami “nevycucaly z prstu”, ale byla to samotná Policie České republiky v Otrokovicích, jejíž hlídka čirou náhodou při běžné obchůzce vymákla dva bezdomovce spát na cizí rohoži či cizím škrabáku, které jsou majetkem dotyčného bytového družstva, a dotyčné dva chudáky ihned policisté sbalili a odvezli na služebnu, kde s nimi oficiálně sepsali úřední záznam pro údajné spáchání přestupku proti majetku užívání cizí věci podle ustanovení § 50 odstavec 1 písmena b./ zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, a pro toto spaní na “cizím majetku” pak tento přestupkový spis i s výslovným schválením a souhlasem svého náčelníka či ředitele, potažmo jinak nazvaného vedoucího (již si to přesně nepamatuji), který tento svůj výslovný souhlas a schválení explicitně i podepsal, postoupila Policie České republiky v Otrokovicích na Městský úřad v Otrokovicích, odbor právní a přestupkový, což možná byl též jeden z důvodů, proč dotyčným dvěma úřednicím Městského úřadu v Otrokovicích, odboru právního a přestupkového se nezdálo být vhodné “nechat tuto věc jen tak plavat”, a chudákům bezdomovcům uložili vysokou pokutu, aby byli všichni (tj. příslušníci buržoasie) spokojeni.

 

30.)Vy bezdomovci bez lékařské péče umíráte na ulicích.

V České republice se bezdomovec, který nějak přišel o své doklady totožnosti se již ani jen z čistě hypoteticky právního hlediska nemůže dokonce ani dožadovat poskytnutí lékařské péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, respektive žádný lékař takovéhoto bezdomovce ani jen neošetří a nechají takovéhoto bezdomovce nejspíše zdechnout. Ostatně často nechají zdechnou i takového bezdomovce, který doklady totožnosti má. Příkladem je bezdomovec Spurný, který zemřel v sedě u plotu nemocnice, kam ho nechala násilně vyvést arogantní lékařka svou bezpečnostní službou, aby zemřel. Není mi známo, že by za tento trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 trestního zákona číslo 140/1961 Sb. byla dotyčná lékařka potrestána. Určitě za vraždu ani nebyla stíhána, a nejspíše nebyla absolutně vůbec ani nijak potrestána. Vedení její nemocnice se od zločinu této lékařky nejenže nijak nedistancovalo, ale dokonce se ze zločinem vraždy dotyčné lékařky plně ztotožnili a vyslovili ji svou plnou podporu, a to dokonce prý i veřejně v televizi, kde to odůvodňovali tím, že bezdomovci “smrdí”. Já osobně sice se na televizi nedívám a rozhlas neposlouchám, ale slyšel jsem to od boháčů, kteří mají televizi.

Jestliže v České republice se bezdomovec, který nějak přišel o své doklady totožnosti se již ani jen z čistě hypoteticky právního hlediska nemůže dožadovat poskytnutí nějaké byť i sebemenší lékařské péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, tím spíše pak nemůže ani žádat o přezkoumání zdravotního stavu za účelem eventuálního přiznání invalidního důchodu. A s eventuálním pokusem o podání si žádosti o starobní důchod na Okresní správu sociálního zabezpečení je to v podstatě úplně totéž. A to i v tom případě, pokud bezdomovec třeba i jinak splňuje úplně všechny ty přísné podmínky pro získání starobního důchodu jako jsou zejména věk stanovený pro odchod do starobního důchodu a odpracované roky, potažmo zas u invalidního důchodu jako jsou špatný zdravotní stav v jehož důsledku “poklesla možnost opatřovat si prostředky na své živobytí prací” minimálně o 70 % plus doby zaměstnání, respektive pojištění, kde u bezdomovců, kteří dosáhli věku minimálně 28 let života se očekává, že za posledních deset let svého života řádně odpracovali více než pět let!

Pokud ale jako bezdomovec nemáte v pořádku doklady totožnosti, tak se s Vámi žádný úředník a ani žádný lékař bavit ani jen nebude, a byť by jste i sebevíce splňovali veškeré zákonné podmínky pro získání starobního důchodu anebo invalidního důchodu, tak Vás vzhledem k Vaší absenci dokladů totožnosti každý úředník i každý lékař – jen co mu řeknete, že nemáte doklady totožnosti – Vás obrazně řečeno “kopne do zadku”!

V České republice je pro bezdomovce, kteří jakkoliv pozbyly dokladů totožnosti, je jejich situace prakticky téměř neřešitelná, neboť obnova dokladů je finančně náročná (anebo přinejmenším tedy rozhodně to není zadarmo!), právě tak i zdlouhavá, neboť k tomu jako podklady potřebuje ještě i další doklady a to přinejmenším takzvaný rodný list, či nějaký výpis z matriky narození a podobně, a jen stěží nějaký bezdomovec si je bez vnější pomoci dobrých lidí dokáže obstarat.

 

31.)Arogance některých úřednic a úředníků veřejné správy.

Častým jevem u Vás bezdomovců je navíc i jakási "byrofobie", což je u Vás plně opodstatněná obava z jednání před úřady a institucemi včetně zdravotnických a sociálních zařízení, většinou generovaná samým odbýváním, arogancí a pohrdáním s Vámi bezdomovci ze strany prakticky všech bohatých buržoasních úřednic a úředníků, lékařek a lékařů, policistek a policistů, železničních zaměstnankyň a zaměstnanců. atd. Nikdy nezapomenu na situaci, která se stala na tehdejším Okresním úřadě v Uherském Hradišti již před více než deseti lety jak se úřednice arogantně chovaly vůči jednomu bezdomovci. Já byl sice též pro ně pouze nějaký cizí člověk odněkud z ulice, avšak hned na první pohled bylo na mně vidět, že jsem boháč, respektive že stoprocentně nejsem nijaký bezdomovec. Zatímco Vy bezdomovci jste vzhledem ke svým zkušenostem už naprosto apatičtí a odevzdaný svému osudu, já jsem se tenkrát Vás bezdomovců v osobě dotyčného bezdomovce zastal. Pořádně jsem verbálně seřval dotyčné drzé, arogantní a namyšlené úřednice; mnoho nechybělo, aby nezačali lítat facky. A hned dotyčného vyhozeného bezdomovce vzali zpátky do kanceláře a najednou – samého mě to překvapilo – jeho problém byl lehce řešitelný!

 

32.)Terorizování bezdomovců na vlakových i autobusových nádražích.

A podobně tak jsem se předtím ale i potom nejednou převážně na vlakových a autobusových nádražích zastal bezdomovců před drzou šikanou a nejrůznějším projevům hulvátství páchaným vůči Vám bezdomovcům ze strany zaměstnanců na těchto nádražích pracujících, jakož i cestujících, ba dokonce i kdejakých úplně obyčejných náhodných kolemjdoucích, mezi nimiž byli často i různí sopláci, výrostci, ba dokonce občas i žáci základní školy!

A co bylo nejsmutnější, sympatie ostatních boháčů a boháček nebyli na straně šikanovaných bezdomovců, ale na straně zločineckých živlů a náhodních šikanovatelů, a mé zákroky ve prospěch týraných a šikanovaných bezdomovců se u ostatních boháčů a boháček nesetkávali se žádnými sympatiemi, ba dokonce občas bylo i cítit chladnou mlčenlivou nevraživost přihlížejících vůči mojí maličkosti poté, co jsem vystoupil na obranu týraného či šikanovaného bezdomovce, bezdomovkyně nebo nějaké skupinky bezdomovců, popřípadě některé boháčky či někteří boháči se občas dokonce i verbálně zcela otevřeně postavili na stranu těchto zločinců.

 

33.)Jak je to legislativně u nás s bydlením.

Pokud jde o bydlení, domnívám se, že právo na lidsky důstojné bydlení je základní lidské právo!

Článek 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 stanoví, že: “Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní taková opatření, zahrnuje v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí k zajištění spravedlivé distribuce potravin”.

Přesto však ale v rámci současného vnitrostátního zákonodárství České republiky a Slovenské republiky právo na bydlení není explicitně stanoveno ani ústavou ani zákonem. Nicméně nejméně přístřeší nebo ubytování jako nezbytné pro zajištění základních životních podmínek však zaručuje Listina základních práv a svobod v článku 30, odstavec 2, v souladu s Mezinárodním paktem o hospodářských a kulturních právech, článek 11, odstavec 1.

Nájemní vztah k bytu v České republice upravuje Občanský zákoník 7 , § 663 - 719 a některá závěrečná a přechodná ustanovení. Zvlášť důležité je ustanovení § 685, odst. 1: Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou ... Nájem bytu je chráněn; nedojde-li k dohodě, lze jej vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně. Bydlení, které vzniklo podle dřívějších předpisů, upravuje § 871: Právo osobního užívání bytu … vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá …, se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Vypovězení nájmu upravuje § 711, problematickým důvodem je však, že ... vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat. Zákonnou pojistkou je však povinné přivolení soudu ke každé výpovědi z nájmu bytu: Pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu… V případech, kdy nájemce nemůže svým jednáním ovlivnit výpovědní důvod a byl by výpovědí poškozen, má právo na přiměřený náhradní byt, příp. na náhradu stěhovacích nákladů. V některých dalších případech, kdy nájemce podle legislativní optiky sám přivodí výpovědní důvod tj. takzvané hrubé porušování dobrých mravů v domě, za což není pokládán nějaký sex na schodišti jak by si možná čtenář myslel, ale čím se v praxi pod tímto pojmem myslí zejména neplacení nájemného v situaci, kdy ho nájemce nemá z čeho zaplatit; má právo na náhradní ubytování nebo náhradní byt nižší kvality, když však ale porušil “hrubé mravy v domě”, respektive po dekódovaní tohoto pojmu: když třikrát po sobě nezaplatil nájemné, protože vzhledem ke své zlé finanční situaci neměl vůbec žádné peníze, tak může být vyhozen na ulici s prázdnými rukami, aby se stal bezdomovcem!

Formálně sice Občanský zákoník ochraňuje nájemní bydlení před případnou svévolí pronajímatele, upravuje možnost společného nájmu bytu manžely nebo jinými osobami i přechod nájmu bytu při úmrtí nájemce nebo v případě, kdy nájemce opustí trvale společnou domácnost (§ 700 - 708). Ale současná Topolánkova koaliční vláda tří pravicových politických stran: Topolánkovy pravicové ODS, Čunkovy pravicové KDU-ČSL a Bursíkovy pravicové Strany zelených má již v podstatě hotový úplně nový Občanský zákoník, který oproti stávajícímu občanskému zákoníku výrazně posiluje pravomoci majitelů domů, respektive pronajimatelů na úkor jejich nájemců. Podle stávajícího občanského zákoníku když chce pronajimatel vyhodit nájemce na ulici, tak musí o to požádat soud o schválení, v novém občanském zákoníku má být toto břemeno přeneseno na nájemce, že když nájemce nebude souhlasit se svým vyhazovem na ulici, tak to má být on nájemce, kdo se má proti tomu bránit u soudu žalobou. Když uvážíme v kolika případech soudy pouze s čistě formálních důvodů odmítnou či zamítnou podanou žalobu bez meritorního přezkoumání samotné věci pouze pro nějakou čistě procesní či jinou formální chybu žalobce, tak je zřejmé, že nový Občanský zákoník poté co se stane platným a účinným se v praxi výrazně přičiní o podstatný nárůst bezdomovců v České republice.

Nejsmutnější ale je, že současná vnitrostátní právní úprava v České republice, a tím spíše pak příští právní úprava v České republice, ale stejně tak vlastně i na Slovensku, bohužel nestanoví žádnou povinnost státu, kraje nebo obce dát bydlení občanu, který nebydlí, ať už vlastní byt ztratil nebo jej ani nikdy neměl. V praxi dokonce pokud se v České republice ale i ve Slovenské republice někdo stane bezdomovcem, tak je to vládě, kraji, obci i místním orgánům a úřadům státní správy i samosprávy vždy úplně jedno, nijako takovémuto bezdomovci nepomohou, je jim všem úplně jedno zda-li se mu nějakým zázrakem podaří v těchto drsných klimatických podmínkách přežívat, anebo třeba i ihned “zdechne” v důsledku nedostatku spánku, kruté zimy, dehydratace atd.

Pokud jde o takzvanou státní podporu bydlení, třeba v této souvislosti říci, že soustava státních opatření na podporu bydlení je formálně určena do několika, často i značně pochybných oblastí. Jedná se zde bohužel především o příspěvky obcím, z nichž mnohé jsou tak totálně zkorumpovány a v područí různých místních mafií a jiných podobných zločineckých uskupení, že je to ještě téměř zázrak, že tyto obce ještě vůbec nezanikly; a tudíž cpaní peněž těmto obcím (připouštím ale že ne všechny obce jsou takovéto!) má stejný význam jako sypat tyto peníze do nějaké černé díry, neboť tyto mafiány ovládané obce jsou fakticky totálně bezedné a eventuální užitek z těchto peněz je úplně nulový. Tyto peníze totiž skončí v kapsách bossů místních mafií, případně v soukromých firmách patřícím těmto mafiánským bossům. Ve všeobecné rovině lze říci, že obecní samosprávy jsou ze všech složek veřejné moci a správy v České republice nejvíce zkorumpovány a prolezlé mafiemi, mafiánskými klanovými bratrstvy a různými jinými zločineckými seskupeními jejichž mafiánští bossové často sami zastávají funkce starostů obcí, popřípadě tajemníků Obecních úřadů.

Dále se peníze pod záminkou takzvané státní podpory bydlení sypou i vlastníkům domů, v mnohých případech v podstatě arogantních měšťáckých hulvátů, kteří ve svých nájemnících vidí pouze tučné dojné krávy, které chtějí co nejvíce vydojit od jejich peněz ve formě takzvaného nájemného; a když již tomuto chudákovi nájemci po tomto dokonalém dojení nezůstane ani koruna, tak mají vůli ho vyhodit “zdechnout” někam na ulici. V podstatě chování mnohých pronajimatelů vůči nájemcům se klidně dá přirovnat k chování chovatele drůbeže vůči svým slepicím. Kým hospodáři jeho slepice každý den snese vejce, tak je vše v pořádku, až však ale tato slepice zestárne a tuto dobrou nosnost vajec typickou pro mladou nosnici ztratí, tak má tendenci ji ihned zaříznout, aby tato nešťastná slepice skončila na pekáči a místo ní si pořídit novou mladou nosnici, která mu bude opět snášet každodenně jedno vejce.

A ovšemže občas, i když ale ve skutečnosti v mnohem menší míře se peníze určeny ke státní podpoře bydlení poskrovnu přiřknou eventuálně i některých stavebníkům (zejména pokud mají nějakou protekci), a tu i tam v úvahu připadají i příspěvky podporující výstavbu a udržování bytového fondu a kvalitu bydlení v makroskopickém měřítku celé České republiky a celé Slovenské republiky. Legislativa v České republice zmiňuje sice takzvaný příspěvek na bydlení v zákoně číslo 117/1995 Sb., což je Zákon o státní sociální podpoře a zmiňuje i takzvaný doplatek na bydlení v zákoně číslo 111/2006 Sb., což je zas Zákon o pomoci v hmotné nouzi; kde tyto dva zákony aspoň čistě formálně mají charakter pomoci domácnostem s nejnižšími příjmy, v praxi jsou však ale leckde vymýšleny stále nové a nové “finty” a záminky státní správy, aby tyto příspěvky lidem v praxi nemuseli poskytnout.

Z hlediska Vás bezdomovců je to co jsem napsal výše stejně více méně úplně jedno, protože uplatnění nároku na nějaký státní příspěvek či doplatek na bydlení, anebo vlastně i jakýchkoliv jiných sociálních dávek pro Vás jako fakticky nikde nebydlícího občana, respektive pro Vás jako bezdomovce je prakticky téměř nemožné, neboť z hlediska místní příslušnosti orgánu státní správy, který by Vám bezdomovcům měl eventuálně aspoň čistě teoreticky poskytnout nějaké sociální dávky je vázáno na trvalé bydliště, případně na stálé zaměstnání či registraci u úřadu práce, osobní doklady, placení nájemného v předcházejícím období apod., což jsou vesměs právní skutečnosti, u kterých má státní správa fakticky stoprocentní jistotu, že tyto podmínky Vy jako bezdomovec nesplňujete, a tudíž se můžou ty sobecké hyeny státní správy radovat, že na Vás jako bezdomovci ušetří, protože Vám vůbec nic nedají!

Podle prolhané oficiální propagandy tohoto prohnilého plutokratického režimu (které jistě nevěří ani oni samotní!) takto přísně nastaveny podmínky pro výplatu sociálních dávek lidem mají zabránit údajně prý jejich zneužití. Příspěvek či doplatek na bydlení, anebo vlastně i jakékoliv jiné sociální dávky jsou pro Vás bezdomovce tudíž nedostupné. Že oficiální propaganda lže je nesporné! Při tak dokonalém počítačovém propojení, Internetu, centralizované celostátní počítačové databázi, a vůbec naprosté centralizaci všech systémů státní správy dnes ve třetím tisíciletí je jakýkoliv eventuální podvod ve formě nějakého nebezpečí z duplicitně pobíraných dávek současně ve dvou různých městech či okresích České republiky něco absolutně nemožného. Skutečnou příčinou takto přísně nastavených podmínek pro výplatu sociálních dávek lidem je jednoduše cynicky vychytralá kalkulace papalášek a papalášů tam nahoře, že tímto ušetří nemalé peníze z toho důvodu, že se tato absurdní byrokratická šikana pro eventuální zisk státní podpory se stane těžko překonatelnou barierou pro Vás bezdomovce. Není to ostatně nic nového, neboť mnohem více jak pomoci sociálně nuzným lidem papalášky a papaláši tam nahoře jen pořád vymýšlejí nové “finty”, triky a byrokratické šikany jak co nejvíce sociálně potřebných lidí vyšachovat od starobních důchodů, invalidních důchodů a jiných sociálních dávek a podpor.

Vzhledem ke korupci, celkové prohnilosti a místními mafiemi a jinými místními zločineckými klany či skupinami ovládajícími mnohé obce je eventuální obecní bytová politika veliké části obcí něčím absolutně iluzorním. Privatizace takzvaného bytového fondu obcí v podstatě neřeší vůbec nic, ba dokonce často znamená pouze nějaké špinavé čachrování s obecními byty, kde byty přestávají býti z hlediska svého funkčního určení především věci určenými k bydlení lidí, ale stávají se stále více a více prostředkem k dosahování nestydatě vysokých zisků různých mafií a jiných zločineckých seskupení. Právě tak ani tunelování majetku některých měst a obcí pod maskou takzvané privatizace není ničím novým, a je veřejně známým tajemstvím, že starostové některých měst a obcí si v České republice přijdou na tak pohádkově obrovské úplatky a jiné černé kšefty na úkor majetku státu, že o takovýchto kšeftech či chcete-li příjmech se ani samotným poslancům a senátorům Parlamentu České republiky nikdy ani jen nesnívalo!

Byť i jen samotná představa takzvaného “sociálního bydlení” je ve většině obcí úplně tabuizována, případně v tom relativně lepším případě degradována na nějaké takzvané “holobyty”. Ono je sice formálně pravda, že v konečném důsledku nikdo jiný než samotná obec neponese odpovědnost za všechny sociální problémy spojené s bydlením, avšak v těch obcích, které ovládají místní mafie a jiné zločinecká seskupení je to všechno úplně jedno.

Někteří intelektuálové jsou toho názoru, že bychom se prý měli poučit ze zkušeností první Československé republiky, kdy údajně prý společenskému vyloučení by mohlo bránit znovuobnovení takzvaného domovského práva. Nehledě na to, že právní institut takzvaného domovského práva měl za první Československé republiky přece jen trochu jiné poslání (jednalo se o vykázání nežádoucích osob do jejich takzvané “domovské obce”), je absolutně nemyslitelné, že by tyto složité problémy s Vámi bezdomovci měli řešit obce. To je totéž, jako kdyby někdo řekl, že sociální problémy bezdomovců mají řešit někde na lampárni. Dokonce ani kraje nemohou efektivně řešit sociální problémy bezdomovců; ale tyto problémy je povinen, anebo alespoň měl by být povinen řešit stát; a to v první řadě především tím, že stát Vám bezdomovcům poskytne lidsky důstojné bydlení.

Zřizují-li nebo financují-li některé zdravější obce azylové domy, holobyty nebo jiná ubytovací zařízení, pomáhají tím nepochybně řešit osobní problémy lidí žijících v obtížných životních podmínkách. To však ale nemění nic na tom, že tato činnost obcí – tak kde vůbec existuje – je pouze jako když někdo “plivne do moře”. Ovšemže každá z těchto možností je pomocí konkrétní osobě v konkrétním čase, je ochranou před úplným vyloučením ze společnosti, není však ale řešením problému bezdomovství jako celku.

Obyvatel azylového domu, obecní ubytovny nebo holobytu zůstává i nadále potencionálním bezdomovcem.

Sociální bydlení, jak je známo dokonce i v některých polykapitalistických zemích Evropské unie, představuje přiměřené bydlení pro domácnosti v hmotné nouzi. Od běžného bydlení se liší sociální bydlení podporou státu nebo kraje, eventuálně obce. A ovšemže také i zvláštním přístupem státu, kraje či obce k takto sociálně postižené domácnosti.

 

34.)Jak je to fakticky u nás s prací.

Zvláštností českého a ještě více slovenského pracovního prostředí je míra nezaměstnanosti, která patří k jedněm z nejvyšších v Evropě. Přitom i tato nezaměstnanost je velice kolísavá, a v některých okresech až neuvěřitelně obrovská. Mezi nezaměstnanými, či už těmi takzvanými privilegovanými nezaměstnanými, kteří jsou registrováni na nějakém Úřadě práce a někteří z nich dokonce i dostávají nějakou almužnu ve formě některé ze sociálních dávek, převážná většina nezaměstnaných proti své vůli není ani jen registrována na žádném Úřadě práce v České republice, a ještě mnohem větší část nezaměstnaných je režimem důsledně vyšachována od pobírání vůbec jakýchkoliv sociálních dávek. Na zaměstnání nemá žádnou šanci ani většina vysokoškoláků, a to dokonce ani většina absolventů třeba i dvou a vícera fakult i těch nejprestižnějších domácích i zahraničních vysokých škol a dokonale ovládajících i několik desítek cizích jazyku; tím spíše jsou na tom aspoň čistě teoreticky ještě mnohem hůře ti lidé, kteří aspoň čistě teoreticky jsou, eventuálně by s ohledem na všechny okolnosti zřejmě asi měli být pro potenciálního zaměstnavatele málo zajímaví, jako jsou například absolventi vysokých a středních škol, zdravotně postižení, matky s malými dětmi, lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kteří byli režimem uvězněni z politických nebo náboženských důvodů atd.

Čistě formálně sice údajně prý v některých okresech mají úřady práce v evidenci údajně prý i větší počet pracovních příležitostí než je u nich registrováno uchazečů o práci. Ba dokonce výjimečná situace je údajně prý v Praze, kde nabídka nových míst údajně prý několikanásobně převyšuje počet uchazečů o zaměstnání. V praxi však ale na tyto skutečnosti i v případě, že jsou skutečně zcela pravdivé nelze pohlížet jako na nějaké čistě formální kupecké počty malých dětí formou “jednu fazulku tobě, jednu mě, jednu fazulku tobě, jednu mě…” atd., či v trochu kultivovanější formě takzvaného podvojného účetnictví ve formě “má dáti” a k tomu ihned korespondující “dal”.

Jinými slovy, pokud bych třeba někomu dlužil sto korun, a přišel tento dluh vrátit půjčiteli, tak půjčitel nemůže mi dosti dobře odmítnout splacení dluhu pod záminkou, že on očekává, že mu dám třeba novou či nepoužívanou stokorunovou bankovku zatímco ta, kterou mu vracím se mu zdá být například již dosti opotřebovaná. Na trhu práce ale tohle bohužel vůbec neplatí! Skutečnost, že nějaký zaměstnavatel ať již ve skutečnosti anebo pouze jen tak “na oko”, respektive fiktivně hledá nějakého či nějaké zaměstnance určité kvalifikace, vlastností a dovedností ještě vůbec neznamená, že by dotyčný zaměstnavatel byl povinen přijmout hlásivšího se nezaměstnaného. Tento zaměstnavatel není povinen tohoto nezaměstnaného přijmout do zaměstnání dokonce ani tehdy, když dotyčný nezaměstnaný doslova “do puntíku” splňuje všechny kvalifikační i jiné požadavky, které zaměstnavatel deklaroval, že je ním hledaný zaměstnanec má mít. Ba dokonce tento zaměstnavatel není povinen tohoto nezaměstnaného přijmout do zaměstnání dokonce ani tehdy, pokud nezaměstnaný všechny tímto zaměstnavatelem požadované kvalifikační i jiné požadavky nejen že splňuje, ale třeba i několikanásobně, ba možná třeba i několikanásobně překračuje! Pro nějaké čistě abstraktní počty izolované od různých úzkých zájmů, emocí a psychických komplexů méněcennosti personalistů a jejich šéfů je to něco absolutně nepředstavitelné.

Je to v podstatě totéž, jako kdybych někomu dlužil sto korun, a chtěl půjčiteli vrátit tisíc korun a půjčitel by to z nějakého jen Bůh ví jakého důvodu odmítl. Z čistě matematické logiky by toto odmítnutí půjčitele bylo pro každého člověka něčím naprosto nepochopitelným. Na trhu práce je však totéž jednání zcela “normální”.

Například před několika málo lety se na jednom výběrovém řízení na úředníka Městského úřadu v Uherském Hradišti se zařazením pro výkon přestupkové správní agendy vyžadovalo pouze středoškolské vzdělání, na které se přihlásilo 28 uchazečů, z toho patnáct vysokoškoláku s minimálně jedním vysokoškolským akademickým titulem, z nichž pouze jeden byl sice bakalář, ale zato byl to bývalý policista, který měl ze své bývalé praxe policisty Policie České republiky určitou zkušenost s přestupkovou správní agendou, jedná uchazečka byla inženýrka, a dalších třináct uchazečů byli doktoři práv a magistři, zřejmě asi vesměs právního směru! Přesto však ale že se o toto místo ucházelo minimálně patnáct lidí, kteří měli minimálně jeden vysokoškolský akademický titul, Městský úřad v Uherském Hradišti si z těchto 28 uchazečů nevybral absolutně nikoho z těchto patnácti vysokoškolsky vzdělaných lidí, respektive vybral si jistou pani nebo slečnu s příjmením Jelínková, která vzhledem k absenci jakéhokoliv vysokoškolského akademického titulu měla tedy zřejmě nanejvýš tak pouhou maturitu.

Já osobně jsem byl toho názoru, že tajemník Městského úřadu v Uherském Hradišti Ing.Botek zneužil svoji pravomoc veřejného činitele, a podal jsem proti němu trestní oznámení. Avšak bylo to, jako kdybych “jen hrách na zeď házel”; ba dokonce Ing.Botek zastává funkci tajemníka Městského úřadu v Uherském Hradišti dodnes, a ani nic jiného se v personální praxi Městského úřadu v Uherském Hradišti nezměnilo. Policie České republiky v Uherském Hradišti se tímto mým tehdejším trestní oznámením vůbec ani nezabývala a Státní zastupitelství v Uherském Hradišti toto jejich policejní “odložení věci” plně schválilo, protože podle názoru obou institucí v této kause “nejedná se o podezření ze spáchání trestního činu, a není na místě věc vyřídit jinak”, a tak podle názoru jak Policie České republiky v Uherském Hradišti, tak i podle názoru Státního zastupitelství v Uherském Hradišti se vlastně vůbec nic nekalého nestalo, nikdo žádnou protekci neměl, výběrové řízení bylo úplně spravedlivé a objektivní, že již ani spravedlivější a objektivnější být ani nemohlo, a zřejmě tedy asi patrně paní či slečna Jelínková má svou maturitu z tak kvalitní střední školy nebo gymnázia (netuším zda-li má paní či slečna Jelínková střední školu nebo gymnázium!), že tato její superkvalitní střední škola nebo gymnázium suverénně triumfne svojí hodnotou všechny vysoké školy i se všemi fakultami všech patnácti vysokoškolských uchazečů dohromady, a o středních školách a gymnáziích těchto patnácti vysokoškolských uchazečů již ani nemluvě!

Celá léta, ba i desetiletí se vzhledem ke své dlouhodobé nezaměstnanosti v stavu nejvyššího zoufalství můžete domáhat aby úřady oficiálně Vás uznaly za takzvanou osobu společensky nepřizpůsobivou, ale vždy to všichni odmítnou s tím, že Vy údajně prý nejste osobou společensky nepřizpůsobivou. Právě tak ve vrcholném zoufalství nad svojí nezaměstnaností můžete tvrdit, že jste mentálně zaostalý člověk v pásmu debility, ale i to všichni důrazně odmítnou. Člověk který ovládá tolik cizích jazyků a má dvě vysoké školy údajně prý není debilem. Ale ovšemže to jen tehdy, kdy mu to může pomoci. Jinak ale tím debilem jakoby že je. Dva soudní psychologové až odkudsi ze Zlína Vás úplně obyčejného, prachobyčejného vesnického člověka charakterizují údajně prý nezávisle na sobě jako údajně prý vysoce nadprůměrně inteligentního člověka s údajně prý nevyrovnanou disharmonicky strukturovanou osobností a náboženského fanatika, jehož mimořádně nadprůměrně vysoká inteligence ve spojení s mimořádně silným náboženským fanatismem jdoucím svojí intenzitou až za hranice osobního pudu sebezáchovy plus nevypočitatelnost a nepředvídatelnost v tom co prý máte v úmyslu provést Vás údajně prý činí osobou potenciálně mimořádně nebezpečnou pro společnost atd. Je to stejná blbost jako kdyby někdo řekl: “no ten pan Novák buď ukradl kabát, nebo panu Novákovi někdo ukradl kabát, ale něco s ním potencionálně celkem určitě není v pořádku!” A přesto ale navzdory i těmto pitomým kecům dvou blbých soudních psychologů, za které si myslím, že by měli přinejmenším vrátit své vysokoškolské diplomy, protože v těch jejich naprosto vylhaných a nesmyslných posudcích není ani jen jedno jediné slovíčko o Vás pravdivé, přesto ale ač oficiálně jsou tyto posudky úplně v pořádku, nikdo není ochoten Vás považovat za osobu “společensky nepřizpůsobivou”.

Tak či onak ve všeobecné rovině se v České republice, ale i na Slovensku osoba “společensky nepřizpůsobivá” považuje za osobu u které se kumuluje více handicapů. Všichni pak patří mezi skupiny ohrožené společenským vyloučením. Úřady práce mají vykonávat vedle přímého zprostředkování práce celou řadu činností. O veřejně prospěšných pracích, nejčastěji organizovaných městy se říká, že slouží k zachování pracovní aktivity osob “společensky nepřizpůsobivých”. Pokud tedy máte to štěstí, že Vás přece jen uznají za osobu “společensky nepřispůsobivou”, tak máte alespoň tu naději, že Vám přidělí nějakou alespoň takzvanou “veřejně prospěšnou práci”. Není to sice Bůh ví co, ale v každém případě je to určitě mnohem lepší než vůbec nic. Pro město by to podle mého osobního názoru bylo dokonce i výhodné uznat Vás za osobu “společensky nepřizpůsobivou”, protože Vy na rozdíl od těch Romů, kteří jsou běžně uznávány za osoby “společensky nepřizpůsobivé”, by jste při každodenním sbírání odpadků a zametání chodníků ve městě mohl ke prospěchu města a jeho turistického ruchu občas, příležitostně komunikovat i s přicházejícími cizojazyčnými turisty o pamětihodnostech tohoto města a tyto pamětihodnosti v očích těchto cizojazyčných cizinců pak ještě více propagovat, což by bylo stejně jako to zametání chodníků rovněž pro město užitečné, neboť je jen velice málo pravděpodobné, že by dotyčný cizinec pocházel z až tak extrémně malé a exotické země, že byste jeho mateřský jazyk dokonale neovládali.

Pokud jde o takzvanou státní politiku zaměstnanosti, údajně prý jsou finančně podporována společensky účelná pracovní místa, jsou-li zřízena nejméně na dva roky. Bohužel ale toto Úřady práce, pokud vůbec něco takového existuje, tak toto nabízejí pouze mladistvým a čerstvým absolventům učňovských a středních škol s oficiálním odůvodněním, že pro stát je prioritním cílem odborná praxe absolventů a mladistvých, aby tak právě oni získali odbornou praxi a zajistili si kvalifikaci. Pokud tedy nejste zrovna mladistvý nebo soplák co jen o málo překročil právní hranici zletilosti, tak máte smůlu.

Podobně to vypadá i s podporou rekvalifikace uchazečů na dovednosti, o něž mají zaměstnavatelé zájem.

V praxi ale většinou buď žádné rekvalifikace vůbec nejsou, anebo jsou přidělovány pouze protekčně převážně ženám nebo homosexuálům, popřípadě musíte velice intenzivně – obrazně řečeno – dupat, skákat a zuřit, aby Vám vůbec nějakou rekvalifikaci přidělili, a ještě i to je musíte spíše úřednice či úředníky Úřadu práce vymáknout, že někde pokoutně přidělují nějaká rekvalifikační místa, protože referentky Úřadu práce jinak se budou dušovat, že žádné rekvalifikační místa nemají k dispozici. Nemluvě již o tom, že některá rekvalifikační místa se opravdu přidělují velice překvapivým způsobem.

Tak tedy například obchodní společnosti Marlin B V, s.r.o. v Uherském Hradišti - jejímž jednatelem je jistý Mgr.Dušan Bellovič, Rč.:560915/0448 - zadává Úřad Práce v Uherském Hradišti prakticky veškeré veřejné zakázky o které má tato firma zájem. Například dne 23.3.2006 se u této firmy na ul.Leoše Janáčka č.p.180 v Uherském Hradišti uskutečnilo tzv."výběrové řízení" do rekvalifikačních kursů spolufinancovaných jak z finančních zdrojů Evropského sociálního fondu tak i státního rozpočtu České republiky. Jednalo se projekt "návrat do zaměstnání", který byl určen pro osoby, které jsou již jako nezaměstnaní v evidenci Úřadu práce v Uherském Hradišti déle než jeden rok. V rámci tohoto projektu tedy mělo být z řad cca šedesáti nezaměstnaných doporučených Úřadem Práce v Uherském Hradišti vybráno osmnáct nezaměstnaných, kterým bude umožněno zúčastnit se na rekvalifikačním kursu. Samotný jednatel firmy Mgr.Dušan Bellovič se na vybírání těchto nezaměstnaných neúčastnil. Samotný výběr provedlo pět jeho zaměstnankyň. A uskutečněný výběr skutečně odrážel "rovnost mužů a žen", přesněji řečeno rovnost obou pohlaví tak jak si ji interpretují a představují feministky. Šestnáct nejlukrativnějších míst se týkalo prestižního kursu počítačové grafiky. Dvě místa se týkali jakéhosi podřadného kursu jakési manuální dělnické práce, nevím už ani co to bylo. Vím pouze, že žádná nezaměstnaná žena o tyto podřadná dělnická místa neměla zájem a proto je - z nouze cnost - tato pětice urozených dam přidělila dvěma nezaměstnaným mužům. Naopak všech šestnáct lukrativních míst do počítačového kursu počítačové grafiky - které byli předmětem velikého zájmu ze strany všech nezaměstnaných mužů i žen bylo přiděleno nezaměstnaným ženám. Nezaměstnaní muži - ačkoliv objektivně nebyli o nic horší než nezaměstnané ženy co do dosaženého vzdělání /ba spíše ve svém průměru právě naopak!/ - neměli sebemenší šanci. Do rekvalifikačního kursu počítačové grafiky nebyl vybrán ani jeden! Feministky tedy opět jednou názorně v praxi ukázali jak si sami představují rovnost žen a mužů! Byl jsem se na to stěžovat u Úřadu práce v Uherském Hradišti, nikdo ale nebyl “přítomen”. Uherskohradištský ředitel Úřadu práce údajně nebyl přítomen, a Mgr.Bronislav Vajdík což je příslušný vedoucí Úřadu práce v Uherském Hradišti pro tuto oblast přítomen taky nebyl. Později se mi sice podařilo aspoň dotyčného Mgr.Bronislava Vajdíka o této skutečnosti informovat, avšak neudělal vůbec nic. Každý slušný člověk by s takto se chovající firmou Marlin B V, s.r.o. v Uherském Hradišti přerušil jakékoliv styky, což by bylo nejen právo, ale v podstatě i povinnost Úřadu Práce jako státní instituce hospodařící s veřejnými penězi přerušit jakoukoliv spolupráci s firmou Marlin B V, s.r.o., avšak Úřad práce s touto firmou spolupracuje i nadále.

A není se čemu ani divit! O několik měsíců později v jisté autoškole v Uherském Hradišti v roce 2006 byla to Autoškola ZŠ s.r.o., Průmyslová ulice č.p.712, Uherské Hradiště” absolvoval hned několik kurzů za sebou na skupiny řidičských průkazů B, D, C, a C + E, tj. řidičské průkazy na osobní automobil, autobus, nákladní automobil a nákladní automobil s přívěsem jistý občan Ruské federace, který ačkoliv neměl české státní občanství, a k České republice nemá absolutně žádný ani rodinný a ani žádný jiný vztah, tak mu všechny tyto jeho kurzy v této autoškole v plné výši zaplatil Úřad práce v Uherském Hradišti! Přitom k České republice osobně neměl tento ruský státní občan absolutně žádný vztah. Když byl v Rusku, tak jakási agentura mu prý našla nějakou práci v České republice (osobně se domnívám, že tato “agentura” byla nejspíš některá z mafií, která k nám hromadně dodává pracovní síly z východu) a tak odešel pracovat k nám do České republiky, kde získal nějakým mně neznámým způsobem i trvalý pobyt, a poté co získal tento trvalý pobyt tak ihned si z Ruska “nasáčkoval” do České republiky i svoji ruskou manželku a zůstali zde bydlet i poté, co o svoji práci přišel. Neuvěřitelná vstřícnost a velkorysost Úřadu práce v Uherském Hradišti placená z veřejných peněz českých daňových poplatníků vůči tomuto cizinci že až neuvěřitelně podezřelá, neboť neznám jediného českého občana vůči kterému by byl český Úřad práce aspoň z jedné čtvrtiny tak velkorysý! O této věci pokud snad i ne přímo samotný ředitel Úřadu Práce v Uherském Hradišti, tak ale celkem určitě minimálně jeho vedoucí pro rekvalifikace Mgr.Bronislav Vajdík o této podivné kause minimálně musel rovněž vědět, ale zřejmě ji i schválit.

Vrátíc se ve všeobecné rovině ke státní politice zaměstnanosti, údajně prý státní politika zaměstnanosti zahrnuje i podporu zřizování chráněných pracovišť a chráněných dílen pro osoby se změněnou pracovní schopností a pro těžce zdravotně postižené a podporuje jejich provozu. O těchto skutečnostech jak to eventuálně v praxi funguje či nefunguje mi ale není osobně nic bližšího známo.

Podle oficiálních pro mne osobně ne příliš věrohodných údajů režimu, které tudíž vždy beru s velikou rezervou, zaměstnávání nezaměstnaných osob bez práce se změněnou pracovní schopností zůstává problémem prý z toho důvodu, že ke konci září 1996 bylo v České republice 31.000 nezaměstnaných se změněnou pracovní schopností, což údajně prý mělo představovat 18 % z celkového počtu oficiálně státem uznaných nezaměstnaných osob. Ostatně i určitá oficiální místa přiznávají, že úřední statistiky údajně prý nemohou postihnout dva významné aspekty, které se často prolínají, kterými jsou neregistrovaní nezaměstnaní, včetně osob žijících jen z příležitostných výdělků a nelegální práce.

V době do konce kalendářního roku 2006 kdy legislativa České republiky znala pojem “životní minimum”, byla hmotná nouze chápána jako sociální situaci člověka, jehož příjem nedosahuje životního minima, a svůj příjem nemůže zvýšit vlastním přičiněním a tak je vážně ohroženo uspokojení jeho základních životních potřeb. Již i toto chápání bylo dosti nesmyslné, neboť člověk buď nějaké zaměstnání a tedy i příjmy z něj - pokud mu zaměstnavatel vyplácí mzdu či plat – anebo nikoliv. A tedy explicitní konstatování, že příjmy nějakého člověka nedosahují životního minima implicitně znamená, že minimálně 99,99 % těchto lidí nemá absolutně vůbec žádné příjmy. A navíc od 1.1.2007 do právního řádu České republiky poté co vstoupily v platnost krajně reakční zákony číslo 110/2006 Sb. a 111/2006 Sb. byl zaveden nový pojem existenčního minima a pojem životního minima byl redefinován, nemluvě již o tom, že oba tyto reakční zákony z roku 2006 měly hlavní účel v tom, aby co nejvíce nezaměstnaných odstřihly od jakýchkoliv sociálních dávek a učinily z nich bezdomovce. A skutečně, v důsledku přijetí těchto dvou reakčních zákonů došlo v roce 2007 k několikanásobnému zvýšení počtů bezdomovců v České republice.

Sociologové a psychologové o hmotné nouzi říkají, že může být krátkodobá, je-li poskytnuta účinná pomoc, v opačném případě se může změnit v sociální nouzi nebo až ve společenské vyloučení. V sociální nouzi je člověk, který pro svůj vysoký věk či nezletilost, pro zdravotní postižení, nemoc, ztrátu soběstačnosti, pro samotu nebo dysfunkci rodiny, pro ohrožení práv a zájmů třetí osobou nebo pro jiné závažné okolnosti není fakticky schopen uspokojit své základní životní potřeby. Člověk v sociální nouzi vždy potřebuje účinnou vnější pomoc, v opačném případě hrozí společenské vyloučení, respektive hrozí, že se stane bezdomovcem. Jako morální nouzi lze označit sociální situaci člověka, kdy uspokojuje své základní životní potřeby nedůstojným způsobem, například konzumací zbytků a odpadků, které si posbírá kolem popelnic nebo drobnou kriminalitou; což je z viny asociální a antisociální politiky polykapitalistického režimu generujícím jakoby na běžícím pásu stále víc a víc bezdomovců bohužel u nás v České republice, ale i ve Slovenské republice údajně prý “normální”. Pomoc je mnohem nesnadnější, než při hmotné nebo sociální nouzi nezaměstnaných, neboť nestačí jen finanční nebo hmotná pomoc, ale režim je morálně povinen, anebo alespoň měl by být morálně povinen člověku, který ztratit “střechu nad hlavou” zabezpečit zejména pak lidsky důstojné bydlení. Bez účinné pomoci jde vždy o stav tragický, končící se nejen ve společenském vyloučení bezdomovce, ale vzhledem k drsným vnějším klimatickým podmínkám i jeho brzkou smrtí od ukrutné zimy, nedostatku spánku a dehydratace spojené s celkovým vysílením lidského organismu bezdomovce.

Tím ale úplně nejhlavnějším důvodem hmotné nouze je nezaměstnanost člověka, neboť tím, že je nezaměstnaný je zbaven možnosti opatřovat si prostředky na své živobytí svou vlastní prací. A vzhledem k tomu, že nezaměstnanost je imanentní jev polykapitalismu, je tato nezaměstnanost jevem trvalým. Tudíž i sociální nouze má fakticky vždy dlouhodobý, respektive trvalý charakter, a pokud třeba i člověk se odjakživa neplazil po sociálním dně polykapitalistické bídy, tak od okamžiku, kdy se stal nezaměstnaným, tj. u starších lidí je to zpravidla od roku 1990/1991 kdy je buržoasie poté co převzala podnik kde pracovali, je okamžitě vyhodila z práce; potažmo u mladších lidí tato jejich nezaměstnanost začíná když dospějí a chtějí začít pracovat, avšak žádná práce pro ně není, a tak každá skutečná nezaměstnanost se postupně vyvíjí do stadia krajné hmotné nouze.

I tato krajní hmotná nouze ještě navíc v některých případech může být ve svém zničujícím dopadu posílena i jinými negativními vnějšími impulsy, jako je například nějaký úraz a v důsledku tohoto úrazu vnik nějakých faktických trvalých následků jako například oslepnutí, ohluchnutí, ochrnutí atd..

Dalším negativním vnějším impulsem je pak trestní čin, a to hned ve dvojím smyslu. Jednak je to trestný čin, a to zejména nějaký násilný trestní čin, jehož obětí se stane někdo z rodinních příslušníků. Netragičtější je, když se obětí tohoto trestného činu stane takový člen domácnosti, kterému se nějakým zázrakem i za trvání polykapitalistického režimu podařilo udržet si své zaměstnání ve kterém mu zaměstnavatel za jeho práci dokonce i řádně a včas platil nějakou mzdu nebo plat (což v polykapitalisme v případě některých privátních zaměstnavatelů není vždy úplnou samozřejmostí), anebo což je mnohem pravděpodobnější a zejména pak mnohem častější případ, jednalo se o tak starého rodinného příslušníka, který nejpozději do zlomového bodu let 1990/1991 odešel do starobního důchodu, díky čemuž v okamihu, kdy asociální a antisociální buržoasie, v drtivé většině případů v podstatě “bývalí” komunisté, členové KSČ a občas i spolupracovníci StB, převzali továrnu do svých rukou, byl již tento rodinný příslušník zaplať Pán Bůh “za vodou”, respektive ve starobním důchodu, ze kterého poté živil celou svoji širokou rodinu. Ublížení na zdraví rodinnému příslušníku, který má starobní důchod může vést k jeho úmrtí anebo přinejmenším k objektivnímu zkrácení jeho života, a tím tedy i doby, po kterou celá rodina může žít z jeho starobního důchodu; právě tak jako ublížení na zdraví rodinnému příslušníku, který má nějakou práci ve kterém mu zaměstnavatel za jeho práci dokonce i řádně a včas platil nějakou mzdu nebo plat skýtá zas nebezpečí, že by na kratší či delší dobu, popřípadě i natrvalo se mohl stát neschopným další práce, respektive, že by mohl svoji práci a tím tedy i jeho mzdu či plat ze které žila celá rodina ztratit.

Proto je jen zcela normální, že zejména v křesťanských rodinách, které jsou díky Pánu Bohu velice početné, protože obvykle mají mnohem více dětí než ateisté, v rámci těchto rodiny se nezaměstnaní muži (mnohočetní vnuci, synové, bratři, synovci, bratranci, strýcové, švagři, zeťové, kmotři atd.) a snad někdy také i některé nezaměstnané ženy stávají velice ostražitými a nekompromisními bodyguardy těchto svých rodinných příslušníků, kteří mají mzdu, plat či důchod, že raději ani nedovolí, aby se cizí člověk co i jen přiblížil blíže než na tři metry k tomuto jejich příbuznému, který je svojí mzdou, platem či důchodem jejich živitelem. Jakékoliv přiblížení se nějaké cizí osoby k tomuto jejich příbuznému, který má mzdu, plat či důchod je totiž úplně nepřijatelným bezpečnostním rizikem, že by tohoto jejich mimořádně důležitého příbuzného – který je všechny živí - mohl tento cizí člověk nějak fyzicky napadnout, anebo dokonce mu i nějak ublížit na zdraví. Vzhledem k bezpečnostním rizikům se tento příbuzný, který má mzdu, plat či důchod ve svém volném čase zdržuje převážně doma, ven chodí málokdy, a není neobvyklé pokud jde přece jen ven, ať již do kostela, do knihovny, na nějaký úřad, případně soud, na poštu, k lékařovi, na golf, či do šachového klubu či kdekoliv jinde, že ho doprovází ochranná kružnice vytvořená z těl jeho mužských příbuzných, kteří kvůli jeho bezpečnosti raději jdou společně s ním a kolem něho ze všech stran, a při sebemenším náznaku nějakého nebezpečí okamžitě mu čelí svým shluknutím se a vytvořením obranné podkovy kolem tohoto svého příbuzného, a v tom úplně nejkrajnějším případě se v pravém zápěstí každého jednoho z těchto bodyguardů může okamžitě objevit otevřený vyskakovací nůž. V každém případě ale již samotný sebemenší pokus potencionálního agresora o násilné překonání této hráze obranné podkovy s cílem dostat se ještě blíže k jejich příbuznému, který má mzdu, plat či důchod může mít za následek, že tohoto útočníka bodyguardi z řad mužských příbuzných svého příbuzného, který má mzdu, plat či důchod tak “zmalují”, že ho pak ani vlastní matka nepozná!

 

35.)Někdy sociální kriminalita, jindy politické pronásledování.

Dalším negativním vnějším impulsem zvyšujícím hmotnou nouzi je pak trestní čin, a to ať již skutečný, anebo pouze policií či státním zastupitelstvím uměle vykonstruovaný fiktivní trestný čin, který se buď vůbec nikdy nestal, anebo jehož pachatelem ve skutečnosti nebyl nikdo z jejich rodiny a příbuzenstva. V první řadě jsou zde časté politické anebo náboženské důvody a tedy politické či náboženské pronásledování ať již skutečných anebo pouze domnělých odpůrců vládnoucího režimu.

Pokud se třeba nějaký příbuzný skutečně z formálního hlediska výjimečně možná i dopustil nějakého jednání, které může vykazovat formální naplnění některé skutkové podstaty trestního činu, pak pokud nejde výslovně pouze o samotné politické či náboženské pronásledování, tak může jít o formální naplnění skutkové podstaty některého ať již majetkového anebo násilného trestného činu. Jedná-li se o formální naplnění skutkové podstaty nějakého majetkového trestného činu anebo i přestupku, tak toto protiprávní jednání dotyčného rodinného příslušníka, pokud se ho skutečně dopustil, bylo spácháno v krajní nouzi v důsledku velice špatné sociální situace a bídy ať již jeho samého, či jeho rodiny. Ačkoliv pozitivní právo tohoto ateistického světa a ateistické světské moci jakoukoliv krádež, a to dokonce i jakoukoliv krádež, které se dopustí někdo z Vás bezdomovců považuje vždy za protiprávní jednání; podle Božího zákona z vůle našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a veškeré přebytky bohatých patří podle přirozeného práva chudým.

Pokud se třeba nějaký příbuzný skutečně z formálního hlediska výjimečně možná i dopustil nějakého jednání, které může vykazovat formální naplnění některé skutkové podstaty násilného trestního činu anebo přestupku, pak pokud nejde výslovně pouze o samotné politické či náboženské pronásledování, tak ve skutečnosti se jedná pouze o sebeobranu a krajní nouzi v důsledku obranného jednání, které bylo vynuceno agresivním útokem útočníka proti příbuznému, který má mzdu, plat či důchod, anebo přinejmenším k pokusu či přípravě tohoto agresivního útoku.

Eventuálně může jít i o jiné případy, kdy rovněž ke spáchání žádného trestného činu nedošlo. Například nikdy nezapomenu na skutek, který se stal před více než dvaceti lety v Italské republice, respektive na ostrově Sicílie. Jistý hajzl, údajně prý ateista a stoupenec italské komunistické strany, který se teď již více než dvacet let smaží v pekle tehdy lstivě svedl a souložil s jistou sedmnáctiletou dívkou pocházející z hluboce věřící katolické rodiny, anebo možná dokonce ji i znásilnil. Z odstupem tolika let si to již přesně nepamatuji, a v podstatě je to i úplně jedno, v každém případě tak či onak tuto panenskou katolickou dívku touto přinejmenším nemanželskou souloží připravil o panenství a po spáchání tohoto hanebného zločinu se dokonce i kategoricky odmítl s touto sedmnáctiletou dívkou oženit. V důsledku všech těchto skutečností tohoto hajzla pak navštívilo pět bratrů dotyčné svedené nebo znásilněné dívky, aby si o této problematice v klidu podiskutovali.

Tito bratři, hluboce věřící katolíci přišli v klidu a míru si popovídat, zazvonili na dveře jeho bytu, a když jim dotyčný hajzl otevřel, tak ho poprosili, zda-li by směli jít na kus řeči dál. Dotyčný hajzl s tím plně souhlasil a pozval je do svého bytu. Avšak jen co tento hajzl opět zavřel dveře svého bytu a zamkl dveře a klíč si uschoval u sebe. Poté tento hajzl začal těmto bratrům svedené nebo znásilněné dívky hrubě nadávat, vyhrožovat a vysmívat se jim. Bratři chtěli odejít pryč, avšak tento hajzl je odmítal pustit. Bratři byli uvězněni v jeho bytě, přáli si dostat se ven, avšak to nebylo možné protože je tento hajzl odmítal pustit. Bratři ho velice prosili ať je pustí, on se tomu však jej chechtal, smál se jim do očí. Pak dokonce tento hajzl vytáhl nůž a začal bratrům vyhrožovat, že je zabije. Nakonec dokonce tento hajzl s nožem v ruce bratry agresivně fyzicky napadl. Situace byla mimořádně kritická, protože dveře byly zamčeny a vrahem napadeni bratři neměli kam utéci. Vypadalo to, že je všechny podřízne jako kůzlata. Naštěstí ale tento hajzl když bratry agresivně napadl s vražedným úmyslem chtěje je zabít, tak nějak jak se rozběhl, tak nějako uklouzl nebo tuším zakopl o okraj svého koberce (již si to přesně s odstupem dvaceti let nepamatuji ) a upadl, a přitom jak upadl, nešťastnou náhodou nějako padl na vlastní nůž, který se mu zapíchl do srdce a usmrtil ho. Obžaloba se chovala jako smečka krvežíznivých hyen, která již svoji kořist nepustí, a tvrdila před soudem že údajně prý to bylo jinak. Osobně nikdy jsem nezapochyboval ani nejméně o nevině těchto pěti chlapců, kromě toho navíc demagogie obžaloby byla přinejmenším mně osobně již první pohled zcela průhledná jako směs vykonstruovaných lží a nesmyslů. Ačkoliv obžaloba neposkytla jediný věrohodný důkaz, soud bratry nespravedlivě odsoudil. Vychytralou demagogií se obžalobě podařilo soudce totálně poplést a dezorientovat jakýmisi svými demagogickými pseudoúvahami o tom zda-li úder nože při pádu na zem by měl být veden zdola nahoru ale byl veden shora dolu, popřípadě nějak obráceně (ani tyhle konstrukce si již přesně s odstupem dvaceti let nepamatuji ).

Ba dokonce osobně se domnívám, že i kdyby byla pravda, že tito chlapci dotyčného hajzla usmrtili – tak vzhledem k tomu, že panenství čisté dívky je posvátný dar Boží, který buď má navěky zachovat pro Boží království anebo ho má přinést jako svůj dar do řádně uzavřeného katolického manželského svazku – a tudíž dotyčný hajzl, který dotyčnou pannu svedl anebo dokonce i znásilnil si podle Boží vůle ani nic jiného nezasloužil. Jak tomuto hajzlovi totiž odkazuje náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel: “Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře”(Mk 9,42).

 

36.)Proč jsou starobní důchodci relativně nejšťastnější lidé?

Dalším negativním vnějším impulsem zhoršujícím hmotnou nouzi je pak úmrtí v rodině, což znamená mimořádně vysoké náklady pohřbu pohybující se řádově v desítkách tisících korun, slyšel jsem, že takový jeden pohřeb se všemi náklady stojí až takových dvacet či třicet tisíc českých korun, což ještě donedávna v České republice v Zákoně o státní sociální podpoře číslo 117/1995 Sb. stát aspoň částečně mírnil tím, že znal pro tento účel jednorázovou dávku státní sociální podpory s názvem “pohřebné”, kterou vyplácel ve výši 5000 Kč, nicméně Topolánkova koaliční vláda tří pravicových politických stran: Topolánkovy pravicové ODS, Čunkovy pravicové KDU-ČSL a Bursíkovy pravicové Strany zelených brzy poté co v roce 2006 převzala vládu v České republice, tuto důležitou dávku státní sociální podpory “pohřebné” úplně zrušila. Dalšími enormními náklady rodiny, které jsou spojeny s úmrtím jejich rodinného příslušníka představuji náklady takzvaného dědického řízení jako různé notářské a soudní poplatky, a zejména pak mimořádně vysoká daň dědická, což všechno v podstatě fakticky zaplatíte jen proto, aby jste ve králikárně kde jste bydlel společně se svým příbuzným, který teď zemřel, mohl teď bydlet nadále sám, potažmo s dalšími členy rodiny a příbuzenstva, kteří ještě nezemřeli.

Ale co je v souvislosti s úmrtím v rodině pro celou rodinu ekonomicky úplně zničující a likvidační, je úmrtí takového člena domácnosti, kterému se nějakým zázrakem i za trvání polykapitalistického režimu podařilo udržet si své zaměstnání ve kterém mu zaměstnavatel za jeho práci dokonce i řádně a včas platil nějakou mzdu nebo plat (což v polykapitalisme v případě některých privátních zaměstnavatelů není vždy úplnou samozřejmostí), anebo což je mnohem pravděpodobnější a zejména pak mnohem častější případ, jednalo se o tak starého rodinného příslušníka, který nejpozději do zlomového bodu let 1990/1991 odešel do starobního důchodu, díky čemuž v okamihu, kdy asociální a antisociální buržoasie, v drtivé většině případů v podstatě “bývalí” komunisté, členové KSČ a občas i spolupracovníci StB, převzali továrnu do svých rukou, byl již tento rodinný příslušník zaplať Pán Bůh “za vodou”, respektive ve starobním důchodu a tedy se už nemusel obávat z toho, že ho buržoasie vyhodí z práce. Mohl se tak radovat ze svého starobního důchodu ke kterému tak lehce přišel díky tomu že svá aktivní pracovní léta žil za monokapitalismu, kdy byla práce úplnou samozřejmostí a ne nějakým exkluzivním luxusem hrstky vyvolených šťastlivců jako je tomu v současnosti za tohoto prohnilého polykapitalistického režimu.

To jeho děti, a bude-li tento polykapitalistický režim ještě trvat velice dlouho, tak ani jeho vnuci již rozhodně žádný starobní důchod a eventuálně v případě úrazu, který však ale nebude úrazem pracovním ani invalidní důchod mít rozhodně nebudou, protože reálně nebudou mít v tomto polykapitalistickém režimu jednoduše sebemenší šanci splnit podmínky zákona o důchodovém pojištění číslo 155/1995 Sb. pokud jde o odpracovaná léta. A tak tento starobní důchodce, který měl to štěstí, že svá pracovně aktivní léta mohl žít za monokapitalistického režimu, kdy mít práci nebylo ničím mimořádným a neobvyklým, teď relativně lehce se dopracoval ke svému starobnímu důchodu, ze kterého poté živil celou rodinu, potažmo s dalšími rodinnými příslušníky své vlastní generace, kteří rovněž již byly včas “za vodu”, respektive ve starobních důchodech pak ze svých starobních důchodů živili celou svoji širokou rodinu představovanou mladšími rodinnými příslušníky kterým do cesty ke starobnímu důchodu “padla klec”, respektive které polykapitalistický režim zastihl dříve než se mohli dostat “za vodu” respektive do starobního důchodu. A pokud celá rodina měla již jen jednoho starobního důchodce, který ze svého starobního důchodu živil dvě či tři generace svých mladších příbuzných, pak jeho smrt je největší tragédií, která celou rodinu mohla postihnout, v důsledku čehož se všichni již velice brzy po smrti tohoto svého příbuzného starobního důchodce, který je všechny živil stanou bezdomovci.

Pojem společenské vyloučení či vyloučení ze společnosti - z francouzského exclusion sociale - označuje jev, který působí strukturální změny ve společnosti, dává vznikat novým substrukturám a ve svém důsledku ohrožuje soudržnost společnosti. Projevují se zde nechtěné tendence vylučovat určité skupiny osob z možných životních příležitostí. Nejzranitelnějšími jsou oficiálně skupiny lidí zdravotně nebo společensky handicapovaných, fakticky se ale toto vztahuje prakticky na všechny nezaměstnané, anebo přinejmenším dlouhodobě nezaměstnané osoby, které všechny jsou potencionálními bezdomovci, kterým hrozí bezdomovci se stát poté co se ještě více zhorší jejich sociální situace například úmrtím jejich rodičů, kteří je živili ze svých starobních důchodů. A nepopírám, že jedním z potencionálních bezdomovců je i moje maličkost, ačkoliv tuto skutečnost zde pro Vás zjevné či skryté bezdomovce, popřípadě i mé “kolegy” – ostatní potencionální bezdomovce nepokládám za nijak důležitou, smrti se osobně nebojím a s bezmeznou důvěrou a láskou vkládám svůj život do Božích rukou, ať Pán naloží s mým životem jak sám uzná za vhodné.

Společenské vyfaulování může mít nevratný charakter, nedostaví-li se včasná účinná osobní pomoc. Extrémním projevem společenského vyloučení je pak bezdomovství, které je ale ve skutečnosti v podstatě logickým vyústěním dlouhodobé nezaměstnanosti člověka v polykapitalistickém státě.

Geografická poloha České republiky uprostřed Evropy, v místě, kde se odpradávna protínaly dálkové obchodní cesty, kde se odehrávaly téměř všechny evropské války, kudy procházely celé národy, předznamenává národ v ní žijící k permanentnímu styku s cizinci. Skutečně, převážná většina české populace je velmi tolerantní k cizincům a k příslušníkům cizích etnik, která snad ve všech dobách žila s Čechy v jednom státě. Dnešní Česká republika je sice národnostně tvořena téměř homogenní populací, ale současně má ke své vlastní škodě nejen nebývale otevřené hranice, a to nejen v doslovném smysle, který vzhledem k členství České republiky v Evropské unii je fakticky nutností, ale i v přeneseném smysle, kde vládnoucím papaláškám a papalášům v České republice je úplně lhostejno, že různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické ale i jiné mezinárodní mafie všelijak lákají nebo dokonce i nutí cizince ve východních či jihovýchodních zemích Evropy, ale i z Blízkého východu, Afriky, Asie a jiných části světa aby se hromadně jako kobylky vystěhovávali do České republiky a také i do Slovenské republiky, z čehož tyto zločinecké mezinárodní mafie mají obrovské kšefty, a obyčejným českým a slovenským lidem pak zůstanou pouze oči pro pláč, protože s těmito cizími kobylkami se pak musí ony dělit i o těch několika málo pracovních míst, které v zahnívající polykapitalistické ekonomice České republiky a Slovenské republiky zatím ještě zbyly, respektive které zatím ještě v hloubi polykapitalistické recese nezanikly a ani nebyly ze strany podnikatelsky neúspěšné buržoasie jako ekonomicky neperspektivní pracovní místa zrušeny.

 

37.)Ekonomické argumenty, proč je cizí pracovník dražší než domácí.

Kromě toho navíc je zde silně zakořeněná pověra podporovaná všemi masmédii, že zahraniční pracovník je údajně prý levnější než domácí pracovník, která je tak silná a intenzivní, že ji dokonce věří i někteří vysokoškolsky vzdělaní lidé i ze samotným ekonomickým vzděláním! Z ekonomického hlediska je to sice naprosto absurdní tvrzení, úplně stejně absurdní, jako kdyby někdo prohlásil “já jsem starší než je můj otec!”.

Z ekonomického hlediska cizinec, ať již pochází z kterékoliv země světa bude jako pracovník v České republice vždy dražší jako místní český pracovník, a stejně tak i český státní občas ať už by odešel pracovat do kterékoliv země světa, bude vždy dražší než jsou tamní místní pracovníci. Je to totiž dáno rozdílností mezních životních nákladů cizinců a místních občanů v důsledku čehož cizinci mají tyto náklady vždy vyšší jako jeho kolegové pracující v téže zemi ale pocházející z řad místních občanů, protože cizinec, kromě toho že musí platit náklady svého pobytu v zemi kde pracuje úplně stejně jako tamní místní občané, tak ještě navíc musí platit mnohé své fixní náklady i v zemi kde oficiálně trvale bydlí, plus má vysoké náklady na cestování mezi těmito dvěma místy. Na webové adrese www.henryklahola.nazory.cz/De.htm se nachází na toto téma práce “Cizí dělníci stojí zaměstnavatele mnohem více peněz jako domácí dělníci! Ekonomicky je to dáno rozdílnou velikostí jejich mezních nákladů!”, kterou jsem já napsal, přesto ale mnozí, zejména méně inteligentní lidé, kteří ač si tuto práci přečetli, zůstali i nadále “věrni” mediální pohádce o údajné větší levnosti zahraničních zaměstnanců v České republice. Přesto ale alespoň některé lidi, s kterými jsem se osobně setkal, a kterým ekonomie není úplně cizí, jsem alespoň - přinejmenším - přinutil k jejich samostatnému přemyšlení kladením cílených takzvaných sokratovských otázek.

Zeptal jsem se jich, jaké ekonomické zákonitosti z hlediska mikroekonomického platí pro výrobní firmu na trhu dokonalé tržní konkurence, pokud v tomto tržním prostředí chce být podnikatelsky úspěšná? Zpravidla jen trochu “zahabkali” asi jako kapr na suchu když lapá po dechu a lovili zatím ve své paměti odpověď na tuto otázku vzpomínajíc si horko těžce na to, jak to vlastně bylo v těch jejich vysokoškolských skriptech napsáno, když se ještě v prvním ročníku Vysoké školy ekonomické v Praze (anebo někde jinde) učili “mikro” a “makro”.

Dříve než se ale zmohli na odpověď, položil jsem jim druhou sokratovsky cílenou otázku. Zatvářil jsem se jako kdybych byl naprostý ekonomický analfabet, a zeptal jsem se jich, zda-li si myslí, že stačí když nějaká výrobní firma odněkud ze zahraničí se jednoduše přestěhuje do České republiky a nutně musí být pak úspěšná, protože bude automaticky levnější než domácí české firmy, a levnější bude vlastně už samo sebou pouze proto, že je to výrobní firma pocházející odněkud ze zahraničí?

Nesouhlasně pokývali hlavou a už otvírali ústa, že něco řeknou. Já jsem je však předběhl třetí sokratovsky cílenou otázkou, a zeptal jsem se jich, zda-li to pro výrobní firmu na trhu dokonalé tržní konkurence, která v tomto tržním prostředí chce být podnikatelsky úspěšná není spíše tak, že bez ohledu na to, zda-li se jedná o firmu českou anebo firmu zahraniční tak platí, že na trhu dokonalé tržní konkurence se utváří jediná tržní cena, která je objektivní a v podstatě neovlivnitelná ze strany jednotlivých výrobních firem, ale předem daná daným tržním prostředím, přitom ale náklady jednotlivých výrobních firem stejné nejsou, v důsledku čehož tatáž cena není stejně výhodná pro každou výrobní firmu?

Poté co na tuto moji otázku souhlasně odpověděli, že “ano”, jsem se jich zeptal, zda-li souhlasí s tím, že výrobní firma v tržním prostředí dokonalé tržní konkurence sice nemůže ovlivnit tržní cenu, avšak ale zato může tutéž cenu učinit pro sebe výhodnější tím, že sníží své náklady?

A když i na tuto otázku odpověděli souhlasně, že “ano” – tak už byli v pasti! Vítězně jsem se jich zeptal zda-li totéž co platí pro výrobní firmy na trzích dokonalé tržní konkurence neplatí rovněž i pro pracovníky na trzích práce?

Zda-li čím více se mi podaří stlačit mé finanční nároky – které jsou z veliké části ale objektivně dány fixními náklady (nájemné, inkaso atd.) se kterými nic moc nenadělám, ale musím je platit tak jak jsou – minimalizací alespoň svých variabilních životních nákladů nezbytných k přežití (například, že budu jíst jen chléb a pít vodu, popřípadě, že budu o sobotách a nedělích i hladovět!) snižuji své celkové finanční náklady v důsledku čehož se můžu uspokojit s nižší mzdou než pracovníci s těmiž fixními náklady, avšak dopřávající si vyšších variabilních nákladů na svůj život, v důsledku čehož jejich celkové životní náklady budou vyšší jako moje, a tudíž tak nízká mzda jaká může uspokojit mně je uspokojit nemůže. Za těchto okolností žádný zahraniční pracovník nemůže být levnější než já, protože jeho celkové životní náklady budou vždy vyšší! Fixní náklady budou vyšší zcela automaticky, protože tím že sedí na dvou židlích a musí mnohé fixní náklady jako nájemné, inkaso atd. platit duplicitně budou jeho fixní náklady vždy vyšší jako moje fixní náklady. A variabilní náklady tohoto cizího pracovníka budou přinejlepším na stejně vysoké úrovni jako moje. Nižší být již nemohou, protože pokud by se rozhodl, že více ušetřil než já a proto, například, že bude hladovět třeba nejen o sobotách a nedělích, ale i přes týden, tak by zase nevládal přes pracovní týden pracovat, a tudíž jeho variabilní náklady nemohou být nižší než moje. A ovšemže platí to i obráceně. Kdybych byl tak naivní, že bych jakože odešel pracovat do Německa neměl bych šanci být levnější než místní německý pracovník. Neboť i kdybych se rozhodl, že budu jíst jen chléb a pít vodu, popřípadě, že budu o sobotách a nedělích hladovět, tak německému pracovníkovi by bohatě stačilo, aby se rozhodl pro tytéž restrikce variabilních nákladů, pro které jsem se rozhodl já, a měl by stoprocentní jistotu, že jeho celkové životní náklady budou vždy nižší jako moje celkové životní náklady, protože já jako cizinec a tedy člověk “sedící na dvou židlích” mám výrazně vyšší fixní náklady. Tudíž já i kdybych se rozkrájel, neměl bych šanci být v Německu levnějším pracovníkem než jsou tamní místní němečtí pracovníci.

Přesto ale zcela absurdní a nepodložená pověra o údajné větší levnosti zahraničních pracovníků působí, a ač netuším zda-li politikové a jejich masmédia v České republice a Slovenské republice tuto nesmyslnou pověru “o větší levnosti zahraničního pracovníka” hlásají pouze ze své vlastní dementní hlouposti, anebo proto že od ruskojazyčných, arabských albánských, afrických, indických, čínských, vietnamských, mongolských, latinoamerických ale i jiných mezinárodních mafií, které k nám dovážejí “zahraniční pracovníky” berou za to tučné úplatky, aby tyto absurdní bláboly byly hlásány, faktem zůstává, že – ať již je to jakkoliv – tito cizince berou českému i slovenskému dělníkovi jeho práci a chléb!

Proto když budou volby, tak nevolte ve volbách nikoho z těchto českých a slovenských politiků, kteří v masmédiích propagují příchod těchto zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky, ba dokonce se tito hajzlové netají ani tím, že tyto cizince na takzvané – jak oni tomu říkají “zelené karty”, či “systém zelených karet” a podobně, kde jsou zařazeny jak odborná pracovní místa pro vysokoškoláky a středoškoláky, tak i dělnická pracovní místa úmyslně lákají cizince, aby přišli pracovat do České republiky či Slovenské republiky! A proto nevolte ve volbách nejen tyto politiky samotné, ale nevolte ve volbách ani jejich mateřské politické strany!!

Až budou volby, volte pouze ty politické strany a politiky pouze z těch politických stran, u kterých máte jistotu, že jste ještě ani od jednoho politika z dotyčné politické strany ani jednou neslyšeli, že by v masmédiích propagoval příchod nějakých cizinců coby zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky! Ti politici, co mají tu nehoráznou cynickou drzost tvrdit, že je údajně prý “v některých oborech nedostatek pracovníků a proto by jsme rádi přilákali nějaké pracovníky ze zahraničí” jsou obyčejní zločinci, kteří by neměli sedět v parlamentech, ale měli by sedět někde úplně jinde!!

A mnohé firmy a podnikatelé, namísto toho, aby třeba ve formě jakési quasi holandské dražby volná pracovní místa doslova vydražili mezi prácechtivé nezaměstnané formou nejnižší poptávky mzdy mezi zájemce o práce bez ohledu na to, zda-li se jedná o pracovníky domácí nebo zahraniční tím, že přijmou ty pracovníky, jejichž finanční nároky na mzdu budou ze všech nejnižší, raději automaticky a bez rozmyslu paušálně sáhnou ihned po cizincích s vědomou představou, anebo přinejmenším masmédii vsugerovanou podvědomou představou, že ten zahraniční pracovník bude údajně prý levnější.

Tomuto výše zmíněné řešení podle quasi jakési holandské dražby směřující k vydražení pracovních míst však bohužel nenahrává ani institut takzvané minimální mzdy, který má rovněž svůj nemalý díl viny na vysoké nezaměstnanosti. Pokud by byl institut minimální mzdy zrušen, a nahrazen systémem quasi holandských dražeb volných pracovních míst, místní pracovníci by velice brzy z trhu práce vytlačili veškeré zahraniční pracovníky, kteří by jim vzhledem ke svým vyšším životním nákladům objektivně nemohli konkurovat v souboji tržní minimalizace svých mzdových nároků vůči zaměstnavateli, které jsou přímo závislé na dimenzích maximální minimalizace existenčních životních nákladů pracovníka, respektive v dimenzích toho, jak extrémně nízká mzda by ještě byla pro toho či onoho pracovníka ještě existenčně dostačující.

 

38.)Korupce, zahraniční mafie a cizí pracovníci.

Kromě turistů, kteří jsou nepochybně všemi lidmi velice vítáni, však ale z iniciativy různých ruskojazyčných, arabských albánských, afrických, indických, čínských, vietnamských, mongolských, latinoamerických a jiné mezinárodních mafií bohužel přicházejí i různí takzvaní žadatelé o asyl a migranti, když Česká republika a Slovenská republika jako původně tranzitní území se stávají stále více cílovou zemí.

Žadatelů o asyl, kteří jsou skutečně v pravém slova smyslu politickými nebo náboženskými uprchlíky podle Ženevské konvence o utečencích z roku 1951 je ve skutečnosti velice málo. Netvoří žádnou početně významnou skupinu.

Různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mezinárodní mafie v zájmu svých zisků mají zájem k nám exportovat co nejvíce cizinců. Vládnoucímu režimu, ačkoliv je velice dobře jasné, že se nejedná o uprchlíky podle Ženevské konvence o utečencích z roku 1951, přesto ale vládnoucí papalášky a papláši režimu otevřeně říkají, že mají zájem co největší množství těchto cizinců oficiálně kvalifikovat jako údajné uprchlíky podle Ženevské konvence o utečencích z roku 1951, a poté je “integrovat” do společnosti, kde budou požívat – ne-li ještě více práv - tak ale celkem určitě přinejmenším tytéž práva, co mají čeští státní občané v České republice či slovenští státní občané ve Slovenské republice.

Proto když budou volby, tak nevolte ve volbách nikoho z těchto českých a slovenských politiků, kteří v masmédiích propagují příchod těchto zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky, ba dokonce se tito hajzlové netají ani tím, že tyto cizince na takzvané – jak oni tomu říkají “zelené karty”, či “systém zelených karet” a podobně, kde jsou zařazeny jak odborná pracovní místa pro vysokoškoláky a středoškoláky, tak i dělnická pracovní místa úmyslně lákají cizince, aby přišli pracovat do České republiky či Slovenské republiky! A proto nevolte ve volbách nejen tyto politiky samotné, ale nevolte ve volbách ani jejich mateřské politické strany!!

Až budou volby, volte pouze ty politické strany a politiky pouze z těch politických stran, u kterých máte jistotu, že jste ještě ani od jednoho politika z dotyčné politické strany ani jednou neslyšeli, že by v masmédiích propagoval příchod nějakých cizinců coby zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky! Ti politici, co mají tu nehoráznou cynickou drzost tvrdit, že je údajně prý “v některých oborech nedostatek pracovníků a proto by jsme rádi přilákali nějaké pracovníky ze zahraničí” jsou obyčejní zločinci, kteří by neměli sedět v parlamentech, ale měli by sedět někde úplně jinde!!

Z hlediska platné legislativy formálně vztah mezi českým státem nebo slovenským státem a cizincem, který pobývá na jeho území, stanoví speciální zákony nebo mezinárodní smlouvy. Postavení jednotlivce v České republice či Slovenské republice, a jeho případné nároky závisí na tom, zda má povolen krátkodobý turistický pobyt, dlouhodobý nebo trvalý pobyt, či zda pobývá na území České republiky nebo Slovenské republiky ilegálně.

V České republice i ve Slovenské republice pobyt odmítnutých žadatelů o asyl – pokud vůbec někdy někoho omítnou - se řídí stejnými předpisy jako pobyt migrantů. Bohužel v praxi velice často ti cizinci co jsou v České republice nebo ve Slovenské republice odmítnuti jsou ve skutečnosti skuteční utečenci, kteří utíkají z náboženských nebo politických důvodů před náboženským nebo politickým pronásledováním a tudíž objektivně splňují všechny podmínky pro udělení politického azylu podle Ženevské konvence o utečencích z roku 1951, zatímco naopak ti cizinci, které sem exportují různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mezinárodní mafie ve skutečnosti žádnými politickými a ani náboženskými uprchlíky podle Ženevské konvence o utečencích z roku 1951 nejsou, přesto však vládnoucí režim v České republice jako i ve Slovenské republice právě těmto parazitům takzvaný “politický asyl” s velikou radostí a štědrostí poskytuje.

S bezdomovci bývá ve veřejném mínění často mylně zaměňována jiná skupina cizinců. Jsou to například občané států bývalé Jugoslávie, zejména lidé z Balkánu, jejichž exodus má na vině imperialistická politika Spojených států amerických a jejich západoevropských lokajů tím, že rozbili dvaadvacetimiliónovou Jugoslávii.

Pak jsou to různí “téžturisté”, kteří pobývají z laxnosti zejména českých a o něco méně i slovenských úřadů na českém i slovenském území často fakticky úplně legálně, jako “turisté”, obživu včetně nekalých zisků si pak opatřují různými kapesními krádežemi nebo i jinými krádežemi, například i krádežemi v obchodech či žebrotou. Přitom zpravidla žebrají nastrčené děti, zatímco jejich rodiče či jiní ”vlastníci” těchto dětí jsou někde v pozadí. Skupiny těchto "turistů" tráví většinu času na veřejných prostranstvích, zejména okolo nádraží, proto mnozí naši boháči a boháčky ve své nevědomosti si tyto parazity často pletou s Vámi, skutečnými a slušnými bezdomovci. Ba dokonce se zjistilo, že v některých zemích jsou dokonce speciální turistické cestovní “kanceláře”, které pro své “klienty” – profesionální žebráky a zloděje - dokonce přímo organizují několikadenní či několikatýdenní autobusové turistické zájezdy do velikých měst České republiky nebo Slovenské republiky výhradně za účelem žebroty a krádeží. Zaplať Pán Bůh ale naštěstí Česká republika a ani Slovenská republika alespoň ještě prozatím není ani zdaleka těmi nejvyhledávanějšími destinacemi, pro tento typ “téžturistů”, kteří přece jen dávají přednost takovému Švýcarsku, Německu či jiným západoevropským státům před Českou republikou či Slovenskou republikou, a přes české a slovenské území alespoň prozatím ještě jen tranzitně procházejí, což však ale mnohým těmto “turistickým skupinám” nebrání, aby si občas dali na tranzitu i několikadenní pauzu v Košicích, Bratislavě, Brně, Praze, Plzni či Chebu; a příležitostně pak tito turisté kradou a žebrají také i v těchto městech.

Jinak samotná oficiálně se nazývající Úmluva o právním postavení uprchlíků, v praxi však zvaná spíše jako Ženevské konvence o utečencích z roku 1951 nebo pouze jednoduše “Ženevská Konvence” a také i Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, zvaný jednoduše “Newyorský protokol”, byly uvedené do českého právního řádu Sdělením ministerstva zahraničních věcí číslo 208/1993 Sb. jsou dobré a spravedlivé právní normy mezinárodního práva, které mají sloužit zájmům skutečných náboženských nebo politických utečenců, kteří pro svoji náboženskou víru nebo politické přesvědčení byly vystaveni pronásledování z náboženských nebo politických důvodů, a těmto skutečně náboženským a politickým utečencům je třeba pomáhat, tito lidé si plně zaslouží, abychom jim my Češi i my Slováci (já osobně mohu říci toto “my” v obojím případě – jsem totiž jak občan České republiky, tak i občan Slovenské republiky!) podali pomocnou ruku a přichýlili tyto lidi i s jejich rodinami na naše české nebo slovenské území. Nelze se však smířit s tím, aby do České republiky a Slovenské republiky ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické či jiné mezinárodní mafie doslova průmyslovým způsobem exportovaly masy obyčejných cizinců, kteří pak českému a slovenskému dělníkovi berou jeho práci a chléb. Proto je nezbytné, aby již konečně se v České republice i ve Slovenské republice k moci dostali slušní lidé, kteří nejprve všem mafiánům důsledně zakroutí krkem; poté vyhostí veškeré cizince, kteří ještě nemají české ani slovenské státní občanství s výjimkou těch kteří byli skutečnými náboženskými nebo politickými utečenci a jejich rodinnými příslušníky; a nakonec s velikou přísností by se měli potrestat všichni vysocí státní úředníci, policisté politici a novináři, kteří se jakkoliv podíleli na lákání cizinců do České republiky či Slovenské republiky, anebo od různých ruskojazyčných, arabských či jiných mafií brali nějaké úplatky, či alespoň jakkoliv zájmům těchto mafií či exportovanému “lidskému zboží” těchto mafií jakkoliv sloužili.

Proto když budou volby, tak nevolte ve volbách nikoho z těchto českých a slovenských politiků, kteří v masmédiích propagují příchod těchto zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky, ba dokonce se tito hajzlové netají ani tím, že tyto cizince na takzvané – jak oni tomu říkají “zelené karty”, či “systém zelených karet” a podobně, kde jsou zařazeny jak odborná pracovní místa pro vysokoškoláky a středoškoláky, tak i dělnická pracovní místa úmyslně lákají cizince, aby přišli pracovat do České republiky či Slovenské republiky! A proto nevolte ve volbách nejen tyto politiky samotné, ale nevolte ve volbách ani jejich mateřské politické strany!!

Až budou volby, volte pouze ty politické strany a politiky pouze z těch politických stran, u kterých máte jistotu, že jste ještě ani od jednoho politika z dotyčné politické strany ani jednou neslyšeli, že by v masmédiích propagoval příchod nějakých cizinců coby zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky! Ti politici, co mají tu nehoráznou cynickou drzost tvrdit, že je údajně prý “v některých oborech nedostatek pracovníků a proto by jsme rádi přilákali nějaké pracovníky ze zahraničí” jsou obyčejní zločinci, kteří by neměli sedět v parlamentech, ale měli by sedět někde úplně jinde!!

Podobně tak pokud jde i o turisty, kteří v České republice či ve Slovenské republice nežádají o žádný asyl a nemají v úmyslu zde trvale zůstat, tj. pokud jde o skutečné turisty ať již přicházejí společně s námi se modlit do našich kostelů a na památná poutní místa, anebo pouze přicházejí za krásou našich hor, kopců, lesů či vůbec přírody; anebo za poznáváním našich hradů, zámků či jiných historických památek; popřípadě přicházejí za naší kulturou, zábavou, rekreací a odpočinkem; či z jakýchkoliv jiných bezúhonných pohnutek a úmyslů; prostě úplně všichni tito turisté - bez ohledu na jejich rasu, etnickou skupinu, národnost, státní občanství, jazyk, pohlaví, náboženství, sociální či jiný původ, politické nebo jiné smýšlení, majetek, rod či jiné postavení – jsou u nás v České republice i ve Slovenské republice námi srdečně vítány a máme je všechny upřímně rádi!

Pokud však ale jde o cizince, kteří k nám do České republiky nebo Slovenské republiky naopak cestují s úmyslem páchat zde krádeže, loupeže, žebrat, provozovat prostituci či jakékoliv jiné takzvané sexuální “služby”, či kteří zde pašují drogy, cigarety, tabák alkohol, pornografické materiály či podobné takzvané sexuální “pomůcky”, propagovat zde feministické bláboly, potraty, eutanazii, homosexualitu či jiné odporné zvrhlosti, proti těm je třeba co nejpřísněji zakročit, zabavit a zničit “zboží” či “materiály”, které jim sloužilo k páchání těchto odporných a hanebných činností, a poslat je okamžitě zpátky tam odkud přišli(y).

Po zločinném rozbití České a Slovenské federativní republiky byly alespoň mezi separátní Českou republikou a separátní Slovenskou republikou uzavřeny jisté bilaterální mezinárodní dohody, které dávali zvláštní postavení slovenským státním občanům v separátní České republice a českým státním občanům ve Slovenské republice, a to jak z hlediska pohybu a pobytu, tak i zaměstnání a do jisté míry i vzdělávání. V praxi však ale byly tyto bilaterální smlouvy oběma stranami, tj. jak Českou republikou, tak i Slovenskou republikou často porušovány.

 

39.)Fenomén státního občanství po rozbití Československa.

Slovenští občané přicházeli za prací do České republiky a obráceně, oprávněně slovenští státní občané od českých úřadů a čeští státní občané od slovenských úřadů očekávali, že na základě těchto bilaterálních smluv mezi Českou republikou a Slovenskou republikou bude na ně pohlíženo přece jen s větší úctou a lepším právním postavení než na nějaké obyčejné cizince, kteří do České republiky nebo Slovenské republiky přicestovali odněkud z tramtárie. Tudíž když neoprávněně přišli pouze proto, že jsou Češi nebo Slováci o své pracovní místo anebo pouze z téhož důvodu ztratili ubytování oprávněně se domáhali nápravy – bohužel ale v praxi většinou bez jakéhokoliv úspěchu! Poté co Česká republika i Slovenský republika se staly členskými zeměmi Evropské unie se tato situace Slováků v České republice a Čechů ve Slovenské republice mírně zlepšila, bohužel ale ani toto zlepšení nelze pokládat za zásluhu ani České republiky a ani Slovenské republiky.

Pokud jde o Vás bezdomovce zjistil jsem, že třeba mezi bezdomovci v Praze je mezi Vámi bezdomovci údajně prý více než 10 % bezdomovců, kteří jsou buď bezdomovci, jejichž mateřským jazykem slovenština, případně bezdomovci, kteří sice mluví lepší nebo horší češtinou, ale hlásící se doposud ke slovenské národnosti, minimálně dva takovíto bezdomovci se nezávisle na sobě aniž by se znali, hlásí ke goralské národnosti; případně hlásící se k nějakým slovenským kořenům, respektive i goralským kořenům v případě dotyčných dvou bezdomovců ze Slovenska, mají či měli rodiče slovenské nebo goralské národnosti, anebo lidé, kteří se narodili na Slovensku ať již jsou národnosti jakékoliv, včetně příslušníků všech možných národnostních menšin a etnických skupin, případně lidé, kteří mají slovenské státní občanství ať již společně i s českým státním občanstvím, anebo pouze mají jen to slovenské státní občanství samotné.

Naopak obráceně jsem zjistil, že mezi bezdomovci v Bratislavě je mezi Vámi bezdomovci více než 2 % bezdomovců, kteří jsou buď bezdomovci jejichž mateřským jazykem je čeština, případně bezdomovci, kteří sice mluví lepší nebo horší slovenštinou, ale hlásící se doposud k národnosti české, moravské, slezské ba dokonce i slašské, případně hlásící se k nějakým českým, moravským, slezským či slašským kořenům, mají či měli rodiče české, moravské, slezské či slašské národnosti, anebo lidé kteří se narodili na teritoriu České republiky ať již jsou národnosti jakékoliv, včetně příslušníků všech možných národnostních menšin a etnických skupin, případně lidé, kteří mají české státní občanství ať již společně i se slovenským státním občanstvím, anebo pouze mají jen to české státní občanství samotné.

Československo není možné jen tak vymazat z paměti obyčejných lidí, ačkoliv je zřejmé, že by si to ty bohaté české i slovenské papalášky a papaláši velice přáli(y). Pamatuji si, že když v roce 1991 probíhalo v celém Československu sčítání lidu, v masmédiích se mnoho mluvilo o tom, že teď již československý státní občan jehož mateřským jazykem je čeština nebo slovenština není povinen tak jako za komunistů si napsat národnost pouze českou nebo slovenskou, ale přeje-li si to, tak klidně si může napsat i národnost moravskou či národnost slezskou. O tom, že by si československý státní občan jehož mateřským jazykem je čeština nebo slovenština mohl napsat eventuálně třeba ještě i nějakou jinou národnost než národnost českou, slovenskou, moravskou či slezskou nepadlo před sčítáním lidu v roce 1991 a ani během tohoto sčítání lidu v českých, slovenských, federálních ba ani zahraničních masmédiích či kdekoliv jinde ani jen jedno jediné slovo zmínky. Přesto však, poté co sčítání lidu bylo úplně ukončeno, masmédia najednou přineslo velice překvapivou novinku, že se v Československu ve sčítání lidu v roce 1991 až 60.000 obyvatel Československa navzdory totálnímu mediálnímu embargu z vlastní iniciativy přihlásilo k československé národnosti. Ba co víc jak se ukázalo, režim myslel i na tuto eventualitu, a již před sčítáním lidu v roce 1991 federální ministerstvo vnitra České a Slovenské federativní republiky vydalo přísně tajnou instrukci jak postupovat v případě, pokud by se náhodou někdo přihlásil k československé národnosti. Tato instrukce federálního ministerstva vnitra České a Slovenské federativní republiky byla přísně tajnou pouze v období před a během sčítání lidu v roce 1991, po ukončení sčítání lidu v roce 1991 bylo toto přísné utajení změněno na pouhé “důvěrné” a tak proniklo do masmédií, nejprve do zahraničních, poté i do Lidových novin u nás. Tato přísně tajná instrukce federálního ministerstva vnitra České a Slovenské federativní republiky stanovovala, že československá národnost, kterou označovala dokonce za “takzvanou československou národnost”, údajně prý neexistuje, a proto je třeba příslušné sčítací formuláře, kde si do kolonky národnost lidé eventuálně napíšou československou národnost posuzovat podle jazyka, kterým je tento tiskopis vyplněn. Jestliže bude tiskopis občana, který se přihlásí k československé národnosti vyplněn česky, tak tohoto občana mají připočítat k “české národnosti”; jestliže bude tiskopis občana, který se přihlásí k československé národnosti vyplněn slovensky, tak tohoto občana mají připočítat ke “slovenské národnosti”.

I s odhlédnutím na porušení všech dokumentů o lidských právech tím, že československé státní úřady v roce 1991 arogantně “neuznávají” československou národnost, je tato svévolná delimitace lidí československé národnosti na Čechy a Slováky nesmyslná i z čistě formálního etnického hlediska, protože československý občan v té době bez ohledu na to, zda-li jeho vlastním mateřským jazykem je čeština nebo slovenština zpravidla v úředním styku úřední dokumenty nevypisoval tím jazykem, který je jeho jazyk mateřský, ale tím jazykem, který je od něho spíše očekáván v republice, ve které žije. Tudíž bylo jen přirozené, že drtivá většina československých státních občanů bez ohledu na to, zda-li jejich mateřským jazykem byla čeština nebo slovenština v České republice česky předtištěné formuláře zcela automaticky vyplňovali po česky, a naopak ve Slovenské republice slovensky předtištěné formuláře zcela automaticky vyplňovali po slovensky. Tudíž umělé dovozování české nebo slovenské národnosti pouze na základě toho, zda-li formulář občan vyplnil po česky nebo po slovensky je i z čistě etnického hlediska absolutně nesmyslné.

Když už mluvím o sčítání lidu v roce 1991, ještě bych rád připomněl, že až 313.000 obyvatel České republiky se při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo ke slovenské národnosti a celkově až 63.000 obyvatel Slovenské republiky se přihlásilo k národnosti české, moravské a slezské, přičemž asi 90 % z těchto 63.000 obyvatel Slovenské republiky se přihlásilo právě k národnosti české.

Poté co čeští a slovenští buržoasní politici rozbili Československo, a oba vzniklé separátní státy přijali nové zákony o svém státním občanstvím, shodou okolností jak v české sbírce zákonů z roku 1993, ta i ve slovenské sbírce zákonů z roku 1993 tyto zákony o státním občanství čirou náhodou získali shodně číslo “čtyřicet”. Takto tedy v České republice zákonem o českém státním občanství je Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky číslo 40/1993 Sb., a ve Slovenské republice zákonem o slovenském státním občanství je Zákon o štátnom občianstve Slovenskej republiky číslo 40/1993 Z.z.

Zejména zpočátku byly mezi oběma zákony o státním občanství obrovské rozdíly, a to jak v jejich legislativním zakotvení, tak ještě více i v úřední praxi, a vůbec v celkovém chování se českých i slovenských úřadů vůči lidem. Poněkud s jistým zjednodušením by se to dalo charakterizovat tak, že to vypadalo asi tak, jako kdyby si tehdejší slovenské úřady přály mít těch slovenských státních občanů co nejvíce, zatímco naopak při pohledu na tehdejší české úřady to zas naopak vypadalo tak, jako kdyby si české úřady přály mít těch českých státních občanů co nejméně.

Pokud jde o české státní občanství, byl český zákon o státním občanství v původní podobě z roku 1993 velice restriktivní, ba až xenofobní a rasistický. Nejen že odmítali udělit velké části lidem přistěhovalým do České republiky ze Slovenska české státní občanství, ale dokonce i mnohé etnické Čechy tento zákon s arogantní drzostí buď označoval za slovenské státní občany anebo jim přinejmenším nebyl ochoten přiznat české státní občanství. Tehdejší verze zákona říkala jednoduše – když to mírně parafrázuji - že českými státními občany jsou ti, kdo se narodili v České republice a ti, co se narodili ve Slovenské republice jsou slovenští státní občané. V té době jsem dokončoval katolické Biskupské gymnasium v Brně a osobně jsem tam poznal jistého českého katolického kněze a řeholníka z řádu Petřinů, který se narodil kdysi na počátku roku 1938 v rodině českého učitele působícího za první Československé republiky jako učitel na Slovensku. Oba rodiče tohoto kněze byli Češi, narodil se sice formálně na Slovensku, neboť tam jeho otec jako český učitel v době první Československé republiky působil, slovensky však vůbec neumí, a na Slovensku žil pouze několik málo měsíců v roce 1938, protože již v listopadu 1938 v čase druhé Československé republiky slovenští fašisté z HSĽS fakticky ovládli Slovensko a jeho rodiče jako Čechy společně i s jejich dětmi vyhnali ze Slovenska do Čech úplně stejně, jak to udělali i desetitisícům nebo snad i statisícům dalších českých učitelů, úředníků, četníků, důstojníků, lékařů, právníků atd. A tak tohoto Čecha posmrtně za jeho věrnou službu Československé republice v čase první republiky coby učitele na Slovensku arogantní pražský režim odměnil tím, že jeho synovi odmítl přiznat české státní občanství, protože je podle názoru tohoto arogantního režimu údajně prý “Slovák”.

Podobně tak i populárnímu českému zpěvákovi Karlu Krylovi, který byl úplně regulérním československým státním občanem po rozbití Československa tehdejší pražský režim v roce 1993 odmítl přiznat české státní občanství. Byla to obrovská ostuda režimu, která se rozkřikla i do zahraničí. Český zpěvák Karel Kryl na to ze silnou dávkou sarkasmu veřejně zareagoval tím, že prohlásil, že když je to takhle, že mu pak asi nic jiného nezbude než poprosit slovenského premiéra JUDr.Vladimíra Mečiara, zda-li by mu alespoň on neudělil slovenské státní občanství. A o den či dva nato samotný předseda slovenské vlády JUDr.Vladimír Mečiar této obrovské mezinárodní blamáži a ostudě arogantních českých politiků a úředníků ještě totálně přirazil štipec, když veřejně ve Slovenské televizi řekl, že v případě že o to český zpěvák Karel Kryl skutečně požádá, tak mu ihned a na počkání toto slovenské státní občanství okamžitě bude uděleno!

V nejhorší situaci ale byli asi čeští státní občané s trvalým pobytem na Slovensku, protože ti byli vystaveni hned dvojitému tlaku. Slovenské úřady na ně vyvíjeli nátlak, aby přijali slovenské státní občanství; přičemž české úřady nejenže se těchto svých občanů nijak nezastali, ale rovněž i české úřady vyvíjeli na české státní občany s trvalým pobytem na Slovensku nátlak, aby se tito jejich vlastní státní občané zřekli svého českého státního občanství a přijali slovenské státní občanství. Ba co víc, zatímco nátlak slovenských úřadů vůči českým státním občanům trvale žijícím na Slovensku, aby přijali slovenské státní občanství a tím de facto ztratili české státní občanství byl alespoň ještě jakž takž kultivovaný a ve srovnání s nátlakem, který vyvíjeli české úřady relativně ještě mírný; nátlak českých úřadů proti svým vlastním českým státním občanům trvale žijícím na Slovensku aby přijali slovenské státní občanství, respektive zřekli se českého státního občanství byl mimořádně brutální, lstivě úlisní a mimořádně agresivní.

Ještě i na počátku mých vysokoškolských studiích v Praze v září 1994 bylo v Praze údajně prý dosti vysoké množství nejen “oficiálních” občanů Slovenské republiky, ale i bývalých občanů České a Slovenské federativní republiky žijících s federálním československým občanským průkazem bez vyznačeného českého nebo slovenského občanství, kteří po zločinném rozbití československého státu všelijak různě přežívali jaksi s nejistým státním občanstvím, kterým zpravidla tehdejší velmi přísný režim v České republice na základě tehdy velmi přísné legislativní úpravy Zákona o státním občanství České republiky číslo 40/1993 Sb. odmítal přiznat české státní občanství a tito lidé navzdory často brutálnímu nátlaku tehdejších českých úřadů odmítali se vrátit na Slovensko a žili tak přinejmenším v značné právní nejistotě a permanentnímu riziku, že kdykoliv mohou být českými státními úřady a státní mocí násilně deportováni na Slovensko.

A to ještě mnohým tehdejším českým politikům zejména z ODS se zdál být i tento český zákon o státním občanství “velice mírný”. Již v prosinci 1992 jsem četl v nejčtenějším denníku Lidové noviny článek “Jak se zbavit občana” například i o tom, že místopředseda ODS Miroslav Macek se vyjádřil v této věci zhruba v tom smyslu, že české státní občanství by měli mít pouze ti, kteří žijí v České republice minimálně deset let plus jejich děti (tj. děti mladší deseti let i když oni vzhledem k tomu, že mají méně než deset let tuto prvotní podmínku deseti let pobytu v České republice formálně nesplňují).

Pokud jde o slovenské státní občanství, slovenská legislativní úprava i úřední praxe byla naopak velmi liberální. Bylo stanoveno, že každý, kdo ke dni 31.12.1992 byl státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, si v celém kalendářním roce od 1.1. do 31.12.1993 může zvolit státní občanství Slovenské republiky. A později v prosinci 1993 tato lhůta na volbu státního občanství Slovenské republiky byla prodloužena až do 30.6.1994. V praxi to znamenalo, že kdokoliv z patnácti milionů Čechoslováků, ať již pocházel či bydlel v kterékoliv části bývalého Československa anebo se jednalo i o československého státního občana žijícího mimo území bývalého Československa někde v zahraničí a to navíc úplně i bez ohledu na to, zda-li jeho mateřským jazykem je slovenština anebo třeba i čeština, mohl přicestovat na Slovensko, a to bez ohledu na to, že třeba ke Slovensku neměl absolutně žádný ani rodinný a ani žádný jiný vztah, tak mohl na území Slovenské republiky navštívit kterýkoliv matriční úřad, případně kterýkoliv diplomatický zastupitelský úřad Slovenské republiky kdekoliv v zahraničí a říci, že chce slovenské státní občanství a bylo mu zcela automaticky toto slovenské státní občanství doslova a do písmene ihned uděleno! Slovenská úřednice pouze chtěla pouze vědět zda-li má nějaký československý doklad totožnosti či nějakou veřejnou listinu dokládající, že minimálně ke dni 31.12 byl občanem České a Slovenské Federativní Republiky, na což ji tento člověk zpravidla ukázal svůj československý občanský průkaz nebo československý cestovní pas. Tehdy občanské průkazy ještě neexistovali ve formě takové kartičky jako je tomu dnes, ale byly ve formě takové malé knížky mající asi třicet listů podobně jako je tomu dodnes i u cestovních pasů. Slovenská úřednice tedy vzala předložený československý občanský průkaz, případně československý cestovní pas, otevřela tuto knížečku, mrkla se na fotografii, zda-li je to skutečně on či ona, a ihned si nalistovala některý čistý prázdný list tohoto občanského průkazu, zpravidla to byl poslední list občanského průkazu, který nebyl ještě popsán žádnými úředními záznamy, a dala mu do něj razítko dosvědčující, že státním občanem Slovenské republiky, plus totéž si zapsala i do nějaké matriční knihy. Celá procedura od vstupu do kanceláře dotyčné úřednice na matrice či na nějaký slovenský zastupitelský diplomatický úřad v zahraničí tudíž zpravidla netrvala déle než dvě minuty, a tento člověk tedy měl velice lehce, na počkání a bez jakýchkoliv potíží slovenské státní občanství v kapse.

Tehdejší mimořádně restriktivní česká právní úprava státního občanství však ale stanovovala, že český státní občan, který na vlastní žádost přijme státní občanství jiného státu automaticky ztrácí české státní občanství. V praxi to tedy znamenalo, že i když sice třeba z hlediska slovenské legislativy kterýkoliv obyvatel České republiky, který nejpozději ke dni 31.12.1992 byl státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky mohl navštívit třeba Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze nebo Generální konzulát Slovenské republiky v Brně, anebo přijet na Slovensko a na Slovensku navštívit kteroukoliv matriku a na počkání obdržet státní občanství Slovenské republiky, avšak z pohledu české ekzekutivy pokud by to nějaký český státní občan udělal, tak automaticky ztrácel České státní občanství.

Příkladem byl například Ing.Petr Uhl z Prahy, který to skutečně udělal v důsledku čehož veškeré české úřady i všeobecné soudy na něj pohlíželi jako na “cizince”, tj. na slovenského státního občany, respektive člověka, který není státním občanem České republiky. Jeho právníci argumentovali tím, že jejich mandant o slovenské státní občanství nepožádal, ale že si ho v roce 1993 zvolil což nelze pokládat za udělení cizího státního občanství “na žádost”, a proto podle jejich názoru české státní občanství Ing.Petr Uhl neztratil. Ale ani to mu nepomohlo. Pět let se Ing.Petr Uhl soudil se státem, postupně všechny soudy ho odmítli, že není českým státním občanem, protože české státní občanství ztratil, tím, že “na jeho žádost” mu bylo udělené slovenské státní občanství, když ještě předtím ho úplně stejným způsobem tak odmítli i všechny české úřady, včetně samotného Ministerstva vnitra České republiky. Až po pěti letech soudních tahanic dal nakonec Ing.Petru Uhlovi za pravdu samotný Ústavní soud České republiky.

Krátce nato v letech 1998 – 1999 za vlády České strany sociálně demokratické jejímž předsedou a současně i předsedou vlády České republiky se stal Ing.Miloš Zeman došlo k zmírnění tohoto strohého postupu českých úřadů ve vztahu ke “slovenské problematice”, zejména pak byl zákon číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky novelizován - částečně snad i pod vlivem poněkud překvapivého vítězství Ing.Petra Uhla před Ústavním soudem České republiky - velice důležitou novelou číslo 194/1999 Sb., která do tohoto zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky včlenila novou část třetí s názvem “Zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky”, která na rozdíl od všeobecné úpravy českého státního občanství přece jen představuje jisté zmírnění v podobě nemalého množství výjimek pro osoby spadající do této kategorie oproti nesmírně strohé všeobecné úpravě, která zůstala nezměněna.

Ba co víc, ještě pozdější novelou číslo 357/2003 Sb. zákonodárci poučeni překvapivým vítězstvím Ing.Petra Uhla vyprecizovali i všeobecnou úpravu zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, kde namísto předešlé formulace, že “cizí státní občanství mu bude uděleno na jeho žádost” nahradili výrazně širší, všeobecnější formulací “nabytím cizího státního občanství na základě výslovného projevu vůle”.

Takto tedy zatímco původní znění § 17 odstavec 1 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky znělo:

“Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením.”

Od novely zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky zákonem číslo 357/2003 Sb. tento § 17 odstavec 1 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky zní:

“Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky dnem, kdy na základě výslovného projevu vůle (žádost, prohlášení, souhlas nebo jiný úkon směřující k nabytí cizího státního občanství) dobrovolně nabyde cizí státní občanství. K pozbytí státního občanství České republiky nedojde v případech, kdy došlo k nabytí cizího státního občanství v souvislosti s uzavřením manželství se státním občanem cizího státu, a to za předpokladu, že došlo k nabytí cizího státního občanství manžela za trvání manželství. K pozbytí státního občanství České republiky nedojde ani v případech, kdy k nabytí cizího státního občanství došlo narozením.”

Jak je tedy vidět, kromě této jediné čistě technické změny, která spočívá v dokonalejším juristickém vyprecizování tohoto § 17 odstavec 1 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky se v praktickém obsahu § 17 odstavce 1 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky vůbec nic nezměnilo, a tedy od svého vzniku až dodnes zůstává duch obsahu § 17 odstavce 1 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky v podstatě úplně tentýž. Původně stanovení tohoto strohého ducha bylo namířeno zejména proti českým státním občanům kteří žijí, či určitou dobu svého života žili na Slovensku, aby je vyšachovali od českého státního občanství. Novelizace číslo 194/1999 Sb. tento “protislovenský” osten ve značné míře otupila, nicméně vůči ostatními světu byla tato strohost zachována beze změny.

Ovšemže tato hulvátská strohost zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky se dokonce občas i samotnému režimu v České republice nejednou také i vypomstila jako bumerang. Příkladem je seychelský státní občan Radovan Krejčíř, který je sice české národnosti (národnost však ale v dnešním světě je zcela irelevantní – důležité je pouze státní občanství!), z hlediska svého státního občanství ale pouze bývalým státním občanem České republiky. A Česká republika podle platného práva již nemá sebemenší oprávnění pokládat pana Radovana Krejčíře za českého státního občana. Právě tento podnikatel Radovan Krejčíř v druhé polovině devadesátých let dvacátého století požádal kompetentní úřady republiky Seychelské ostrovy o udělení státního občanství Seychelské republiky, a toto seychelské státní občanství Radovanu Krejčířovi také i bylo uděleno. Takto tedy tím dnem, kdy Radovanu Krejčířovi bylo uděleno státní občanství Seychelských ostrovů, pozbyl pan Radovan Krejčíř podle ustanovení § 17 odstavec 1 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky státní občanství České republiky. Arogantní hulvátství vládnoucího režimu v České republice se mu tímto vrátilo jako bumerang. Osobně sice seychelského státního občana Radovana Krejčíře neznám, nicméně nemohl popřít, jak jsem se s velikou chutí a radostí zasmál, když jsem se dozvěděl to, jakou elegantní facku pan Radovan Krejčíř uštědřil arogantnímu režimu v Praze tím, že přijal seychelské státní občanství což byl opravdu skvělý husarský kousek se kterým při přijímání zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky určitě žádná z těch arogantních papalášek a papalášů v Praze ani jen ve snu nepočítali(y), že by se jim jejich arogantní hulvátství namířeno proti obyčejným lidem mohlo jednou v budoucnosti, jako například zde v případě pana Radovana Krejčíře vrátit jako bumerang proti nim samotným, a uštědřit jím tím pořádnou lekci. Když tedy české úřady měli tu nehoráznou drzost lživě tvrdit, že pan Radovan Krejčíř je údajně prý český právní občan, tak právníci pana Radovana Krejčíře hravě prokázali, že jejich mandant Radovan Krejčíř českým státním občanem není, což – plně v souladu s právem - museli uznat nejen úřady a soudy na Seychelských ostrovech, ale i v Jihoafrické republice.

Komické bylo nejen to, že veškerý český tisk o seychelském státním občanovi Radovanu Krejčířovi psal jako kdyby Radovan Krejčíř byl i nadále českým státním občanem, ale ještě komičtější bylo, když zastupitelský úřad České republiky v Jihoafrické republice v rozporu se všemi ustanoveními mezinárodního práva a diplomatickými zvyklostmi “nabídl” seychelskému státnímu občanovi Radovanu Krejčířovi takzvanou “konzulární pomoc”. Ovšemže tuto “pomoc” České republiky odmítl nejen samotný pan Radovan Krejčíř, ale i úřady Jihoafrické republiky se plným právem velice podivili tomu, na základě čeho chce České republika osobovat si nároky poskytovat svoji “konzulární pomoc” seychelským státním občanům. Samotná Seychelská republika pak proti tomuto bezprecedentnímu vměšování se České republiky do vnitřních záležitostí seychelských státních občanů - kteří navíc zcela prokazatelně nejsou státními občany České republiky – zaslala Praze i ostrou diplomatickou protestní nótu!

Právníci Radovana Krejčíře pak před jihoafrickým soudem tvrdili, že tvrzení Prahy o vraždách, kterých se měl dopustit jejich mandant jsou stejně pravdivá, jako jsou pravdivá i tvrzení Prahy o českém státním občanství jejich mandanta. Usvědčení Prahy ze lži ve věci takzvaného “českého státního občanství Radovana Krejčíře” se tudíž plným právem stalo jejich velikým triumfem, a tudíž se ani nelze nijak divit tomu, že jihoafrické soudy rozhodli tak, jak rozhodli. Ani já osobně bych asi nejednal jinak – osobně sice pana Radovana Krejčíře neznám a nemám sebemenšího tušení o tom co udělal či neudělal, ale jakmile někoho přistihnu při lži, tak mu již ani v ničem jiném nevěřím. Podobně tak, když moje maličkost dva roky 2003 – 2004 na Obecním úřadě v Babicích řídila přestupkový správní orgán a byla též i předsedou komise k projednávání přestupků Obce Babice, pokud jsem někoho ať již z obviněných anebo i svědků při jejich výpovědích přistihl při lži, už jsem jim ani v tom ostatním, co mi titíž lidé říkali nic nevěřil! Neboť platí nepsané pravidlo: jednou lhář – navždy lhář! A tohoto pravidla se vždy a všude držím i nadále.

Dnešní přesídlenci, tedy etničtí Češi, především z bývalého Sovětského svazu, a to zejména ať již Volyňští Češi a Češi z Kazachstánu vytvářejí zpravidla větší nebo menší komunity a udržují rodové a sousedské vztahy. V prvních letech samostatné České republiky tehdejší pražský režim v duchu své typické až neuvěřitelné arogance vůči příslušníkům svého vlastního českého národa byl rovněž i vůči těmto Čechům velice nepřátelský a nevraživý. V Češích z Kazachstánu například tento režim viděl pouze úplně obyčejné kazachstánské státní občany a nic víc! Mezi kazachstánským státním občanem kazachstánské národnosti a kazachstánským státním občanem české národnosti nečinili absolutně žádný rozdíl. Ba dokonce tato hrubá arogance tehdejšího režimu dosahovala až tak neuvěřitelné míry drzosti, že například v materiálech cizinecké policie se o těchto Češích z Kazachstánu píše pouze jako o kazachstánských státních občanech aniž by tam byla sebemenší zmínka o tom, že tito kazachstánští státní občané jsou osobami s českou národností, s českým etnickým původem, českými kořeny či vůbec čímkoliv co by s námi Čechy, českým jazykem, českou kulturou či českým nebo československým státem měli cokoliv společného. Ba dokonce chování tehdejších oficiálních českých úředníků a policistů proti kazachstánským státním občanům české národnosti bylo dokonce ještě mnohem nepřátelštější a arogantnější než jejich chování vůči ostatním kazachstánským státním občanům.

 

40.)Pomoc občanských sdružení bezdomovcům.

V čase politické euforie roku 1990 danou změnou politického klimatu po listopadu 1989 byla dána možnost občanům svobodně se sdružovat a rozvíjet veřejně prospěšné iniciativy. Občanská sdružení různého typu mohou vznikat a vyvíjet svou činnost podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přijatého již 27. března 1990. Pokud jde konkrétně o Vás bezdomovce, vím, že Vy bezdomovci občas se snažíte vyhledávat pomoc občanských iniciativ tehdy, kdy pomoc uvnitř rodiny není funkční nebo vůbec neexistuje, a kdy sousedská pomoc též není realistická (což je ostatně téměř vždy!), a kdy postižená osoba nedokáže nebo nemůže uplatnit pomoc státu, kraje či obce. Některé humanitárně orientované občanské iniciativy alespoň čistě teoreticky nahrazují, respektive měli by nahrazovat pomoc rodiny, ačkoliv toto je velice diskutabilní již z toho důvodu, že nemohou suplovat úlohu státu, kraje nebo obce. Mohou sice aspoň čistě teoreticky vzato doplňovat sociální síť v definovaných dílčích úkolech dotovaných státem, krajem či obcí.

Pomoc těchto občanských iniciativ aspoň čistě teoreticky může být dokonce ještě i dnes uplatňována v různých rovinách a formách: 1.) svépomoc a vzájemná pomoc členů - například ve sdruženích občanů se zdravotním postižením určitého typu nebo ve sdružení seniorů, 2.) solidarita mezi rodinami - například rodiny s dětmi s určitým zdravotním postižením nebo početné rodiny, 3.) dobročinnost, a to dobročinnost církevní nebo občanská, 4.) nadační pomoc (nepřímá). Když je polykapitalistický stát tak hrubě asociální a antisociální, tak alespoň humanitárně orientované občanské iniciativy vytvořené sociálně cítícími občany by měli mít v občanské společnosti své nezastupitelné místo, vhodným způsobem alespoň částečně plnit neexistující sociální politiku státu, kraje a obcí. Sílou těchto humanitárně orientovaných občanských iniciativ je zejména pak nezištná idealistická spontánnost umocněná dobrovolným rozhodnutím jejich členů k pomoci druhým lidem. Zejména pak možnost pomoci nuzným lidem zejména pak v těch případech, kdy se vynalézavému státnímu úředníku podaří najít si nějakou výmluvu pro to, proč údajně prý tuto pomoc nemůže poskytnout, což v praxi, zejména pokud jde o Vás bezdomovce je téměř vždy.

 

41.)Extrémní chudoba v naší vlastní zemi.

V České republice i ve Slovenské republice v letech 1949 – 1990 problém bezdomovectví neexistoval. Nyní po roce 1990 v důsledku obnovy polykapitalistického režimu se problém bezdomovectví po čtyřiceti letech své neexistence v době trvání monikapitalistického režimu k nám opět vrátil spolu s obnovou polykapitalismu. Všichni buržoasní pokrytci se tváří jako by bezdomovectví bylo nějaký zcela nový pojmem. Slovník buržoasie, včetně slovníku českých a slovenských buržoasních politiků a buržoasní legislativy tento termín vůbec ani nezná. Jeho obecné vlastnosti, srovnatelnost s pojmem jiným, znaky společné, rovnocenné, hierarchicky uspořádané, definice fenoménu - to vše je pro vládnoucí buržoasní papalášky a papaláše ještě jakoby neurčeno a neprobádáno. Celý režim pociťuje najednou nesnáze a potíže v rozeznávání chudoby, hrozby její šíře. Konfrontace s problémy, které dříve zcela ignoroval, zaznamenává najednou s novou a závažnou prioritou ve městech i na venkově: v sociální segregaci a společenském vyloučení proletarizovaných, pauperizovaných mas, a to dokonce i v řadech proletarizované inteligence.

Od počátku devadesátých let všichni lidé s překvapením najednou rozeznávají i u nás nelítostnou povahu chudoby, její složitou a různorodou realitu, která se neúprosně transformuje do stále větší šíře a hloubky a upevňuje své pozice tam, kde pod vlivem masivního vymývání mozků buržoasní propagandou jsme byli zvyklí nic podobného nevidět. Ano, je to pro nás zcela nové. Odložili jsme přece slovo chudoba ad akta.

V zemích Evropy buržoasní komunismus přece vehementně vždy negoval dokonce úplně i její pouhou existenci. Chudí a nuzní lidé? Ano, znali jsme nějaké statistiky, které čas od času pobouřily naše svědomí, ale jakoby virtuální odsunutí sociálních problémů kamsi do Prčic daleko na východ až do Asie a na jih do Afriky, nás bohaté velice často lstivě uklidnilo.

Dnes již ani masivní buržoasní propaganda není schopna zastřít pravý stav věcí, a tak provokuje sociální fraktura i naše srdce, ptáme se na kořeny, na řešení, cítíme někde v hloubce naší bytosti pocit odpovědnosti, solidarity, spoluodpovědnosti, a někdy snad i spoluviny.

Jak pozoruhodná situace! Mnohohlavé davy proudí ulicemi měst, žijí pro nás anonymním životem, klopýtají a běží, touží a trpí, vyžadují a odpírají, žijí svou pravdu či ji pouze předstírají, vítězí a prohrávají, odsuzují a obhajují, všichni v davu zároveň žalobci i obvinění, soudci i odsouzení, všichni podobní a přece rozdílní, tápající, hledající, plni otázek a tužeb, respektu i konfliktů. Poznáváme se mezi nimi? Veliká škola života nás však volá k závažné otázce lidského bratrství: Pane, co bude s ním? (Evangelium podle svatého Jana, kapitola 21, verš číslo 21).

Ovšemže máme k tomu co říci i my bohatí. Naše eventuální arogantní ignorace, lhostejnost, nezájem a neznalost problémů extrémní chudoby a bezdomovectví jen ještě více zvýší přízrak, který se stal skutečností.

Ba dokonce – ač mnozí bohatí lidé, si tohle vůbec nejsou ochotni připustit - každý z nás se může dříve či později ocitnout v síti nepřekročitelných hranic sociální tenze, která je všudypřítomná a zmítá všemi obyvateli celé naší planety, a ani v naší České republice či Slovenské republice tomu není jinak, v důsledku čehož každý z nás se v budoucnosti bude-li mít ve svém životě mimořádnou smůlu, může proti své vůli jednou stát bezdomovcem!

 

42.)Venkov, města a migrace obyvatelstva.

Něco bych ještě řekl o koncentraci lidí ve městech. V současné době žije téměř polovina světové populace ve městech a podle předpovědi některých expertů budou do roku 2025 obyvateli měst již více než dvě třetiny lidstva. Počet městského obyvatelstva se každý týden zvyšuje o milion a města přitahují stále více přistěhovalců z venkovských oblastí. Před dvaceti lety žilo ve velkých městech 1,5 miliardy lidí. Dnes je jejich počet 2,6 miliardy a během příštích třiceti let lze očekávat, že z celkového počtu 8 miliard světové populace bude 5 miliard obyvateli velkých měst.

Jedním z důvodů, proč se lidé z venkovských oblastí stěhují do měst, je obrovská bída na venkově a zločinecké mafie, kterých moc zejména na venkově je často prakticky neomezená. Lidé tak, často ovšemže naivně, hledají zlepšení ve své bídě ve městech. Města aspoň čistě teoreticky umožňují, popřípadě měli by umožňovat sociální a ekonomický vzestup, a to zejména tím, že masám nezaměstnaným dávají iluzi, že právě ve městě se jim mohlo podařit najít nějakou placenou práci, města též aspoň čistě teoreticky dávají lepší podmínky ke vzdělání, jsou důležitými centry sociálního rozvoje, respektive přesněji řečeno jsou centry obchodu a výroby.

Na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století podle Světové zprávy o lidských sídlech, vydané v březnu 1996 Centrem OSN pro lidská sídla, přeroste, respektive vlastně přerostlo městské obyvatelstvo svým počtem venkovské. V roce 1950 například ještě byla na světě pouze dvě velkoměsta s počtem obyvatel nad osm milionů, Londýn a New York. V roce 2015 jich bude již 33, z toho 27 v rozvojovém světě. Tato velkoměsta již dnes leckde představují závažná nebezpečí v oblasti likvidace odpadu, používání vody, životního prostředí a sociálního rozvoje. Již nyní dokonce i podle oficiálních pramenů OSN sloužícím buržoasním zájmům největších velmocí většina obyvatelstva naší planety žije v neuspokojivých podmínkách.

Prostředky, které jsou v mnoha částech světa k dispozici na výstavbu a financování bytů a městské infrastruktury jsou omezené, podmínky života bez zavedené vody, bez elektřiny, bez přístupu k silnicím nebo zdravotnickým zařízením, mohou jen přispět k ohrožení životů obyčejných lidí a ještě většímu prohloubení již tak nesmírně obrovské chudoby.

Navíc chudí lidé jsou nuceni žít v nejnebezpečnějších a nejstísněnějších podmínkách, v povodňových oblastech, na strmých svazích, v blízkosti zdrojů znečištění a skládek. Nebezpečí přírodních katastrof, jako jsou zemětřesení, záplavy, epidemie, či občanské rozbroje a války, mohou způsobit nevyčíslitelná neštěstí.

Ještě bych něco řekl o koncentraci chudoby ve městech. Příliš rychlá urbanizace a překotný růst obyvatelstva ve městech může způsobit velké potíže. Mezi ně mohou patřit přelidnění, nezabezpečení základních služeb, potíže s nedostatkem odpovídajícího bydlení a zhoršující se infrastrukturou, negativní ovlivnění životního prostředí. Hrozba masového bezdomovství v nelidských podmínkách přelidněných měst provázená nedostatkem vody, potravin, pracovních příležitostí a bydlení již dnes způsobuje leckde sociální nepokoje přímo v metropolích.

Vyjmenované potíže velice intenzivně působí již v současnosti a často přehlušují výhody života ve městech. Ostatně i toto byly důvody, proč například ani moje maličkost poté co již bydlela v Bratislavě, Brně i Praze nakonec nezůstala žít ani v Bratislavě, ani v Brně a ani v Praze, ale zakotvila nakonec v malých Babicích u na Slovácku, což je sice obec kterou plně ovládají bolševici, ale zato alespoň nejbližší sousední obec Huštěnovice a mnohé další obce na okolí v rámci okresu Uherské Hradiště jsou úplně normální a zdravé obce, které mají ve svém čele ke spokojenosti svých občanů a občanek v obci Huštěnovice i jinde slušné starostky a starosty, kteří obětavě slouží zájmům všech svých občanů, a tedy nikoliv pouze zájmům svým osobním či partajním, jak je to například i v obci Babice.

Pokud jde o život ve městech tak třeba ještě říci, že více než třetina městské populace žije v neodpovídajících podmínkách, čtyřicet procent obyvatel měst nemá k dispozici nezávadnou pitnou vodu nebo adekvátní hygienická zařízení. Především díky rychlému růstu a zhoršování životního prostředí dnes žije ve městech 500 milionů bezdomovců a lidí bydlících v podmínkách ohrožujících zdraví a život, z nich až padesát procent jsou děti. Špatné bydlení, zdravotně závadná voda a nedostatečná sanitární zařízení v hustě obydlených městech jsou příčinou úmrtí dětí před narozením ve 25 % případů na celém světě. Ročně umírá 4 miliony dětí na nemoci z vody.

Dokonce i pokud jde o africké a středoamerické země, které mají to štěstí, že se nacházejí v tropickém anebo alespoň subtropickém pásmu, délka života těch, kteří žijí na ulicích nebo v nevyhovujících podmínkách, je mnohem kratší než činí národní průměry. O délce života těch, kteří žijí v státech, či na územních teritoriích mimo tropických a subtropických klimatických pásem již ani nemluvě – zde u nás v Evropě a Severní Americe je totiž smrt bezdomovce často otázkou pouze jedné jediné trochu chladnější noci, ba často dokonce i chladnějšího dne!

Život ve městě alarmujícím způsobem postihuje svou rychlou a masivní urbanizací hlavně nejslabší jedince. Chudoba postihne ponejvíce vždy ty, kteří jsou málo odolní nebo slabí.

Nerovnoprávnost lidí, nerovnost povinností a nerovných přístupů k prostředkům jako jsou nemovitosti, byty a bydlení znemožňuje obyčejným lidem z proletářských pauperizovaných vrstev možnost pozvednout svou životní úroveň a životní úroveň svých dětí. Městská chudoba tak roste především mezi muži, a to dokonce i mezi proletářskou inteligencí. Proletáři – zejména muži - musí ustavičně bojovat s diskriminací jejíž podstata spočívá ve feministické nadvládě ve státě i společnosti, musí vykonávat často velice těžkou fyzickou práci, v důsledku školného a dalších sociálních bariér zejména jejich děti byť by byli i sebechytřejší a sebevíce nadanější zůstávají bez přístupu ke vzdělání, a Vy muži pokud jste se stali bezdomovci, v důsledku všeobecné tendence zvýhodňování žen musíte i jako bezdomovci překonávat daleko těžší úkoly života extrémně chudých a bez domova.

Podle názoru dr. Mathiase Hundsalze začarovaný kruh chudoby, který má přímý vliv na růst bezdomovství a bezdomovství, které prohlubuje chudobu, může být vyřešen pouze ve městech. Právě města mohou podle něj nabízet bezplatné nebo levné sociální služby, které umožňují chudému člověku nějak začít. Život každého člověka v industrializované společnosti je stále komplikovanější. Neustálé technické, ekonomické a sociální změny vyvolávají v mnohých z nás nejistotu, strach a úzkost. Stále se musíme něčemu přizpůsobovat, nově se orientovat v rychle se měnících společenských procesech i sociální struktuře naší společnosti. Často neřešitelné situace, destrukce lidských vztahů, zhoršující se životní prostředí, neuspokojivá míra potřeb hmotných, psychických i sociálních plodí v lidech nespokojenost, desilusi a konflikty. Někteří z lidí jsou až neuvěřitelně silní a schopní se vyrovnat s mnoha životními problémy. Názor vycházející z takzvaného sociálního darwinismu, že “člověk je osobně odpovědný za svůj život a za životní úroveň své existence” není dostatečně zdůvodnitelný.

 

43.)Neuvěřitelně obrovská bída v naší vlasti.

Vykořisťovatelský systém plutokratického polykapitalistického státu a z něj plynoucí trvalá nezaměstnanost velké části občanů, kteří jen marně hledají jakoukoliv práci za minimální mzdu, špatná nebo dokonce i vůbec nijaká, neexistující sociální politika, ke kterým se pak občas někdy přičleňují ještě i nějaké jiné vedlejší sociální neduhy společnosti, jako například jsou různé sociální bariéry v mezilidských vztazích v rodině či mezi sousedy, nemoc, zdravotní postižení, stáří a jiné příčiny, které vedle výše uvedených hlavních příčin rovněž brání mnohým žít "odpovědně", uplatnit svou osobnost a žít plnohodnotně po celou délku svého života.

Sociální proces ovlivněný vykořisťovatelskou plutokratickou polykapitalistickou ekonomikou a politikou, zejména pak fakticky jejich kastovním, respektive třídním charakterem, silně působí sice na každého jedince, avšak rozdílným způsobem, v důsledku čehož vzhledem k rozdílné kastovní, respektive třídní příslušnosti obyvatelstva každý nese tíhu těchto záporných jevů a činitelů úplně odlišným způsobem. Proto starost o sociálně slabé občany, zejména pak o Vás bezdomovce by tedy mělo být povinností státu a fakticky i všech nás bohatých. Uspokojování alespoň nejzákladnějších potřeb těchto - z pohledu buržoasních pokryteckých demagogů údajně prý - "neodpovědných" se stává postupně stále větším a větším celosvětovým problémem.

Úplné odstranění, anebo alespoň určitého zmírnění problému bezdomovectví a jeho nevyčíslitelných forem je velice důležité, kterým proto bychom se měli zabývat my všichni, a zejména pak všechny vlády všech států světa by si řešení a vyřešení tohoto sociálního problému bezdomovectví měli ve své politice stanovit jako prioritu číslo “jedna”, která by měla mít přednost přede všemi ostatními politickými prioritami v každém státě.

Bohužel v praxi ale pouze na ochotě vládnoucí buržoasie závisí, zda se vytvoří sociální politika v našem státě tak orientovaná a tak vyspělá, aby cílevědomě omezovala sociální nerovnováhu a zajistila podmínky a předpoklady pro harmonický vývoj jedinců, rodin, skupin i společenských celků.

I při zachování stávajícího polykapitalistického režimu jen dobrá vůle tohoto režimu spojená se záměrnou činností sociální politiky směřující k neutralizaci hmotných příčin trvalé nezaměstnanosti velké části pauperizovaných mas lidu, a z ní plynoucí společenská dezintegrace lidí úpravou pracovních, sociálních, zdravotních a životních podmínek může alespoň zabrzdit sociální strádání, bídu a další pauperizaci velikých proletářských vrstev nejnižších tříd vykořisťovatelské polykapitalistické společnosti, v důsledku čehož v důsledku obrovské bídy pak mnozí lidé nakonec ztratí i samotnou střechu nad hlavou a sami se stávají bezdomovci.

Prohlubující se křiklavé rozdíly mezi bohatými a chudými, obrovská nejistota v oblasti pracovních příležitostí a základních lidských potřeb vede zákonitě k ohrožení soudržnosti lidské společnosti, k endemickému jevu, který působí její strukturální změny. Pojem “exclusion”, společenské vyloučení, nebývá v buržoasním sociálním vědomí zpravidla přijat s pochopením. V buržoasním chápání pojem “svoboda” zejména v ekonomickém slova smyslu znamená fakticky svévoli silnějšího kde takzvaný “tržní systém” je hrubě zneužíván k bezohlednosti, a celá společnost je fakticky podřízena krutým zákonům sociálního darwinismu.

Sociálně slabší lidé se v polykapitalistickém režimu vždy nacházejí v nouzi: 1.) hmotné - nedostatečně uspokojené životní potřeby jejímž důsledkem je mrznutí, hladovění atd.; 2.) morální - nedůstojné uspokojování životních potřeb zejména ve formě vybírání odpadků v popelnicích, aby našli něco na jídlo atd.; 3.) sociální – a to zejména u starších lidí, kteří žili v manželství a nejsou ze své přirozenosti zvyklí na osamělý život - na který naopak od své přirozenosti jsme zvyklí my křesťanští poustevníci, kteří vlastně nikdy nežijeme sami, i když někdy formálně žijeme sami, protože žije s námi Bůh - je pak tato trvalá hmotná nouze těchto zejména starých lidí po smrti jejich manželského partnera spojená navíc i s pro ně značně tížící osamělostí; 4.) takzvaného “společenského vyloučení” - životní krize, z níž je nesnadné bez účinné vnější pomoci navrátit se k normálnímu životnímu stylu; které ke štěstí buržoasie zpravidla je doprovázeno úplnou rezignací prakticky všech chudobných lidí, díky čemu se tato buržoasie nemusí alespoň ještě prozatím příliš obávat spravedlivé revoluce těchto lidí.

 

44.)Kapitalistický útlak je ale i jinde ve světě.

Současné sociální a hospodářské podmínky zejména v Evropě a Severní Americe mají v důsledku existence polykapitalistického režimu přirozenou tendenci vylučovat veliké proletářské skupiny pauperizovaných osob z možných životních příležitostí, a to zejména z pouhé příležitosti najít si vůbec alespoň nějakou placenou práci za alespoň minimální mzdu či plat. Nejhůře jsou na tom lidé, kteří jsou nejrůznějšími způsoby již jakoby předem společensky handicapovaní:

  1. lidé režimem vyloučení z hospodářského života – lidé dlouhodobě nezaměstnaní;
  2. mládež a absolventi učňovských, středních a vysokých škol, kterým se nepovede hospodářsky uchytit se v tomto ekonomicky a sociálně mimořádně drsném polykapitalistickém prostředí, respektive si najít nějakého zaměstnavatele, který by jim byl ochoten nabídnout nějakou placenou práci za alespoň minimální mzdu;
  3. invalidé - lidé s tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením;
  4. rodiny s velice přestárlým nebo nemocným členem domácnosti, o kterého pečují,
  5. nestabilní rodiny – zejména v důsledku nevyřešenosti otázky jejich bydlení, což v polykapitalistickém režimu kde bydlení “pod střechou nad hlavou” přestává být úplnou samozřejmostí, jako tomu bylo ještě za monokapitalistického režimu, ale stává se pomalu čím dál, tím více luxusem, na který dosáhne pouze hrstka vyvolených, v důsledku čehož těchto takto nestabilních rodin z viny vládnoucího režimu není málo;
  6. staří lidé,
  7. muži - společenská diskriminace přes ústavou zajištěnou rovnoprávnost, fakticky ale ve feministickém a feminokratickém státě je jakákoliv rovnoprávnost mužů se ženami pouhou iluzí;
  8. lidé institucionálně poznamenaní například dětským domovem, výchovným ústavem, vězením atd.,
  9. příslušníci různých minorit, přičemž tohle se vztahuje nejen příslušníky různých národnostních menšin a etnických skupin, ale vzhledem k mimořádně silné xenofobii české i slovenské společnosti jsou surové diskriminaci vystaveni všichni lidé, kteří se v čemkoliv výrazněji odlišují od ostatních lidí. Pro tuto surovou diskriminaci, která je motivována silně vžitou a všudypřítomnou xenofobií české i slovenské společnosti plně stačí pokud jste třeba velice moc vysoký anebo naopak pokud jste velice malého vzrůstu; pro tuto surovou diskriminaci, která je motivována silně vžitou a všudypřítomnou xenofobií české i slovenské společnosti plně stačí pokud jste obézní, ba dokonce i jen pokud máte pouhou nadváhu anebo naopak jste podvyživený; podobně tak i pokud třeba kulháte, šilháte, zadrháváte se ve výslovnosti či máte jakýkoliv jiný zdravotní handicam; pokud máte dlouhé vlasy, anebo naopak pokud jste plešatý; pokud se svým věkem – ať již proto že jste starší nebo mladší - nějak výrazněji lišíte od věkového průměru pracovního kolektivu v rámci něhož byste chtěl pracovat; někteří zaměstnavatelé vás budou diskriminovat a nepřijmou Vás do zaměstnání dokonce i proto, že nejste buzerant, zatímco oni vzhledem ke své “modernosti” a “pokrokovosti” přednostně přijímají buzeranty, jiní protože nejste žena, a oni chtějí do pracovního kolektivu jen ženy, ačkoliv ve svém inzerátu v novinách to vůbec neuváděli, zejména pokud šéfkou je nějaká militantní feministka, ale někdy v podstatě též pouze proto, že jsou motivováni touž “moderností” a “pokrokovostí” jako ti zaměstnavatelé, co přednostně přijímají homosexuály, a zejména pak velice tvrdě budete vždy, všude a u každého zaměstnavatele diskriminován či diskriminována pokud se nějak dozví, že jste věřící člověk, člověk věřící v Boha, člověk vyznávající nějaké náboženství, člověk který je členem některé z církve a náboženských společností.

Jestliže pak dojde ke kumulaci dvou nebo více těchto výše uvedených faktorů, nebezpečí znemožnění najít si alespoň nějakou placenou práci za minimální mzdu se jen tím více umocňuje.

 

45.)Náboženské pronásledování a feministické řádění.

Dalším závažným společenským problémem je i ta skutečnost, že v důsledku sekularizace a vzrůstající bezbožnosti mohutně podporované politiky, vysokými státními úředníky a jejich masmédii, které vehementně propagují homosexualitu, mimomanželský sex a hlásají, že manželství a rodina je údajně prý něco co je “nemoderní”, “zastaralé” či “překonané”, v důsledku čehož pod vlivem této masmediální propagandy bohužel neustále roste počet rodin, jejichž základem není manželství, ale bohužel všechno jiné, jen ne manželství, ovšemže takovéto “moderní partnerské vztahy” jsou pak stále méně a méně stabilní, v důsledku čehož existuje velice mnoho rodin jednorodičovských, kdy dítě či děti se nacházejí pouze v péči jednoho rodiče, respektive v důsledku feministické praxe soudů rozhodujících o tom komu budou svěřeny děti do výchovy jsou jednostranně zvýhodňované ženy, a tudíž těchto až 95 % takzvaných jednorodičovských rodin jsou rodiny kdy o dítě či děti pečuje matka bez otce.

Pokud jde o psychologické faktory, tak kořeny společenského vyloučení jsou právě v dětství, kdy dítě rodinu potřebuje. S krizí rodiny přímo či nepřímo souvisí život dítěte v nepřirozených podmínkách: 1.) neúplná rodina - jeden z rodičů, respektive vzhledem k feministické praxi soudů otec dítěti chybí; 2.) uměle “rekonstruovaná rodina” - dítě je často dezorientováno složitými vztahy při opakovaných sexuálních vztazích své matky (eventuálně otce); 3.) neformální pseudorodina - při partnerské nestálosti dítě strádá láskou; 4.) dětské domovy - dítě je do své plnoletosti hmotně zaopatřeno, ale po dosažení zletilosti je zpravidla jednoduše vyhozeno z dětského domova na ulici a stává se tak bezdomovcem; 5.) děti ulice – případy kdy rodiče údajně “nemají na své dítě čas”, jejich dítě tak pokud je z bohaté rodiny tak celý svůj mimoškolní čas tráví u počítače prohlížením si nemravných stránek, případně při různých virtuálních hrách samého vraždění; jejich dítě pokud je z chudé rodiny, tak považuje ulici za svůj domov, žije mimo společnost dospělých, jen občas tráví určitou dobu doma, přesněji řečeno toto dítě se sice pravidelně stýká s rodinou, na noc se vrací domů, ale většinu dnů tráví mimo domov na veřejných prostranstvích), 6.) závislosti na alkoholu, drogách, výherních automatech, což jsou případy dětí z buržoasních rodin, kde kromě nezájmu rodičů, pokud toto dítě s jakéhokoliv důvodu nechce celý den vysedávat u počítače, tak si aspoň užívá velikého množství, které má.

 

46.)Beznadějnost sociální situace chudobných lidí u nás.

Hmotná a sociální nouze je negací důstojnosti člověka. Tam, kde jsou lidé odsouzení k životu v chudobě, jsou porušována lidská práva. Zápas s chudobou, nouzí všeho druhu, teprve čeká na své vítězství. Prozatím je tento boj jakoby pouze okrajový, provázený násilím, nepochopením a lhostejností.

Souvislost mezi zdravím, respektive špatným zdravotním stavem na jedné straně, a chudobou nebo společenským vyloučením na straně druhé je v buržoasním světě rovněž evidentní: 1.) omezené společenské uplatnění smyslově postižených, 2.) architektonické a terénní bariéry vedle omezení společenského uplatnění u tělesně postižených, 3.) předsudky veliké části veřejnosti vůči mentálně postiženým spolu s omezením jejich společenského uplatnění, 4.) nedůvěra zaměstnavatelů ke zdravotně postiženým uchazečům o zaměstnání, 5.) omezená schopnost zdravotně postižených obstarat vlastní záležitosti, v čemž spočívá jistý stupeň jejich bezbrannosti, 6.) odlehlost a uzavřenost ústavů sociální péče; 7.) a v neposlední řadě i subjektivní či objektivní takzvaná údajně prý "nepotřebnost" starých lidí.

Na vládách, těch státních, regionálních, ale i v celoevropském měřítku velice záleží, aby využívaly nástrojů proti takzvanému společenskému vyloučení: 1.) legislativní právo na bydlení a jeho důsledné uplatňování, což je základní předpoklad proti takzvanému společenskému vyloučení; 2.) úsilí k podpoře solidarity v boji proti takzvanému sociálnímu vyloučení - zájem a snaha; 3.) vytváření a udržování pracovních míst, což je opravdu největší priorita; 4.) investice do pracovních sil, a to i ve formě vzdělání a kvalifikace, a ne zaváděním takzvaného školného na vysokých školách; 5.) rovné příležitosti pro všechny -pro muže i ženy; 6.) bojovat proti úplně všem formám xenofobie, a nejen tedy proti rasismu, jak je to v médiích dnes bohužel obvyklé; 7.) programy sociální integrace a reintegrace; 8.) permanentní udržování sociálního dialogu; 9.) účinná aplikace práva pomoci Vám chudobným a bezdomovcům, a přizpůsobování legislativy společenským změnám tak, aby se Vám chudobným skutečně pomáhalo, a nikoliv tedy činit legislativní změny proto, aby bylo co nejvíce z Vás chudobných nuzných lidí vyšachováno od sociálních podpor a tím se z Vás fakticky vytvořili další bezdomovci; 10.) péče o veřejné zdraví, a to bez julínkovských třicetikorunových poplatků, vždyť ostatně pro chudobné lidi žijící zejména na venkově je často sociální bariérou již vysoké náklady na dopravu do měst, kde se specializovaná lékařská péče poskytuje; 11.) posilování vzdělanosti, a ne jeho vymezování pouze pro extrémně bohaté dcerušky a synáčky plutokratické buržoasie; 12.) udržování mezinárodních vztahů při stavbě evropského trhu práce, zejména pak ale při jeho ochraně před “pracovníky” z východu, které do Evropy jako na běžícím pásu exportují různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mezinárodní mafie; 13.) zvyšování péče o bezpečnost práce, zejména pak státního dozoru nad bezpečností práce, neboť mnohé bezohledné firmy si doslova zvykly svou sobeckou bezohledností doslova vyrábět z pracovníků invalidy jako na běžícím pásu, když se vzhledem k pracovně nelidským podmínkám z jejich zaměstnanců – otroků stanou invalidé, tak je prostě vyhodí a opět zaměstnají zdravé pracovníky, které opět zaměstnávají do té doby, kým i z nich se vzhledem k pracovně úplně nelidským podmínkám stanou invalidé, a tak to jde stále dokola. Zejména pak v této souvislosti je naprosto šokující i ten fakt, že firmy jsou obvykle “pojištěny” pro případ těžkého pracovního úrazu jejich pracovníka. Firmy v mnohých případech jsou si velice dobře vědomy toho, že jejich nelidské pracovní podmínky často povedou k těžkým pracovním úrazům, a proto z jejich strany je jen “přirozené”, že se proti těmto těžkým úrazům chtějí pojistit, což znamená, že v případě těžkého pracovního úrazu jejich pracovníka “to nezaplatí” ony samotné, ale někdo úplně jiný – pojišťovny. Ze strany států a vlád je to pak něco maximálně hanebného, že namísto toho, aby nějakým veřejnoprávním zásahem byly takovéto otrokářské firmy zlikvidovány, vládnoucí režim něco takovéhoto těmto firmám s takovýmto zločineckým vedením toleruje a že něco tak hanebného může ještě vůbec existovat i ve třetím tisíciletí!

Třeba otevřeně říci, že charakter bezdomovství, respektive kolo, které roztáčí fenomén bezdomovství pod stále narůstající odstředivou silou tíže chudoby a takzvaného vyloučení, traumatizuje každého, komu nejsou úplně lhostejné neduhy civilizace, a burcuje nás k všeobecné mobilizaci intelektuální, morální i materiální solidarity. Bezdomovství se ukazuje být extrémním projevem takzvaného společenského vyloučení. Všichni jsme s ním konfrontováni a mnozí často z neznalosti nebo jednoduše proto, že je to obtěžuje, odmítají se jím zabývat a nesmyslně ho ztotožňují už s navyklým stereotypem údajných tuláků a povalečů. Podle prováděných anket a analýz "okrajová populace", její nouze a chudoba, zaujímá zcela marginální část sebepoznání našeho obyvatelstva. Negativní emoční projevy a nepochopitelná slepota a hluchota ke stavu krajní nouze části našich spoluobčanů jen ukazují, jak obtížné bude přesvědčit představitele státu, naši veřejnost, zvláště pak sdělovací prostředky o nutnosti úspěšně se vypořádat s fenoménem, který se nazývá bezdomovectví. Vždyť poznání, úplné a hluboké poznání, je nejlepší zbraní k boji proti všemožnému přízraku, hlavně pak proti extrémní chudobě.

Bezdomovectví totiž není věcí nějakého individuálního výběru, jak pokrytecky tvrdí různí buržoasní demagogové z řad mnohých politiků a žurnalistů, a snaží se tento fenomén takto lživě zlehčovat. Sociologové velice dobře vědí, že bezdomovecký fenomén je v polykapitalistickém státě součást sociálního procesu, důsledek kontinuálních sociálních a ekonomických sil, vedoucích až k sociálním strukturám jako trh práce, trh s byty, nedostatečné sociální zabezpečení atd.

Dalším klíčovým význačným rysem bezdomovství je jeho relativní charakter. Můžeme říci, že bezdomovství je relativní k obecným standardům režimu a podmínkám buržoasní společnosti jako takové. Konečně těžce definovatelným charakteristickým rysem je skutečnost, že bezdomovectví mělo být i v zájmu samotné buržoasie a jejího polykapitalistického režimu posuzováno raději ve svých příčinách, nežli v důsledcích, raději v prevenci před vznikem fenoménu bezdomovectví než v nějaké následné třídně motivované represi buržoasie proti Vám bezdomovcům.

Jakákoli statistika a její propočty mohou opravdu podcenit šíři i hloubku fenoménu Vás bezdomovců v různých úrovních. Abychom správně porozuměli velikosti a šíři problému bezdomovectví a uviděli celou pravdu, je třeba pomyslet na všechny osoby, které v tomto okamžiku žijí v riziku ocitnout se mimo okruh stále více sužujících se veřejných či sociálních služeb, pomyslet na extrémní chudobu, strádání a trpění krutými mrazy zejména v zimním období, nedostatek pitné vody, hlad, nemoci, populační nevyrovnanost, na problémy pracovních míst a bydlení, které se pro mnoho lidí v České republice jako i ve Slovenské republice stále víc a víc stávají nedosažitelné.

Je třeba pomyslet také na nebezpečné životní prostředí, beznadějnou nezaměstnanost obrovského množství lidí, leckde i nedostatek vzdělání v důsledku stále větších a větších sociálních bariér v přístupu zejména dětí a mladých lidí ke vzdělání; negramotnost, a to zejména počítačovou negramotnost u příslušníků zejména starších věkových generací, vzhledem k tomu, že v ještě před nějakými dvaceti lety vůbec žádné počítače v knihovnách a ani nikde jinde pro nejširší veřejnost neexistovaly; nestabilní rodinný a společenský život v důsledku destrukčního propagandistického působení na tradiční hodnoty manželství a rodiny ze strany dnešních “hypermoderních” masmédií, což jsou v podstatě bohužel téměř všechna dnešní masmédia atd.

Všechny tyto atributy sociálních problémů v lidské společnosti vedou pak zákonitě k sociální desintegraci a k úplnému zhroucení sociálních vztahů, protože nerovnost a nestejná dostupnost sociálních podmínek k uspokojování potřeb člověka a jeho cílových hodnot způsobují u obrovského množství lidí jejich vyřazení na okraj společnosti, a zcela nejistou a doslova chatrnou budoucí existenci jedince i celé rodiny u obrovských skupin obyvatelstva.

Bydlení je přirozená potřeba každého člověka a každý člověk, včetně i samotných Vás bezdomovců má právo na lidsky důstojné bydlení. “Přístřeší pro všechny!” - To by měl být stálý a burcující požadavek všech politických stran a nás všech. Bydlení by totiž nemělo být chápáno jako jakési exkluzivní privilegium hrstky vyvolených jako je tomu v současných polykapitalistických režimech dnes, ale bydlení by mělo být velice důrazně a zcela jednoznačně na všech mezinárodních fórech o lidských právech deklarováno jako jedno z nejzákladnějších lidských práv; a je-li tedy bydlení základní lidské právo, je nejen právem, ale i povinností všech států a vlád světa zajistit pro úplně veškeré obyvatelstvo žijící na jejich státním území právo na lidsky důstojné bydlení!

 

47.)Spravedlivý princip bydlení pro všechny.

Domnívám se, že mělo by být zájmem každého státu i každé vlády péče o vyřešení problému bezdomovectví, že se všem Vám bezdomovcům účinnými prostředky pomoci ze strany státu zajistí dostupné a lidsky důstojné bydlení; právě tak, jako je důležitá i státní péče o trvale udržitelný rozvoj lidských sídel, sídel životaschopných, bezpečných, zdravých, prosperujících a spravedlivých.

Ostatně vždyť byl to i závěrečný dokument velice důležité konference Habitat II., který byl koncipován jako celosvětová výzva k akci na všech úrovních a jako návod k dosažení trvale udržitelného rozvoje světových velkoměst, měst a vesnic v prvních dvou desetiletích příštího jedenadvacátého století. Tento velice důležitý program nabízí pozitivní vizi trvale udržitelných lidských sídel, kde mají všichni obyvatelé přiměřené bydlení, zdravé životní prostředí, základní služby a smysluplné a svobodně zvolené placené zaměstnání. Preambule tohoto velice důležitého Programu potvrzuje, že každý má právo na přiměřenou životní úroveň pro sebe a svoji rodinu, včetně přiměřené stravy, oděvu, bydlení, vody a sanitárních zařízení, a na další zlepšování životních podmínek. Preambule se též věnuje otázce zajištění bydlení pro osoby, které ztratily domov, tj. pro Vás bezdomovce, jako i bydlení pro děti a mládež, bydlení pro zvlášť handicapované děti, jako jsou například děti žijící na ulici, nebo děti - uprchlíci.

Princip přiměřeného bydlení pro všechny je spravedlivý požadavek, který v současné době je bohužel pouze pouhou vizí, ne-li dokonce přímo iluzí pro většinu obyvatel tohoto světa. V mnohém jsou tyto spravedlivé požadavky právě požadavky, které směřují právě k vládě České republiky i Slovenské republiky.

K uskutečnění tohoto spravedlivého principu “bydlení pro všechny!” musí česká i slovenská společnost učinit řadu opatření, jako zejména integraci politiky bydlení s makroekonomickou, sociální, demografickou a ekologickou politikou, formulování a realizaci možností při rozvoji a rehabilitaci bydlení ve městech i na venkově apod. Stát je povinen zasahovat též při naplňování potřeb sociálně znevýhodněných skupin obyvatelstva, zejména těch sociálně nejchudobnějších nezaměstnaných, ale i Vás bezdomovců, kteří z logiky věci se nemůžete nijak uplatnit na kapitalistickém trhu s byty. Opatření v zájmu nezaměstnaných, Vás bezdomovců a dalších sociálně handicapovaných skupin obyvatelstva by i při zachování stávajícího polykapitalistického režimu mohlo alespoň v oblasti bydlení odstranit překážky v diskriminaci v zajišťování bydlení pro sociálně slabé a vytvořit tak různé typy skutečně účinných sociálních a podpůrných sítí upřímně pomáhající chudobným lidem jako jsou například lidé trvale nezaměstnaní a bezdomovci.

Všechny vlády světa, včetně vlády České republiky i Slovenské republiky by si - když už zvysoka kašlou na chudobné - měli alespoň ve vlastním makroekonomickém zájmu uvědomit, že stabilní rodinný a společenský život nemůže existovat v situaci, kdy milióny lidí žijí v nejistých a zanedbaných podmínkách. Jsou to nejen lidé bez přístřeší, bez možnosti se kdekoli ubytovat, ale i obrovské skupiny lidí žijících vzhledem ke své sociální nouzi v různých podnájmech, velice početní lidé s různým fiktivním stálým bydlištěm, v podstatě velice často lidé bydlící ve všelijakých neadekvátních bytech různého až provizorního charakteru, početní lidé bydlící u různých přátel, u rodičů, lidé bydlící ve výměnících, sklepích, v polorozpadlých domech, kontejnerech, prostorech pod schodišti, stanech, karavanech, squatech.

Vše poslední bych mohl eufemisticky nazvat nepřijatelné bydlení - a přece bydlení bohužel v České republice jako i ve Slovenské republice bydlení zcela reálné, obývané těmi nejubožejšími pauperizovanými vrstvami proletářského obyvatelstva. A můžu říci, že lidé bez domova musí velmi často všelijak improvizovat, aby vůbec nalezli pro svůj odpočinek a spánek alespoň tato z hlediska třetího tisíciletí úplně lidsky nedůstojná a nepřijatelná bydlení.

Otázka jak definovat bezdomovství a jak vlastně nazvat ty ze strany asociálního a antisociálního vládnoucího plutokratického režimu sociálně úplně vyfaulované a vyřazené, nepřijatelně vykloubené lidské bytosti, všude nechtěné, vyloučené a zraněné, pohybující se sem a tam, připomínající jakoby tkalcovský člunek, který se pohybuje mezi ulicí, nádražím a v tom eventuálně nejlepším případě snad i nějakou tou ubytovnou atd.?

Jak nalézt adekvátní termín, který by vystihl ten asociální a antisociální ping-pong, posílaný z jednoho koutu nádraží do jiného, z jednoho veřejného prostranství do druhého, z jedné humanitární organizace do jiné. Každá definice bezdomovectví bude vlastně ve svém obsahu vágní a posunovatelná. Výrok, že bezdomovec je někdo, kdo ztratil svůj domov, svůj byt, své ubytování, a kdo neumí vyřešit své komplikované sociální problémy a proto třeba někdy i hledá nebo přijímá pomoc od sociálních pracovníků, státu, kraje, města či obce, dobrovolných organizací a podobně bude vždy svým způsobem nepřesný a nedostatečný.

Jakákoliv definice je totiž vždy nedostatečná: 1.) vyloučí někoho, kdo je jakkoli marginální, 2.) zahrne všechny služby na sociálním poli a podobně. Navíc každá definice by pracovala pouze s bezdomovci zjevnými a naprosto by opomenula bezdomovce skryté a potenciální. Na jedné straně jsou totiž lidé bez střechy nad hlavou, snad spící někde na ulici, v parku nebo jiných veřejných místech, nebo v "nabouraných" bytech, sklepích či výměnících. Na druhé straně jsou ještě mnohem početnější ti lidé, jejichž ubytování je více než nejisté, možná kvůli neplacení nájemného, protože nemají žádné peníze, ze kterých by alespoň aktuální, a tím méně pak dlužné nájemné, které se jim nakupilo zaplatili; či kvůli určení budovy kde momentálně bydlí k demolici a podobně.

A mezi těmito dvěma krajnostmi existují pak ještě více početnější skupiny lidí nacházejících se objektivně v rozličných sociálně složitých životních situacích: ti, kteří mají nouzové ubytování na kratší nebo delší období, lidé, kteří mají sice samostatné bydlení, ale nedostává se jim základního zdravotního standardu, nedostává se jim cenově dostupných bytů a hlavně není postačující nabídka bytů. Výčet okolností: 1.) absence střechy nad hlavou znamenající v důsledku toho “spaní” na ulici či jiných veřejných místech, 2.) absence domova, znamenající přinejmenším život v nějaké instituci nebo v nějakém dlouhodobém či krátkodobém podnájmu nebo ubytovnách různého typu a podobně, 3.) bydlení více než nejisté jako například takzvaný squat, či bydlení někde nějak bez smlouvy “na černo” a podobně.

 

48.)Zjevné bezdomovectví je nejkřiklavější výkřik chudoby.

Pokud jde o zjevné, skryté či potenciální bezdomovectví tak třeba říci, že v zásadě lze bezdomovskou populaci rozdělit do tří skupin: 1.) skupina fenoménu zjevného bezdomovství, 2.) skupina fenoménu skrytého bezdomovství, 3.) skupina fenoménu potenciálního bezdomovectví.

Nejviditelnější, ale zároveň relativně nejmenší část bezdomovecké populace tvoří k dotyčné výše uvedené první skupině zjevných bezdomovců. Patří sem osoby žijící na ulicích, na nádražích, patří sem ti, kteří vyhledávají ubytování v zimních noclehárnách, azylových domech, v noclehárnách připravených městy nebo charitativními organizacemi. Reprezentují však pouze relativně tu nejmenší část obyvatel bez trvalého bydliště. Postavení těchto bezdomovců je více než žalostné. Anketa provedená N. mezi lidmi bez přístřeší ukázala, že sotva necelé tři osoby bez trvalého bydliště z desíti spí alespoň občas někde v noclehárnách, necelé dvě v neadekvátních bytech, více než pět na veřejných místech, a méně než jedna někde ve squatu.

Být bez vůbec jakéhokoliv přístřeší, mít pouze nějaké fiktivní trvalé bydliště, být ale fakticky živ pouze na ulici souvisí s extrémním nedostatkem peněz a prostředků i vhodných příležitostí. Pro člověka je tato situace úplně determinující na celý zbývající život, který navíc již zpravidla ani netrvá příliš dlouho, neboť zejména v našem velice krutém podnebním pásmu - na rozdíl od zemí tropického a subtropického světa –toto přežívání “pod holým nebem” nemůže zpravidla trvat příliš dlouho, aniž by se z důsledku krutých mrazů a spánkové deprivace plus dehydratace organismu bezdomovce neskončilo úplným celkovým vysílením organismu bezdomovce a jeho následnou smrtí.

Ztráta bytu či ubytování má za následek takzvané trvalé vyloučením, kde nakonec finální etapou je nevratná sociální marginalizace, která je společná Vám všem bezdomovcům. Všichni zjevní bezdomovci vyvolávají u boháček a boháčů ne-li přímo lhostejnost či třídní nenávist vůči bezdomovcům, tak ale vždy přinejmenším alespoň určitou bezradnost, nemohoucnost, přání nějak "zrušit to”, co je považováno za "problém".

Jak osvětlit vztahy, které Vy bezdomovci udržujete s námi bohatými a ty, které naopak máme my bohatí s Vámi bezdomovci? Jaké jsou potřeby Vás bezdomovců a kterým, co nejlepším způsobem my bohatí, a zejména pak naše vláda a náš režim v České republice a ve Slovenské republice by na ně měl Vám bezdomovcům odpovědět?

Vy bezdomovci v České republice i ve Slovenské republice jste lidé touto buržoasní společností a vládnoucím plutokratickým režimem společensky nespravedlivě vyfaulováni a diskvalifikovaní, v důsledku čehož kromě jiného ztrácíte často fakticky vazby i se svými rodinami a svým surovým vyfaulováním jste současně i separováni od vazeb administrativních. Vy čeští i slovenští bezdomovci stáváte se tak psanci ve svém vlastním národě a státě, jste bez jakéhokoliv zaměstnání, bez jakéhokoliv vztahu k rodině, příbuzným, kumulují se Vám v důsledku Vašeho až neuvěřitelně nelidského strádání v důsledku mrznutí a nedostatku spánku, ba často i nedostatku obyčejné pitné vody různé nemoci a nejrůznější handicapy, bloudíte sem a tam v neuvěřitelné bídě městy i venkovem, hledáte jakoukoliv finanční pomoc nebo alespoň jakékoliv jídlo, staré a obnošené šatstvo a podobně. Existuje zde pro Vás bezdomovce velice známá relace mezi ztrátou ubytování, zaměstnání a občanského průkazu. Bludný kruh, známý velice dobře Vám všem lidem bez domova, kteří jste tudíž plným právem v naší České republice i ve Slovenské republice ztratili jakoukoliv důvěru v tento prohnilý plutokratický režim sloužící pouze zájmům extrémně bohatých papalášek a papalášů.

Je nezbytné problém bezdomovectví vyřešit tím, že stát by měl všem Vám bezdomovcům poskytnout lidsky důstojné bydlení,a to bydlení trvalé, nikoliv nějaká dočasná či přechodná řešení, kde po uplynutí určité doby vzhledem k nekoncepčnosti a nedomyšlenosti by jste z viny nějaké státní, krajské, městké či obecní bohaté byrokratky či byrokrata byli opět vyhozeni do mrazu a strádání na ulici.

Obrovské množství Vás bezdomovců pak alespoň trochu zahřátí, spánku a alespoň částečně pité vody k napití se hledají všelikde na nádražích, mezi vlaky, parky, ulicemi a mosty, squaty, sklepy, kontejnery, stoky a brlohy nejrůznějšího výčtu, které jsou nejen všelijak nejisté ale velice často navíc mohou být z různých důvodů i velice nebezpečné. Vím, že Vy bezdomovci především vyhledáváte nádraží, která mají historicky již od svých prvopočátků v devatenáctém století pro tu nejbídnější, nejnuznější populaci odjakživa přitažlivou moc jako místa kde navzdory častému šikanování a obtěžování ze strany asociální a antisociální buržoasní policie, zejména pak třeba v Praze od úplně nelidských městských strážníků – kde na pražském hlavním nádraží jsem na vlastní oči byl svědkem toho, jak dva pražští strážníci hrubě vyhrožovali jednomu velice starému a silně kulhajícímu bezdomovci, že – cituji doslova, “jestliže odsud nevypadneš, tak ti tu nohu znovu zlomíme!” , ale zejména pak ve menších městech, jako například i v Uherském Hradišti někdy i od samotných bohatých železničních zaměstnankyň a zaměstnanců jsou rovněž bezdomovci všemožně šikanováni a obtěžováni, zejména pak jedna železniční zaměstnankyně je v tomto všemožném šikanování bezdomovců na vlakovém nádraží v Uherském Hradišti mimořádně aktivní, když zejména v surově třeskutých mrazech dokořán úmyslně otevírala okna v té části staniční haly, kde na lavicích v sedě chtěli spát chudáci bezdomovci a před námi bohatými se ani netajila tím, že to dělá pouze proto, že to snad “tyto odporně smrdící bezdomovce vyžene pryč” tj. do mrazu ven; přesto však ale již od devatenáctého století se právě tato nádraží, vlaková a dnes podstatě i autobusová nádraží stávají útočištěm Vás bezdomovců kde hledáte alespoň trochu tepla na zahřátí a alespoň trochu času na alespoň nějaký povrchní spánek, byť i jde o spánek pouze v sedě či v jiné lidsky velice nepohodlné poloze, případně, kde naleznete alespoň někdy i funkční hydrant ze kterého se můžete alespoň trochu napít vody, či u třeba restaurace nějaké kelímky s nedopitou limonádou či jiným nápojem, který extrémně bohaté buržoasní paničky či pánové nedopili, popřípadě na stolech, pod stoly, na zemi či v koších na odpadky naleznete občas i nějaké nedojedené zbytky od hamburgerů, všelijakých keksů, tyčinek, bramborových placek schnipsů či jiného ať již obilního nebo bramborového quasi pečiva, které tam zanechali či vyhodili extrémně bohaté papalášky a papaláši.

Ostatně vždyť již z dávné historie je známo, že právě místa, která sloužila za křižovatky obchodních cest, byla vždy oblíbena právě všelijakými tuláky, respektive tehdejšími středověkými či starověkými bezdomovci. Dnes ovšemže "bydlí" na nádražích ti, kteří jsou městem vytlačeni na ulici a od tradičního typu tuláka, jak tuláky známe z různých tendenčních pohádek mající tendenci se na špatnou sociální situaci lidí dívat úplně zkresleně přes jakési růžové brýle, se ve své tvrdé realitě dokonce i sociálně zcela lhostejným asociálním a antisociálním boháčkám a boháčům jeví jako přízraky dimenzované hrozivostí své nejisté sociální situace, svou někdy až tajemnou a tajuplnou ilegalitou a nebezpečím, které Vy bezdomovci v očích mnohých rozmazlených buržoasních paniček a pánů vzbuzujete.

Doufám, že už pominuly časy nejkrutějšího třídního teroru ze strany extrémně bohaté plutokratické buržoasie, čím mám na mysli velice smutnou dobu "štvané zvěře", která v USA v letech 1919 a 1920 zmasakrovala tisíce ubohých bezdomovců coby takzvaných nezvaných "cestujících". V současnosti jsou nádraží na celém světě i navzdory intenzivního šikanování a terorizování bezdomovců ze strany asociálních a antisociálních extrémních boháčů včetně policistů, strážníků, a samotných zaměstnankyň a zaměstnanců daných nádraží, a občas dokonce i stejně tak asociálně a antisociálně smýšlejících cestujících či náhodných kolemjdoucích, včetně různých výrostků, ba někdy dokonce až dětí; tato nádraží jsou dnes přes všechno to šikanování, terorizování, obtěžování a ponižování Vás bezdomovců přece jen alespoň do určité míry pro Vás bezdomovce místy alespoň relativního odpočinku a setkávání Vás všech opuštěných a bez domova v nelidské bídě strádajících.

Vždyť v každém městě má právě nádraží své výsadní místo. Uzavírá se velmi pozdě v noci, je tradičně umístěno v historickém centru města a navíc je blízko důležitých ekonomických center. Sem pak tedy přicházejí deklasovaní a vykořisťovaní lidé hledat zdroje, které jim asociální a antisociální plutokratická buržoasní společnost odepírá, a družnost, kterou jim ulice zakázala. A tak města, ve svém vlastním zájmu umisťují své sociální služby právě u nádraží, a také charitativní organizace, pokud v daném městě vůbec nějaké existují a pokud skutečně mají upřímnou vůli Vám bezdomovcům alespoň nějak pomáhat, tak právě nejčastěji v blízkosti či ne příliš daleko od různých nádraží obvykle mají svou budovu či budovy.

Na adresu této takzvané "Nádražní populace" je třeba ještě říci to, že podle sociologa Serge Paugama lze rozpoznat a charakterizovat z pohledu asociální a antisociální arogantní buržoasie tři typy takzvaných “nežádoucích jedinců” přicházejících na nádraží: 1.) oslabení, což jsou méně odolní, kteří přicházejí na nádraží poprvé, 2.) navyklí, tj. lidé, jejichž pobyt “na ulici” je již delšího trvání), a 3.) marginální, což je zejména z pohledu nás bohatých je velmi nesourodá vrstva.

Nově příchozí bezdomovec po prvém nezdaru ve svém životě začínají svou kariéru bloudícího člověka. To jsou ti nově extrémně chudobní, pauperizovaní, na cestě k životu bez domova, určení k takzvanému vyloučení. Zprvu těžce poznatelní bezdomovci v davu ostatních, tj. bohatých lidí, dávají posléze svým zanedbaným zevnějškem najevo trápení a potíže svého nového postavení bezdomovce. Navyklí bezdomovci jsou ti, jejichž život je už vyrovnán s tímto takzvaným sociálním vyloučením. Bezdomovci a občas i jiní ne příliš bohatší lidé od samotných bezdomovců navštěvují nádraží pro vyhledávání vody nebo jídla, které nedojedli a vyhodili extrémní boháčky a boháči.

Marginální tvoří skupinu velmi nestejnorodou. Zahrnuje v sobě podivné novoměstské postavy punků, skinheadů, hobos, ale i bezdomovců. Představují ty beznadějné, zoufale opuštěné, to jsou ti bez přístřeší, nechtění, bez domova. Klasičtí tuláci jak nám je líčí různé idealistické romány a povídky fakticky vůbec neexistují.

V pekelném kruhu neuvěřitelně extrémní bídy, a z ní zákonitě plynoucí sociální destrukce a násilí mají všechny uvedené typy osob přicházejících na nádraží něco společného: extémní bídu, fakticitu vyfaulovanosti, někdy snad i určitou desocializaci, zranitelnost fyzickou a někdy snad částečně i psychickou.

Od vyjmenovaných tří typů nutno oddělit nově se tvořící skupiny velmi mladých lidí, jejichž charakteristickým rysem je odmítání občanských povinností a samozřejmě nutno oddělit i jedince antisociálního charakteru, delikventy, a časté rodiny a snad "celé vesnice" přicházejících cizinců. Nádraží i těmto lidem – kteří však ale ve skutečnosti bezdomovci nejsou - dává prostor k očekávání, odpočinku, zdroje setkávání, diskusí, pocit bezpečí, útočiště. Všichni jsou pak zároveň nebezpečím pro cestující, pro zaměstnance nádraží, ale hlavně pro ně samotné. Ti, kteří zde pobývají dlouho, vyvíjejí určité paralelní aktivity, okrajové nebo i trestné. Všichni, mladší nebo starší, mají nejistou budoucnost, přitaženi světly velkoměsta představují pro nádraží sisyfovský balvan k neunesení.

 

49.)Moje revize Maslowovy pyramidy potřeb u bezdomovců.

Abych vysvětlil alespoň částečně přitažlivou moc, kterou má nádraží pro bezdomovce a jinou desocializovanou populaci, pokusím se zde předložit poněkud opravenou pyramidu dělení potřeb člověka, jejímž autorem je americký humanistický psycholog Abraham Harold Maslow který žil v letech 1908 - 1970. Životní styl každého z nás lidí je úzce napojen na hodnotové orientace a motivace, které mohou být nevědomé, dynamické a proměnlivé. To, co je nejdůležitější, je vztah mezi vnitřním vyladěním člověka a vnější situací. Podle amerického humanistického psychologa Abrahama Harolda Maslowa lze potřeby každého člověka dělit na potřeby základní a pak takzvané metapotřeby. Základní potřeby jsou pak děleny na fyziologické jako voda, potrava, hlad, žízeň, spánek; a psychologické, jako pocit bezpečí a jistoty, láska a sounáležitost, sebeúcta. Pokud nejsou potřeby základní alespoň do jisté míry uspokojeny, nedochází absolutně vůbec ani k uspokojování ani potřeb vyšších, neboť člověk jehož základní potřeby nejsou uspokojovány nemá o eventuální uspokojování vyšších potřeb sebemenší zájem.

Tyto metapotřeby – tj. potřeby vyšší nejsou-li uspokojeny základní potřeby člověka pak zpravidla úplně chybí, nevyskytují se, neboť strádající člověk při absenci uspokojení svých základních potřeb o uspokojování svých vyšších potřeb – takzvaných “metapotřeb” fakticky ani nemá nějaký enormní zájem. Mezi tyto “metapotřeby” tj. takzvané základní potřeby patří například potřeba spravedlnosti, krásy, pořádku, cti, seberealizace, ocenění a uznání, potřeba znát a umět; což do jisté míry nahrává buržoasii, neboť tyto poznatky, které popsal Abraham Harold Maslow jim dávají naději, že nedojde jen tak v vypuknutí spravedlivé revoluce ze strany těchto extrémně vykořisťovaných lidí. V tomto dělení podle Abrahama Harolda Maslowa totiž potřeby metapotřeby jako seberealizační potřeba sebeúcty, potřeba lásky, potřeba někam patřit, potřeba jistoty a bezpečí následuje vždy až za základními potřebami fyziologické potřeby jako jsou potrava, kyslík, voda, spánek a ochrana před nepohodou.

Upravená pyramida podle Pascala Pichona se snaží vysvětlit přitažlivost nádraží pro vyloučené a deklasované: metapotřeby jako potřeba bezpečí, jistoty, úkryt, útočiště, nádraží v noci fyziologické potřeby: stánky s jídlem, základní potřeby odpadky v nádražní restauraci, hygienická zařízení, teplo, sanitární služba, hlavně střecha nad hlavou. Přizpůsobení Maslowovy pyramidy těm nejubožejším ukazuje, že bezdomovec se pokouší uspokojit své potřeby v určitém pořádku, jehož hierarchie je pak následující: fyziologické potřeby na prvním místě, a pak potřeby bezpečí na druhém místě.

Pokud jde moji osobní maličkost netvrdím v žádném případě, že je tak důležitá, aby vedle jmen tak velikých intelektuálů jako Abraham Harold Maslow a Pascal Pichon se napsalo i jméno JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. Přesto však ale se domnívám, že k bezdomovcům mám já osobně sociálně nepochybně mnohem blíž než oba tito velicí intelektuálové, a tudíž bych si v případě bezdomovců dovolil mírně poopravit, či přesněji řečeno doplnit poznání obou těchto velikých intelektuálů v tom, že ani fyziologické potřebu a jejich uspokojování pro bezdomovce nejsou všechny úplně stejně důležité. Na prvním místě u bezdomovců je potřebou číslo jedna teplo a spánek. Na druhém místě potřeba číslo dvě pak zas voda na pití. Pak dlouho nic, a až pak na třetím místě je potřebou bezdomovců nějaké to jídlo. A až za jídlem na místě čtvrtém pak potřeba osobní hygieny, pak potřeby úkrytu, jistoty a bezpečí. Žádné jiné potřeby bezdomovci “bez střechy nad hlavou” nemají. Přičemž tato mnou popsaná hierarchie hodnot pro bezdomovce platí doslovně. V praxi to znamená, že bezdomovec strádající obrovskou spánkovou deprivací dá vždy přednost spánku před třeba pitím vody či hledáním zbytku potravin v odpadkových koších i když má jinak hlad a žízeň. Bezdomovec poté, co si alespoň trochu pospí, a uspokojí tak alespoň zčásti svůj nedostatek spánku předně hledá kde by se něčeho napil dříve, než v odpadcích začne hledat i nějaké zbytky jídel k snědku. A až eventuálně vyspaný, napitý a najezený bezdomovec začíná mít zájem i o potřeby úkrytu, jistoty a bezpečí aby nebyl zbit či fyzicky napaden ze strany agresivních policistů, strážníků, zaměstnankyň či zaměstnanců, cestujících či kolemjdoucích včetně kdejakých časti i zfetovaných adolescentních či pubertálních výrostků, potažmo aby nebyl okraden, a to zejména ze zlomyslnosti a škodolibosti aby nebyl okraden ze strany kdejakých těchto výše zmiňovaných chuligánů z řad bohatých kdejakých těchto již výše zmiňovaných adolescentních či pubertálních výrostků, a občas snad – i když to jsou v praxi mnohem řidší případy – aby eventuálně nebyl okraden i od jiných bezdomovců. Vím však, že Vy bezdomovci se ale mezi sebou zpravidla nikdy, alespoň tedy rozhodně nikdy úmyslně neokrádáte, případ kdy jeden bezdomovec něco úmyslně ukradne jinému bezdomovci se nestává buď vůbec, anebo pouze jen zcela výjimečně.

V každém případě však tak či onak je jen logické, že tam, kde základní životní potřeby člověka nejsou zajištěny, tam není ani možno očekávat zájem o vzdělání, kulturu a morálku. Rozbitá, přerušená pyramida představuje či reprezentuje potřeby jedince již sociálně hrubě vyfaulovaného ze společnosti, který svádí těžký boj o pouhé přežití. Ten na nádražích i navzdory agresivitě vnějšího okolí nachází rovněž pocit relativního bezpečí, který má na nádraží přece jen o něco větší než na ulici.

 

50.)Fenomén skrytých bezdomovců.

Teď bych se zas věnoval fenoménu skrytých bezdomovců. Skupina skrytých bezdomovců je skupina nepochybně mnohem početnější, než jsou takzvaní zjevní bezdomovci. Skupina takzvaných skrytých bezdomovců jsou ti lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitativní služby, aby nalezli nocleh. Počet těchto osob může být značný hlavně v regionech, kde nabídka služeb takzvaných charitativních organizací stejně tak jako tak je pouze jako když se plivne do moře.

Při sčítání bezdomovské populace jsou rovněž opomenuty osoby, které užívají jiné formy pomoci, například ubytování u nějakého přítele nebo u příbuzných. Bezdomovství skryté zdaleka předčí viditelnější formu bezdomovství zjevného. Reprezentuje další část populace bez trvalého bydliště, putující, často měnící svá dočasná útočiště, která přinášejí potíže zdravotní, potíže s policií i s úřady. Hledání dalších možností ubytování je značně vysilující a nalezení takovéto možnosti vyčerpá mnohdy všechnu osobní strategii hledajícího.

Nepřijatelná bydlení ve squatech, sklepích, domech určených k demolici, ve starých automobilech, kontejnerech, výměnících, nebo ve stanech, v čase příchodu podzimních sychravých dnů a nocí často tito strastmi postižení lidé opouštějí. Pak se přece jen objeví se svou žádostí o pomoc i tam, kde obyčejně nacházejí pomoc bezdomovci zjevní. V ubytovacích zařízeních jak města, tak charitativních organizací, však ale bohužel nemohou setrvat déle, než je těmito zařízeními určený limit. A tak nalézají příležitostná ubytování jen na krátkou periodu, přecházejíce beztak z jednoho místa na druhé. Jejich naprostá bezmocnost dosáhnout vlastního a adekvátního bytu za pomoci svých vlastních zdrojů, je donutí k životu v situacích velmi rozličných, k různým možnostem ubytování, vždy však nejistým a pouze přechodným. Bohužel není ani zdaleka samozřejmostí, že každý neubytovaný nalezne otevřený přístup do veřejných ubytoven nebo nocleháren.

Některé ubytovny nejsou oficiálně určeny pro uprchlíky, z nichž ovšemže pouze nepatrná část tvoří skuteční uprchlíci, drtivá většina z nich jsou totiž úplně obyčejní cizinci, které sem v zájmu svých obrovských finančních zisků dopravily různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mezinárodní mafie.

Proto když budou volby, tak nevolte ve volbách nikoho z těchto českých a slovenských politiků, kteří v masmédiích propagují příchod těchto zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky, ba dokonce se tito hajzlové netají ani tím, že tyto cizince na takzvané – jak oni tomu říkají “zelené karty”, či “systém zelených karet” a podobně, kde jsou zařazeny jak odborná pracovní místa pro vysokoškoláky a středoškoláky, tak i dělnická pracovní místa úmyslně lákají cizince, aby přišli pracovat do České republiky či Slovenské republiky! A proto nevolte ve volbách nejen tyto politiky samotné, ale nevolte ve volbách ani jejich mateřské politické strany!!

Až budou volby, volte pouze ty politické strany a politiky pouze z těch politických stran, u kterých máte jistotu, že jste ještě ani od jednoho politika z dotyčné politické strany ani jednou neslyšeli, že by v masmédiích propagoval příchod nějakých cizinců coby zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky! Ti politici, co mají tu nehoráznou cynickou drzost tvrdit, že je údajně prý “v některých oborech nedostatek pracovníků a proto by jsme rádi přilákali nějaké pracovníky ze zahraničí” jsou obyčejní zločinci, kteří by neměli sedět v parlamentech, ale měli by sedět někde úplně jinde!!

Jiné ubytovny zas nepřijímají adolescenty anebo naopak zas nepřijímají věkově starší bezdomovce, či dokonce mnohé ubytovny přijímají právě jen adolescenty; a úplně nejvíce ubytoven je asi těch, které jsou určeny pouze pro ženy a nemají žádného místa pro muže, a občas, i když sice mnohem řidčeji je tomu snad i obráceně.

Mnohé ubytovny odmítají bezdomovce, kteří mají veliké problémy se zdravím, což vzhledem k samotné podstatě a charakteru velice drsného bezdomoveckého života jsou prakticky všichni bezdomovci žijící “pod holým nebem” jako zvířata na ulici.

Často je dokonce i pro sociálně cítícího provozovatele ubytoven velmi těžké rozhodnout, kdo potřebuje jejich pomoc nejvíce, vybrat oběť sociální destrukce, která je úplně nejubožejší. Již jsem se zmínil, že ztráta ubytování determinuje člověka na celý jeho život. Adolescenti, hledající svou identitu, mohou ztratit rodičovskou ochranu a hledat pak v nouzi život někde v určitých čtvrtích ve velkých městech. Osoby vycházející z dětských domovů, vězení či psychiatrických léčeben, konfrontovány s problémy absence jakéhokoliv bydlení, v tom lepším případě mohou squatovat opuštěné domy nebo se obracet na centra ubytování pro bezdomovce. Přerušení vztahů s rodinou způsobuje rychlou pauperizaci, ztrátu ubytování, v důsledku ztráty ubytování prakticky téměř okamžitě i ztrátu zaměstnání (pokud vůbec nějaké zaměstnání měli!) a úplné vyfaulování ze společnosti. Propuštění chovanci dětských domovů, propuštění vězni či propuštění pacienti psychiatrických léčeben se tak při odchodu z dětského domova, vězení či psychiatrické léčebny najednou ocitají na ulici bez jakéhokoliv rodinného zázemí, bez jakýchkoliv peněz, často dokonce i bez občanského průkazu, bez zápočtového listu od posledního zaměstnavatele (pokud vůbec kdy pracovali!), bez dokladů k evidenci na Úřadu práce, bez nároku na dávky ze systému státní sociální pomoci, a zejména pak bez jakéhokoliv ubytování. Vládnoucímu plutokratickému režimu v České republice i ve Slovenské republice úplně chybí jakákoliv koncepce péče o tyto osoby, eventuální péče kurátora buď vůbec neexistuje, anebo existuje pouze na papíře.

Jste příslušnicí společensky privilegovaného a preferovaného ženského pohlaví? Anebo jste pouze takzvaný “méněcenný muž”? U bezdomovců toto společenské zvýhodňování žen a diskriminace mužů hraje mnohem menší roli než ve společnosti bohatých. V případě bezdomovců a bezdomovkyň ulice totiž vítá každého úplně stejně. Lhostejno zda jste žena anebo pouze muž. Chladná náruč ulice je lhostejná a bez citu vůči každému úplně stejně. Kdyby tato věc nebyla tak vážná a současně i tak moc smutná při pohledu na neuvěřitelně veliké utrpení všech bezdomovců i všech bezdomovkyň žijících na ulici “pod holým nebem” tak bych možná s jistou dávkou černého humoru mohl i říci, že pouze tato nelidská a ledová ulice zachovává rovnost mužů a žen ve společnosti, neboť její krutý mráz, vítr, déšť, či sněhová vánice není vůči mužům - bezdomovcům o nic krutější než vůči ženám – bezdomovkyním.

Statistiky prokazují, že čtrnáct dnů a nocí strávených na ulici či nádraží poznamenají lidskou bytost nadlouho a vtlačí jí své stigma deprivace a hostility. Významný počet zjevných i skrytých bezdomovců se rekrutuje z odchovanců dětských domovů. Mladí lidé po dovršení 18 let nemají žádné zázemí a nejsou materiálně zajištěni. Zcela zákonitě se stávají po propuštění z dětských domovů bezdomovci.

 

51.)Fenomén potencionálních bezdomovců.

Teď bych se věnoval fenoménu potenciálních bezdomovců. Tato skupina potencionálních bezdomovců je výrazně početnější než jsou skupina zjevných a skupina skrytých bezdomovců dohromady. Do této početně obrovské skupiny potenciálních bezdomovců patří osoby, jejichž potřeby jsou úřadům sice většinou velice dobře známé, ale přitom – ovšemže jak jinak – naprosto lhostejné. Potencionální bezdomovci žijí v různých životně těžkých podmínkách, denních rodinných problémech, v potížích osobního charakteru, v potížích udržet si byt a v riziku jej ztratit. Dokonce i podle těch nejminimálnějších oficiálních statistik z jednotlivých zemí Evropské unie tato situace postihuje více než 10 % populace daného státu! Nejčastěji kolísá někde mezi 15 – 20 % veškeré populace toho kterého státu Evropské unie!!

Nepopírám, že jedním z potencionálních bezdomovců je i moje maličkost, ačkoliv tuto skutečnost zde pro Vás zjevné či skryté bezdomovce, popřípadě i mé “kolegy” – ostatní potencionální bezdomovce nepokládám za nijak důležitou, smrti se osobně nebojím a s bezmeznou důvěrou a láskou vkládám svůj život do Božích rukou, ať Pán naloží s mým životem jak sám uzná za vhodné. Není pro mě totiž osobně primárně důležité za každou cenu přežít – primárně důležité je za každou cenu důsledně splnit Boží vůli.

Není vždy jednoduché určit přesně rozdíl mezi podmínkami života bezdomovců, kteří se obracejí na provozovatele ubytoven, a těch osob, které žijí v nejistých podmínkách nájemních bytů, často zdravotně závadných, v domech určených k asanaci či k demolici, v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných, v bytech sociálních, v holobytech, v podnájmech. Do této skupiny plným právem musíme zařadit i ty, kteří čekají na propuštění z různých ústavů, vězení, na opuštění dětského domova, dále i ty, kteří zvláště nyní tvoří velkou skupinu migrační a exilní.

 

52.)Příčiny vzrůstajícího bezdomovectví.

Šíře fenoménu bezdomovectví nezadržitelně vzrůstá. Evropská unie počítá s více než 7,7 milionů osob, kteří jsou bezdomovci zjevní, tj. osobami bez domova, a spícími někde na ulici (tj. první skupina bezdomovců), což je již obrovské číslo pohybující se kolem 1,5 % všech obyvatel Evropské unie.

Nicméně i tato obrovská čísla jsou založena na definici velmi limitovaného pojmu bezdomovství: posuzuje a registruje totiž jen ty osoby, o kterých se ví, že jsou beneficienty, čili uživateli nějaké služby nestátního nebo veřejného sociálního ubytování. Nezahrnují ani jen bezdomovce skryté, ani ty bezdomovce, kteří užívají jiné formy pomoci, ani skutečně milióny osob žijících v permanentním riziku nejistoty bytové nouze či ztráty bytu.

Pokud se ještě zamyslím nad faktory vyvolávajícími fenomén bezdomovectví, tak musím říci, že proces sociálního vyfaulování je v polykapitalistickém režimu procesem svou povahou multidimenzionální a stal se doslova endemickým jevem. Jeho postup je dynamický. Ohrožuje společenskou soudržnost a volá po mobilizaci veškerého úsilí ke spojení hospodářských kroků se sociálními. Volá po posílení ochranného systému sociálních práv. Hospodářské a sociální změny neustále zvyšují nejistotu stále většího počtu lidí. Ti nejzranitelnější z nich, lidé z různých důvodů vyloučení ze společenského a hospodářského života, mladí lidé, kterým zpravidla po ukončení učňovské, střední či vysoké školy se nepodaří najít si nějaké zaměstnání za alespoň minimální mzdu a tedy se u nějakého zaměstnavatele hospodářsky uchytit, dlouhodobě nezaměstnaní, muži v pozici diskriminovaných, nemocní a invalidé, jsou často zbaveni všech výhod, které by hospodářské a technologické změny jedenadvacátého století měly přinášet.

V tomto prohnilém plutokratickém režimu spirála vyloučenosti je proces, který souvisí s nezaměstnaností a nízkými, respektive absolutně žádnými příjmy, ztrátou bydlení, nerovnostmi muži se ženami, nevyvážeností rodinného života v důsledku faktického zvýhodňování žen před soudy a úřady, teď nejnověji v důsledku zavádění školného plus různých dalších sociálních bariér znemožňující chudým dopracovat se nějakého vyššího vzdělání též i nízkým vzděláním a nekvalifikovaností u mladých lidí ze sociálně slabých rodin, malými příležitostmi, jichž se lidem dostává, se zdravotní péčí, která již dávno není bezplatnou, ale právě naopak je stále víc a víc placenou a zejména pro chudobné lidi velice drahou, zabezpečením ve stáří, s občanstvím a dalšími jevy.

Společenské vyfaulování chudobných lidí se projevuje různými formami chudoby. Bezdomovství je jejím extrémním projevem a je dnes považováno dokonce za substrukturu společnosti. Ovšemže substrukturu ze strany vládnoucí buržoasie zcela opovrhovanou, deformovanou, diskriminovanou, segregovanou a údajně prý i marginální.

Ještě bych něco řekl o faktorech objektivních a subjektivních, které vyvolávají fenomén bezdomovectví. Faktory vyvolávající fenomén bezdomovství k životu lze posuzovat z několika stran. Rozhodující jsou faktory objektivní a faktory subjektivní. Faktory objektivní jsou přímým důsledkem sociální politiky státu, jeho sociálním zákonodárstvím a podobně. Faktory subjektivní jsou snad částečně ovlivněny i samotnými jednotlivci, rodinami, společenskými skupinami, jejich schopnostmi, rysy, temperamentem, charakterem, věkem a podobně. Faktory objektivního charakteru mohou působit například na dodržování lidských práv, na zachování integrity práva a respektování zásady rovných sociálních příležitostí pro všechny občany, včetně i na takové faktory jako jsou faktory vzdělanosti a kvalifikaci občanů, což v současném plutokratickém režimu v České republice jako i ve Slovenské republice kde mají hlavní slovo peníze může znít naprosto iluzorně, ba až legračně.

Objektivní faktory působí rovněž na boj s nezaměstnaností, s vyfaulovanou velikou skupinou lidí od pracovních příležitostí, s právem na sociální ochranu, na poskytnutí placené práce, na sociální zabezpečení ve stáří a v nemoci, na začleňování mládeže po ukončení učňovské, střední či vysoké školy do trhu práce, na usnadňování mobility pracujících a jejich adaptaci na změny ve výrobě, na posilování vzdělanosti i u sociálně slabých, kteří na různé školné a jiné finančně obrovské náklady nemají peníze, rozvoj technologických služeb a výcviku pro různé sektory - například i zdravotnictví a podobně.

Význam objektivních faktorů je také v jejich působení na legislativu, na sociální zákonodárství, na rovnost mužů se ženami, na integraci dlouhodobě nezaměstnaných, ale i na integraci invalidů, na sociální kriminalitu, odčerpávající velké zdroje společnosti.

Faktory společenské konečně mohou působit také na problémy menšin, přičemž ani zdaleka nemyslím pouze na menšiny národnostní či etnické, ale i na lidi, kteří se svým vzrůstem, hmotností či viditelným zdravotním postižením odlišují od většiny ostatních lidí, v důsledku čeho tato jejich odlišnost vede v xenofobní české i slovenské společnosti k fanatické nenávisti, zášti a diskriminaci těchto xenofobů vůči těmto nějak vizuálně se odlišujícím lidem.

Faktory subjektivní lze uspořádat do čtyř kategorií: 1.) faktory materiální - ztráta bydlení, nejisté bydlení, ztráta zaměstnání, dlouhodobá nezaměstnanost, nedostatečné příjmy, respektive absolutně žádné příjmy, zadluženost, tragická událost ve formě ztráty živitele, který celou rodinu živil ze svého starobního důchodu, ztráta majetku a podobně; 2.) faktory vztahové - změny struktury rodiny, rodinné nebo manželské problémy, diskriminace muže před soudy a úřady, porušené vztahy mezi manželskými partnery, mezi rodiči a dětmi, mezi dětmi a rodiči, rozvod manželů, rozdělení nebo rozpad rodiny; 3.) faktory osobní jako mentální retardace, duševní či tělesná choroba, nesamostatnost, osamělost, invalidita, alkoholismus a další závislosti, hráčství, sociální nezralost; 4.) faktory institucionální jako propuštění z ústavu, z vězení, opuštění dětského domova.

Faktory objektivní zapříčiňují, a faktory subjektivní též do jisté míry svým působením částečně ovlivňují bezdomovecký fenomén v různých kombinacích a obměnách, odlišnou silou a zákonitostí. Jejich působení se liší v jednotlivých zemích světa a oblastech rozpornými variacemi s diferentními výsledky. Co však zůstává konstantní ve všech oblastech světa, ve vyspělých ale i rozvojových zemích světa, je ta skutečnost, že ženy, muži i děti, všichni ti, kteří žijí svůj život bezdomovce, žijí jej ve výrazné chudobě, odlišně od ostatní populace boháček a boháčů, stejně jako jsou do jisté míry i odlišné příčiny jejich bezdomovectví.

Rozvinutý sociální systém je nezbytný pro každou společnost. Růst nezaměstnaných a chudobných každou společnost vyčerpává a objevení se skupin společenských pauperů ji zatěžuje svými problémy, brání pokroku a prosperitě všech. Široce založená sociální politika musí sloužit zájmům celé populace. Je zapotřebí vypracovat koncepci subsidiarity a jejích zásad na pomoc sociálně slabým, sociálně vyfaulovaným.

Podle údajů statistik Evropské unie uveřejněných Evropskou federací národních sdružení pracujících s bezdomovci - Feantsa, ztráta bytu nebo nouze v bytové otázce, úzce spjatá s materiálními nesnázemi, finanční nejistotou či ztrátou zaměstnání, jsou faktory nejčastěji citované v Belgii a Dánsku, zatímco v Anglii je častěji jmenován faktor vztahů. I v Irsku jsou to ponejvíce faktory vztahů z 54 % jako: separace či rozpad rodiny 35 %, problémy manželské 13 % atd. Tento typ problémů tlačí často jednotlivce k opuštění rodinného krbu nebo manžela. V Anglii jsou pak tyto faktory okamžitě následovány nesnázemi materiálními.

 

53.)Zvýhodňování žen a diskriminace mužů.

Alkoholismus a toxikomanie nejsou nikdy ani zdaleka primárními a nejsilnějšími spouštěcími vlivy. Kromě toho obecně lze konstatovat, že příčiny bezdomovectví u mužů a žen se kvalitativně liší: 1.) Příčinou bezdomovectví mužů bývají obvykle faktory materiální a osobní, méně pak vztahové a institucionální. Charakter bezdomovectví mužů je více veřejný. Vedou k tomu dva důvody: především u mužů převládají jako prvotní faktory materiální jako ztráta bytu, ztráta zaměstnání, nedostatečné příjmy, či dokonce absolutně vůbec nijaké příjmy, a to občas ještě i v kombinaci s faktory osobními jako je nemoc, stáří a podobně. 2.) Ženy jsou vystaveny výrazně menší agresivitě ze strany soudů a úřadů než muži, v důsledku čehož ve všeobecnosti mají ženy výrazně lehčí život než muži. Tudíž příčinou bezdomovectví žen – vzhledem k tomu, že jsou vystaveny mnohem menší agresivitě ze strany úřadů a soudů - bývají pak někdy i faktory jiné než pouze faktory ryze existenční jak tomu bývá zpravidla u mužů, a to zejména pak u žen se objevují i různé faktory osobně sexuální a vztahové, především pak nějaké sexuální problémy v partnerských vztazích. Lehkomyslné ženy často pak řeší své sexuální problémy způsoby, které svou chvilkovou přelétavostí jsou imanentní právě ženám. Pokud snad přímo svého manžela za pomoci zfeminizovaných soudů, policie a úřadů nevyhodí rovnou na ulici, tak v tom lepším případě opuštěním manžela a dětí, a bydlením u nějakého sexuálního “přítele”, mnohem řidčeji pak třeba i u nějaké kamarádky, eventuálně u rodičů, případně pak, až jí i tento život opět zevšední, tak návratem po jistém čase opět k svému manželovi a dětem.

Nutno zdůraznit ale ještě i další velmi závažnou skutečnost, a to že ženy zjevného, skrytého či potenciálního bezdomovství mají často s sebou děti, neboť soudy i takovýmto ženám mnohem raději svěřují do péče děti už jen proto že jsou ženami, než aby děti svěřili jakémukoliv muži, byť i dotyčný muž je otcem daných dětí; kterého od péče o své děti diskvalifikuje již to, že je “jen” muž a tedy ve srovnání se ženou fakticky z hlediska justiční praxe pouze člověkem druhé kategorie.

Příčinou bezdomovství dětí a mladistvých bývají pak i faktory institucionální jako kojenecké ústavy, pak přechod do dětského domova, pobyt v ústavech výchovných, neúplná rodina poté co jeho matka požádala o rozvod, soud manžele na žádost ženy manželství rozvedl a otce dětí sice zavázal aby vychytralé ženě platil tučné výživné, jinak ho ale z rodiny odehnal pryč, aby si tato žena mohla domů svého nového sexuálního přítele, kvůli kterému požádala o rozvod, a tak bez jakýchkoliv pocitů studu před svým “bývalým” manželem přivést do tohoto bývalého manželova bytu, kterého se tato vychytralá žena za pomoci soudu pod záminkou že pečuje o nezletilé děti zmocnila, aby si tam v bytě uloupeném svému bývalému manželovi s tímto svým novým sexuálním přítelem “dobře” zasouložila!

Ovšemže v praxi při životě dítěte či dětí s takovouto “matkou” dochází leckdy i k zanedbávání, týrání a psychické deprivaci dítěte, k problémům působení alkoholu a jiných návykových látek, hazardní hra v dětství a dospívání, občas i příčinám různých poruch zdraví jako je například mentální retardace, emoční poruchy, syndrom hyperaktivity, schizofrenie, psychomotorická epilepsie a podobně, přičemž není podstatné, zda-li se tohoto týrání dopouští samotná matka vůči těmto svým vlastním dětem anebo její sexuální přátelé, které promiskuitně střídá jako na běžícím pásu, anebo zda-li tyto děti týrají oba dva zvrhlíci nějak společně.

V poslední době patří k těmto příčinám také i jalovost pasivního sledování médií, nuda, nezaplněný volný čas, přepracovanost rodičů v rodinných podnicích a ztráta pevnosti rodinných priorit. Abych poněkud oslabil ostří demagogického odsuzování lidí bez domova a ozřejmil české i slovenské veřejnosti jejich způsob života a příčiny jejich takzvaného "selhání" a "neschopnosti" přizpůsobit se normám naší buržoasní plutokratické společnosti, vyjmenuji zde alespoň ty nejdůležitější typy bezdomovců.

Osamělí bezdomovci mohou být zařazeni do některé z následujících kategorií, a z nich lze odvodit i příčiny či následky jejich bezdomovství): 1.) osoby žijící na ulici; 2.) mladí lidé nečekaně se ocitnuvší na ulici, nezaměstnaní, hledající, destabilizovaní; 3.) osoby bez trvalého bydliště, navíc nezaměstnaní; 4.) muži i ženy žijící buď samotářským životem, anebo i s malými dětmi, muži i ženy nemocní, ženy někdy i těhotné, mladí lidé vyhozeni rodiči z domova, staří muži či ženy; 5.) děti ulice, děti týrané a jinak frustrované, děti sociálně deprivované, 6.) osamělí důchodci surově vyhození na ulici; 7.) propuštění vězni, 8.) slepí a hluší, 9.) migranti, které sem dopravili různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické či jiné mezinárodní mafie, pak se třeba ale nějak nepohodli a tito mafiáni dovážející do České republiky i Slovenské republiky “pracovní sílu” se na ně jednoduše vykašlali a nechali je “na holičkách” (po slovensky: “Nechali ich v kaši!”). 10.) někteří, zejména cizinci, ale jinak i Češi a Slováci jsou dokonce i nemocní na AIDS, HIV pozitivní, a proto radím Vám bezdomovci, aby jste se s jinými bezdomovci, které nějak moc naznáte příliš nebratříčkovali a nedovolili jim aby se k Vám jakkoliv lepili(y) a následovali(y) Vás.

Současné problémy těchto příchozích jsou často zasuty daleko a hluboko v jejich životě: obrovská chudoba, ztížené dětství, soudem rozbitá rodina, nemoc, smrt dědečka či babičky, kteří ze svého starobního důchodu živili celou rodiny svých dospělých dětí i vnoučat, špatný zdravotní stav, nemohoucnost, zoufalství. Společnost se musí naučit péči o všechny své bezdomovce a pomoci jim nést jejich kříž chudoby, který je pro ně k neunesení.

 

54.)Diagnóza kořenů bezdomovectví u nás.

Ještě bych něco řekl o kořenech fenoménu bezdomovství. Všichni nějakým způsobem toužíme po společnosti zdravé, svobodné a demokratické. Toužíme po životu bez násilí, agrese, strádání a bolesti. Toužíme po ideálním stavu žití bez válek, terorismu, gangů a všudypřítomného rozpínavého zla. Den za dnem však prožíváme bezmoc a frustraci, antagonismus chtěného a prožívaného. Pochopili jsme, že vše na světě je v určitém smyslu jevem komplexním, ale veškerá Vaše snaha pochopit do hloubky příčinu zla či dobra, která působí na lidské bytosti, je vždy jen konkludentní a její odměnou bývá pouze pravděpodobnost.

V Evangeliu podle svatého Lukáše v kapitole 6 a ve verších 43 – 45 se nachází tento velice poučný citát, který řekl náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel:

“Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.” (Luk 6,43 – 45).

Kořeny všeho šlechetného, láskyplného, krásného, ušlechtilého a moudrého jistě nenapájejí strom s ovocem špatným, kořeny zla zcela určitě ženou svou sílu krutosti, sobeckosti, nesnášenlivosti, egocentrismu, pýchy a nenávisti až k plodům sociálních problémů, chudoby, hladu a sociálního vyfaulování.

Pokusme se tedy diagnostikovat kořeny, které způsobují fenomén bezdomovství, které ovlivňují toto extrémní vyloučení ze společnosti. Pokusme se pojednat alespoň o některých z těchto problémových oblastí: domov a absence domova, rodina, děti, nezletilci a mladiství, muži a ženy v produktivním věku, staří lidé v postproduktivním věku, bydlení, trvalá nezaměstnanost; minority, přičemž nemám ani zdaleka na mysli pouze minority národnostní či etnické, ale i na lidi, kteří se svým vzrůstem, hmotností či viditelným zdravotním postižením odlišují od většiny ostatních lidí, v důsledku čeho tato jejich odlišnost vede v xenofobní české i slovenské společnosti k fanatické nenávisti, zášti a diskriminaci těchto xenofobů vůči těmto nějak vizuálně se odlišujícím lidem.

 

55.)Realita bydlení i nebydlení u nás.

Ještě bych se vyjádřil k realitě bydlení a nebydlení. Jak jsem se dočetl, pracovníci ve střediscích pomoci a v terénu se setkávají s lidmi, kteří přežívají v nepřiměřených podmínkách, v nejistotě, na okraji společnosti. Bydlení v podnikových a jiných podobných ubytovnách je relativně sice dobrým řešením, kde ubytovny tohoto typu zpravidla zaručují základní hygienické podmínky a teplo, jsou však ale bohužel jen přechodným řešením a nic víc, byť i někdy třeba i řešením dlouhodobým. Pro někoho dokonce údajně prý mohou být tyto ubytovny i jakýmsi integračním předstupněm před získáním vlastního bytu nebo podnájmu, pro jiné a to nesporně mnohem častěji jsou pak již pouze přechodným a posledním záchytným bodem před jejich surovým vyhozením “na ulici”.

Do takzvaného holobytu se dostává domácnost zpravidla pro neplacení nájemného. A i to ještě v tom takzvaném “lepším případě” pokud není vyhozena rovnou “na ulici”. Holobyty jsou novou skutečností, nelze odhadnout průměrnou délku bydlení jejich nájemníků - to bude zřejmě záviset na zájmu obce. Bydlení v holobytech je ve své podstatě vlastně rovněž skrytým bezdomovectvím.

Bydlení v podnájmu je tradičním způsobem často velice nejistého bydlení osamělých osob, byť i jinak zpravidla celoživotním, neboť když je z jakéhokoliv důvodu vyhozen z jednoho podnájmu, hledá si nový, a pokud se mu nový podnájem podaří sehnat, tak toto jeho přežívání po podnájmech pokračuje dále, pokud se mu nový podnájem sehnat nepodaří, tak se stane zjevným bezdomovcem, v důsledku čehož v tomto našem klimaticky drsném podnebí jeho “život pod holým nebem” nebude trvat příliš dlouho, ale dlouho takovýto způsob života nevydrží a zemře.

Pro osoby v rodinné nebo manželské krizi se ovšemže i tyto různé podnájmy stávají dočasným řešením. Problém je však ale v tom, že z viny vládnoucích plutokratických buržoasních režimů současná česká i slovenská společnost enormně trpí chronickým nedostatkem jakýchkoliv bytů, a to zejména těch bytů, které by byly dostupnější i pro obyčejné lidi, a tedy ne pouze pro extrémně bohaté boháčky a boháče.

Takové podnájmy třeba v Praze jsou dnes velmi nákladné a fakticky dostupné pouze pro ty nejbohatší boháčky a boháče. A v podstatě i pro tyto extrémní boháčky a boháče je podnájem v Praze zpravidla pouze přechodným řešením.

Občanský zákoník číslo 40/1964 Sb. v platném znění, který doposud zatím ještě platí, nicméně Topolánkova koaliční vláda tří pravicových politických stran: Topolánkovy pravicové ODS, Čunkovy pravicové KDU-ČSL a Bursíkovy pravicové Strany zelených má již v podstatě hotový úplně nový Občanský zákoník, který je mnohem příznivěji nakloněn pronajimatelům na úkor nájemců a podnájemců. Obsah nového občanského zákoníku mi není znám, a vím o něm pouze to, co jsem se o něm dočetl v novinách. Přesto však alespoň tento ještě stále platný “starý” občanský zákoník číslo 40/1964 Sb. v platném znění alespoň do určité míry ochraňuje i bydlení v podnájmu; přesto však ale bydlení v podnájmu zůstává nejistým především z ekonomického hlediska. Určitý podíl podnájmů je nejistý i pro neexistenci písemné podnájemní smlouvy.

Příležitostné bydlení u příbuzných, přátel nebo i náhodných známých je ještě víc nejisté, protože bývá založeno jen na jakési ústní dohodě. Takovéto příležitostné bydlení je pak v lepším případě potenciálním, v horším případě skrytým bezdomovectvím.

Bydlení ve squatu je z hlediska práva buržoasního plutokratického státu pokládáno za nezákonné bydlení. Navíc se ještě jedná o “bydlení” ve špatných podmínkách v domě nebo bytě neobsazeném nájemníky. Squat může být řešením v extrémní situaci - Abbé Pierre v Paříži, obecně je však ale pro buržoasní plutokratický stát nežádoucím jevem. Kromě toho squat je vždy nejistým, dočasným a extrémně špatným bydlením ukrývajícím jednoznačné “zjevné bezdomovectví”.

V hojné míře existují i tací bezdomovci, kteří jsou odkázáni na nejisté nebo nezákonné bydlení anebo přebývajícími dnem i nocí na veřejných prostranstvích, na nádražích, v dopravních prostředcích, ve výměníkových stanicích, sklepích, kanálech či jednoduše pouze v přírodě; prostě lidí, kteří své bydlení ztratili i přes formálně existující zákonnou ochranu.

Zde v souvislosti se “starým” ještě doposud stále platným občanským zákoníkem číslo 40/1964 Sb. v platném znění bych chtěl varovat všechny nájemce před případy, kdy se v tomto občanském zákoníku legislativně zakotvená ochrana nájmu stává neúčinnou: 1.) Opustí-li jeden z manželů dobrovolně nebo nedobrovolně společnou domácnost, pak ztrácí právo společného nájmu bytu manžely. 2.) Opustí-li některý ze společných nájemců dobrovolně nebo nedobrovolně společně užívaný byt, ztrácí reálnou možnost byt užívat. 3.) Dojde-li k rozporu mezi agresivnějším podnájemníkem a bezradnějším uživatelem bytu, může podnájemník vyštvat uživatele. 4.) Zneužije-li třetí osoba osamělého, starého či bezradného nájemce k fiktivní výměně bytu a nájemce v důvěře podepíše nevýhodnou smlouvu, snadno přivede původního nájemce do nejistého a nevyhovujícího bydlení anebo dokonce přímo i do stavu zjevného bezdomovectví. 5.) Zneužije-li vlastník domu osamělosti, stáří, bezradnosti či bezbrannosti nájemce k tomu, aby změnil nájemní vztah ve svůj prospěch, může jej o byt lehce připravit zcela dokonce formálně i podle tohoto občanského zákoníka.

 

56.) Pozor! U nás platí: za dobrotu na žebrotu!!

I mimo oblast občanského zákoníku jsou dnes nejnověji takové pseudoprávní normy, že nad nimi mi od údivu zůstává až rozum stát! Proto radím Vám dobře – vystříhejte se tomu, aby jste k sobě vzali na bydlení jakoukoliv další osobu!!

Slyšel jsem od jednoho bezdomovce, který původně bezdomovcem nebyl, jak si jednou na byt z hloupé sentimentality a soucitu vzal jakousi ženu, která údajně prý neměla kde bydlet, která pak na něj zavolala policii, křivě jej před policisty obvinila z údajného takzvaného “domácího násilí”, a dotyční feministicky smýšlející policisté na základě této zcela zjevně protiústavní normy, která je v rozporu se všemi normami vlastnického práva i se všemi dokumenty o základních lidských právech a svobodách tohoto muže navzdory tomu, že je vlastníkem dotyčného bytu vyhnali z jeho vlastního bytu doslova “na ulici”.

Ovšemže i v popsaných případech je samozřejmě možné se domáhat práva soudní cestou, včetně Ústavní stížnosti, neboť zde byla porušena základní lidská práva poškozeného zcela bezprecedentním způsobem k jakému v minulosti docházelo naposledy tuším v ranním středověku v barbarském období “stěhování národů”, aby někde do cizího obydlí vtrhla jen tak zcela svévolně ozbrojená moc a jen tak zcela svévolně aniž by se zdržovala nějakým “papírováním”, tím méně pak nějakým řízením před soudem či alespoň před správním orgánem podle správního řádu číslo 500/2004 Sb. a úplně svévolně doslova loupeživým způsobem a bez jakéhokoliv odvolání oloupeného zabrala cizí nemovitost, která dotyčné moci nijak nepatřila a jejího obyvatele během nějakých dvou minut vyhodila doslova na ulici, čím z něj učinila bezdomovce. V každém případě však ale za situace kdy poškozený nemá kde bydlet, je hledání jakékoliv soudní ochrany, včetně ochrany u Ústavního soudu, eventuálně Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku řešením na velice dlouhé lokty.

Ovšemže feministická státní moc sloužící zájmům takovýchto lupiček cizích bytů potažmo jiných cizích nemovitostí velice dobře ví, že tyto možnosti soudní ochrany stejně zůstanou nevyužity, protože takovouto bezprecedentní loupeží postižený muž zpravidla sám o sobě nemá dostatek ani sil a ani prostředků, aby mohl podat žalobu potažmo Ústavní stížnost, respektive zejména u Ústavní stížnosti nechat se zastupovat advokátem, které v případě Ústavních stížností je vždy naprosto obligatorní.

 

57.)Jinak ale Policie je často horší než lampárna.

Stává se i to, že někdo zneužije nevědomosti třeba osamělého, starého či bezradného nájemce k fiktivní výměně bytu a nájemce v důvěře podepíše nevýhodnou smlouvu, co pak snadno přivede původního nájemce do nejistého a nevyhovujícího bydlení nebo dokonce i do stavu bezdomovství.

Zneužije-li vlastník domu osamělosti, stáří, bezradnosti či bezbrannosti nájemce k tomu, aby změnil nájemní vztah ve svůj prospěch, může jej o byt připravit rovněž zcela “podle zákona”. Zde je sice čistě hypoteticky samozřejmě, že možné se domáhat práva soudní cestou, nejde-li dokonce o trestný čin, který policie a státní zastupitelství bude mít zájem trestně stíhat. Ovšemže když už ale mluvím o trestním činu spáchaném vůči malému a slabému chudákovi, tak to musím říci zcela otevřeně, že v České republice v praxi je téměř vyloučeno, aby policie či státní zastupitelství měli vůbec zájem tento trestní čin stíhat v případě, že obětí tohoto trestního činu je nějaký důchodce či nějaký jiný sociálně slabý chudák!

A konec konců po odmítnutí orgánů činných v trestním řízení stíhat tento trestní čin, rovněž ani občanskoprávní soudní možnost oběť tohoto výše uvedeného trestního činu zpravidla nevyužije, protože sociálně slabá oběť tohoto trestního činu nemá dost sil ani finančních prostředků, aby mohla podat občanskoprávní žalobu a nechat se zastupovat advokátem.

U postižených je navíc nechuť k žalobě i z toho důvodu, že má opodstatněný strach ze setkání s pachatelem či pachatelkou trestního činu, kterým ho podvodem okradl o byt. Když totiž oběť trestního činu ještě předtím podala trestní oznámení, tak policie která měla toto trestní oznámení řádně vyšetřit a pachatele tohoto trestního činu obvinit, to trestní oznámení pouze hodila do koše (eventuálně strčila do nějakého formálně založeného spisu, což je v podstatě totéž!). A tak oběť trestního činu velice brzy mohla poznat, že kdyby namísto poslání tohoto svého trestního oznámení proti pachateli trestního činu na policii ho raději sama ihned po napsání vyhodila do popelnice a nic nikam neposílala, bylo by to pro ni mnohem lepší. Policie České republiky totiž ještě předtím než toto trestní oznámení napsané touto obětí trestního činu hodila do koše, tak ve svém Usnesení “o odložení věci” nejenže napsala své farizejské zdůvodnění, že “Věc odkládá, protože se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak”, ale ještě předtím Policie České republiky si pachatele tohoto trestního činu formálně předvolala na takzvané “Podání vysvětlení”, kde Policie České republiky pachatele tohoto trestného činu informovala, že proti němu či ní byl za spáchání jeho či jejího trestního činu podáno trestní oznámení, jako i o tom, kdo toto trestní oznámení podal, v důsledku čehož pachatel, či pachatelka tohoto trestního činu pak ještě eventuálně opět někde šla navštívit dotyčného starého důchodce či jinou osobu, která se stala obětí jejího trestního činu a například surově ji zmlátila atd. A to i navzdory tomu, že policie celou věc hodila do koše, a nijako nepomohla ani stížnost, coby řádný opravní prostředek ke státnímu zástupci, který rovněž celkem určitě v dané věci neviděl nic trestného, nic nezákonného a tudíž s Usnesením policejního vyšetřovatele “o odložení věci” se státní zástupce plně ztotožnil. Tudíž důvodů proč oběť tohoto trestního činu nechce podávat občanskoprávní žalobu proti pachateli trestního činu má subjektivně zcela opodstatněně víc než dosti.

Varuji proto všechny Vás kteří eventuálně někde bydlíte, a nějakým omylem čtete tyto řádky, ačkoliv jsem Vás prosil aby jste je vzhledem k tomu, že je adresuje především bezdomovcům raději vůbec nečetli: Byli případy, když například na základě takzvané “dohody o zániku nájmu” podle ustanovení § 710, odstavec 1 občanského zákoníku číslo 40/1964 Sb. v platném znění již nejeden nájemce například pod vlivem nějakých slibů nebo pohrůžek ze strany vlastníka domu jako pronajimatele, nebo vnucením nějaké nové nájemní smlouvy nájemci na dobu určitou podle ustanovení § 710 odstavec 2 občanského zákoníku číslo 40/1964 Sb. v platném znění například pod záminkou změny vlastníka, správce domu a podobně, přišel nějakým takovýmto podvodem nájemce – který předtím měl řádnou nájemní smlouvu na byt na dobu neurčitou – o své bydlení a stal se bezdomovcem. Proto žádné “rychle” “rychle” nenechejte si vnutit od vlastníka či správce domu, aby jste jim cokoliv “honem” “honem” podepsal bez přečtení, řekněte mu natvrdo a nekompromisně, ať Vám tu smlouvu nechá doma, že si ji v klidu sám doma přečtete, nenechejte si nijak vnucovat, že něco musíte ve stresu a fakticky pod nátlakem “rychle” “rychle” podepsat, ale vždy než cokoliv podepíšete, tak si to u sebe doma, v soukromí pečlivě, v klidu a tichu přečtěte, a jestliže máte sebemenší pochybnosti tak se poraďte s nějakou svou blízkou osobou, která tomu rozumí lépe než Vy. Pamatujte si, že lepší je nepodepsat něco, co je eventuálně dobré, než riskovat, že podepíšete něco špatného! Proto nejste si-li zcela jist(a) oč jde, raději nepodepisujte vůbec nic! Nepodepsáním listiny které plně nerozumíte rozhodně můžete pokazit mnohem méně než byste mohl(a) pokazit tím, že byste se rozhodl(a) tuto listinu podepsat.

 

58.)Strategie a taktika boje jak si udržet sociální podporu.

Nemá-li bezdomovec reálné trvalé bydliště, pak se často z různých důvodů zdržuje v jiném místě, než je to, kde je oficiálně hlášen. Jako uchazeč o zaměstnání se však ale bezdomovec bohužel může zaregistrovat jen u úřadu práce příslušného podle trvalého bydliště, splňuje-li další podmínky. Mnozí bezdomovci zákonné podmínky nesplňují, někteří vzhledem ke svým předcházejícím mimořádně špatným zkušenostem mají plně opodstatněný strach z úřadů a úřednic, další bezdomovci si zas z různých důvodů nedovedou bez cizí pomoci uspořádat své záležitosti.

Kromě toho pak na tomto prohnilém polykapitalistickém “trhu práce” skutečných pracovních příležitostí je velice málo, jsou-li vůbec nějaké. Což ve skutečnosti zpravidla vůbec žádné pracovní příležitosti nejsou, neboť to že se třebas i objeví nějaký zaměstnavatelský subjekt, který formálně proklamuje, že údajně prý hledá nějakého či nějaké zaměstnance ještě ani zdaleka neznamená, že to myslí skutečně vážně, mnohé zaměstnavatelské subjekty když prohlašují, že hledají zaměstnance tak pokud tak nečiní snad přímo z nějaké legrace, pak tak ale činí z úplně neznámých a nepochopitelných důvodů nad kterými doslova zůstává lidský rozum stát. Doufám, že žádná extrémní boháčka či extrémní boháč tuto práci adresovanou bezdomovcům nečte, pokud by ji totiž četl nevěřil by tomu, neboť vzhledem k tomu, že s tímto nemá žádné osobní zkušenosti, tak si ve své naivitě skutečně myslí, že každý zaměstnavatelský subjekt, který formálně prohlásí, že údajně prý hledá nějakého či nějaké zaměstnance, tak tohoto zaměstnance či tyto zaměstnance skutečně hledá. Avšak realita bývá většinou úplně jiná. O tom by sáhodlouze mohla vyprávět drtivá většina nezaměstnaných, jak obešli desítky, stovky ba někteří snad i tisíce zaměstnavatelských subjektů, kteří údajně hledali nějakého či nějaké zaměstnance, jak je všude pod nějakou záminkou odmítli, nejčastěji pod záminkou, že dotyčné (ve skutečnosti neexistující!!) volné místo údajně prý již obsadili. Takto tedy tyto různé firmy a jiné zaměstnavatelské subjekty odmítli nezaměstnaného zájemce o nabízené pracovní místo, a nejen jednoho, ale ze stejnou výmluvou, že dotyčné volné pracovní místo údajně prý již obsadili odmítli desítky ba někdy i stovky nezaměstnaných, kteří o toto ve skutečnosti zpravidla patrně asi nikdy ani neexistující “volné pracovní místo” projevili zájem; to ale těmto pokryteckým firmám a jiným zaměstnavatelským subjektům nijako nebrání, aby i navzdory tomu, že z důvodu údajného obsazení všech nabízených volných pracovních míst odmítají všechny nezaměstnané, aby i nadále před úřady práce, novináři a prakticky každým, vyjma samotných nezaměstnaných i nadále lživě tvrdili, že údajně prý i nadále bez jakékoliv změny hledají zaměstnance na dotyčné volné pracovní místo či místa, které či která údajně prý nabízejí.

Navíc často ještě tyto firmy a jiné zaměstnavatelské subjekty údajně prý hledající pracovníka či pracovníky odmítají nezaměstnanému dát jakékoliv písemné potvrzení, že ho nechtějí (ať již s uvedením jakéhokoliv důvodu, anebo třeba i bez uvedení nějakého důvodu!), a pokud nezaměstnaný se s tím nechá vyhodit, často ještě budou mít tyto firmy a jiné zaměstnavatelské subjekty tu neuvěřitelnou drzost, že Úřadu práce, který k nim dotyčného nezaměstnaného poslal budou tvrdit, že dotyčný nezaměstnaný u nich údajně prý nikdy vůbec ani nebyl, anebo že sice i byl, ale že to údajně prý byl právě tento nezaměstnaný, který o jimi údajně prý nabízené pracovní místo neměl žádný zájem. A to se pro úřednice úřadů práce pak stane navíc ještě i záminkou pro vyřazení dotyčného nezaměstnaného z evidence uchazečů o zaměstnání, což v praxi znamená, že ho odstřihnou od všech sociálních dávek a nechají ho doslova úplně bez koruny, v důsledku čehož se právě z těchto důvodů nejčastěji z nezaměstnaných stávají bezdomovci.

Proto Vám všem nezaměstnaným vřele doporučuji, buďte obezřetní a dělejte to ve vlastním zájmu tak jako já:

Jste-li poslán(a) do nějaké firmy či k jinému zaměstnavatelskému subjektu, nejprve se zastavte někde, kde mají buď počítač nebo psací stroj. Napište si stručnou žádost o přijetí do zaměstnání, kde kromě uvedení svých klíčových osobních údajů důležitých pak v dalším dokazování před Úřadem práce též rovněž jednoznačně specifikujte pracovní místo o které máte zájem, respektive, které oni “nabízejí” plus explicitně uveďte i to, že v případě, že toto místo z nějakých důvodů není k dispozici, tak že máte ovšemže zájem i o jakékoliv jiné pracovní místo, které jsou Vám ochotni nabídnout, a ovšemže nezapomeňte zdůraznit, že jste ochoten pracovat i za minimální mzdu. Nezapomeňte uvést svou kvalifikaci a jiné schopnosti a dovednosti, ovšemže pouze takové které jsou pro dotyčné nabízené pracovní místo potřebné, anebo alespoň užitečné. Jestliže chcete pracovat třebas někde jako nějaký umývač záchodů, tak není třeba uvádět, že máte dvě vysoké školy, to v daném případě raději ani své akademické tituly vůbec neuvádějte. Rovněž tak, pokud chcete pracovat třeba jako uklízeč v nějakém ústavu pro hluchoněmé, tak eventuálně uveďte nanejvýš to, že ovládáte posunkovou řeč pro hluchoněmé, ale již třeba vůbec nepište nic o tom, že perfektně ovládáte 28 cizích jazyků atd. A ovšemže nejdůležitější je uvést Vaši adresu, a nezapomeňte zdůraznit, že od nich očekáváte, že se Vám písemně ozvou.

Není podstatné, zda-li si tuto žádost pak vytisknete z počítače anebo naklepete na psacím stroji. Důležité je, aby jste tuto žádost měl pak na papíře nejméně ve dvou exemplářích, ve skutečnosti, si ale těchto exemplářů vezměte rozhodně více než pouze dva. Všechny exempláře podepište – nezapomeňte na to! Kromě této žádosti v několika exemplářích vezměte si pak ze sebou ještě nějaká psací pera, poštovní obálky a peníze. Navštivte pak dotyčnou firmu či jiný zaměstnavatelský subjekt ke kterému Vás poslal Úřad práce, a jděte tam přímo do jejich podatelny s tím, že jim nesete poštu, ať si jednu z obou listin nechají a na druhý stejnopis téže listiny ať Vám řádně potvrdí, že ji převzali i s řádným podacím razítkem, datumem a podpisem.

Někdy se ovšemže stane, že ti hajzlové podatelnu nemají, popřípadě nikdo v ní záměrně není a podobně. I tak trvejte na tom, že musí být přece nějaký jejich pracovník nebo pracovníčka, který či která je pověřena přijímat poštu a tedy žádejte, aby tuto písemnost převzala a její převzetí řádně Vám potvrdila tato pracovníčka. Když se budou vymlouvat, že tento pracovník či pracovníčka z nějakého důvodu údajně prý momentálně není přítomen či přítomna, tak trvejte na tom, že v tom případě nutně musí být nějaký Váš pracovník či pracovníčka pověřen zastupováním pracovníka či pracovníčky, který či která je jinak pověřen či pověřena přijímáním pošty. Ovšemže může se stát dokonce i to, že Vás třebas například jejich bezpečnostní služba vyhodí bez toho, aniž by se Vám podařilo přimět někoho z dané firmy či jiného zaměstnavatelského subjektu, aby Vaši žádost o přijetí do zaměstnání přijal a toto přijetí Vám i řádně potvrdil. Ba dokonce může se stát nejen to, že Vás vyhodí, ale i to, že například oba dva Vaše exempláře žádosti o zaměstnání Vám úmyslně roztrhají, anebo Vám je jednoduše ať již za použití nějaké lsti anebo i hrubého násilí násilně odejmou.

Ovšemže jsem počítal i s touto eventualitou, a právě proto jsem Vám doporučil, aby jste těchto exemplářů měli se sebou více než pouze dva, ty ostatní exempláře si z důvodu opatrnosti u sebe uschovejte někde jinde, aby o nich ti hajzlové nevěděli! A také jsem Vám též radil vzít si i nějaké pera, poštovní obálky a peníze. V takovémto případě když jste totiž byl vyhozen aniž máte potvrzení o odevzdání dané listiny, Vám tudíž nezbude nic jiného, než jít na nejbližší provozovnu České pošty a tuto žádost o zaměstnání jim pošlete poštou, a to nikoliv nějakou obyčejnou zásilkou, ale zásadně vždy jen a jen jako doporučený list s dodejkou. Pokud jste o téhle formě poštovní zásilky ještě třebas nikdy neslyšeli, pro jistotu Vám to ještě jednou zopakuji co máte říci poštovní úřednici – řekněte: “Chci podat doporučený list s dodejkou”.

I pokud jste doporučený list s dodejkou ještě nikdy nepodával, nevadí, poštovní úřednice Vás již jistě usměrní a poradí Vám. V současné době za tento jeden doporučený list s dodejkou zaplatíte České poště něco kolem třiceti korun, a v vzhledem k tomu, že poštovné se stále zdražuje, tak v budoucnu to možná bude ještě více, avšak oplatí se to. Možná, že se Vás poštovní úřednice zeptá, zda-li dotyčný Váš doporučený list s dodejkou chcete podat též “co vlastních rukou adresáta”. Tohle však již ale odmítněte! Posílání do takzvaných “vlastních rukou adresáta” je jen úplně zbytečně dražší, a co je ještě horší, jen by jste si tímto zkomplikoval(a) doručení tohoto Vašeho doporučeného listu s dodejkou, protože dotyčná osoba či dotyčný nějak úžeji vymezený subjekt nemusí být přítomen.

V provozovně České pošty si tedy vypíšete tři věci: 1.)Poštovní obálku, 2.)Podací lístek a 3.)Dodejku. Tyto tři věci si zapamatujte! Já osobně z důvodů opatrnosti kromě poštovních obálek nosím ze sebou i čisté, nevyplněné podací lístky a dodejky. Já osobně ze sebou vždy a všude ze sebou nosím nejen nevyplněné poštovní obálky, podací lístky a ty “bílé dodejky”, které jsou určeny pro poštovní styk v rámci České republiky, ale dokonce vždy a všude ze sebou nosívám i ty “červené dodejky”, které jsou určeny výlučně pouze pro doporučené listy do zahraničí. U podacích lístků je to ještě jednodušší než u dodejek, neboť jestvuje pouze jeden druh podacího lístku bez ohledu na to, zda-li doporučený list posíláte pouze v rámci České republiky, anebo ho posíláte někam do zahraničí. Jinak ale zpravidla čisté nevyplněné tiskopisy podacích lístků, jako i tiskopisy obou druhů dodejek “bílých i červených” mají zpravidla na každé České poště buď volně k dispozici, anebo Vám pracovníčky dotyčného poštovního úřadu příslušné tiskopisy na požádání vždy vydají. Kromě toho z obou druhů dodejek Vy budete v tomto případě potřebovat pouze “bílou dodejku”; ta česko-francouzsky psaná “červená dodejka” je pouze do zahraničí, a tedy pro Vás v této souvislosti naprosto k ničemu.

Dále pak je si třeba uvědomit, že mají-li zpravidla na každé provozovně České pošty k dispozici prázdné, tj. nevyplněné tiskopisy podacích lístků a bílých vnitrostátních dodejek, jako i česko-francouzsky psaných červených dodejek do zahraničí; zásadně nikdy nemají volně k dispozici čisté poštovní obálky, ba dokonce zpravidla jen zřídka kdy mají k dispozici tyto čisté obálky vůbec, aby jste si ji na daném poštovním úřadě alespoň koupit. A to byl ten důvod, proč jsem Vám radil, aby jste si poštovní obálky v každém případě vzal ze sebou z domu. Ovšemže nepopírám, že vzhledem k tomu, že budete posílat pouze jeden doporučený list s dodejkou, postačí Vám tudíž aspoň čistě teoreticky vzít si z domu ze sebou pouze jednu čistou nevyplněnou obálku. Nicméně z důvodu opatrnosti jsem Vám doporučil vzít si nikoliv pouze jednu poštovní obálku”, ale nikoliv omylem ale zcela záměrně jsem Vám v plurálu výše napsal, vzít si “poštovní obálky”. Třeba si totiž uvědomit, že vzhledem k tomu, že Vás třebas ta jejich bezpečnostní služba násilím vyhodila, ba možná kromě toho že Vás násilně vyhodili možná se na Vás dopustili ještě i nějakého jiného násilí, popřípadě Vám i způsobily nějaké drobné zranění či nějaká drobná zranění, následně pak kumulativně z těchto všech důvodů jejich agresivního chování vůči Vám jste pak ve velikém stresu nebo jste i velice rozčilen, popřípadě i obojí současně, v důsledku čehož z těchto důvodů se lehce může stát, že třebas při vyplňování poštovní obálky se nějak spletete a nějak to pokazíte, v důsledku čehož pak dotyčnou při vypisování pokaženou obálku můžete již pouze hodit do koše, vzít si novou obálku a začít opět znovu s vypisováním obálky. A právě proto jsem Vám radil vzít si těchto obálek vícero než pouze jednu jedinou! Pokud se spletete při vypisování podacího lístku či dodejky, tak to příliš nevadí, protože Vám dají nový tiskopis, ale novou obálku v provozovně České pošty Vám zpravidla nejen že nedají, ale ani neprodají. To by jste pak narychlo musel zas hledat nějaké nejbližší papírnictví, potažmo nějakou trafiku “tabák” či “cestovní jízdenky” atd., kde by eventuálně mohli prodávat kromě jiného zboží též ty poštovní obálky.

Poté tedy co tedy správně vyplníte všechny tři věci: 1.)Poštovní obálku, 2.)Podací lístek a 3.)Dodejku; tak do poštovní obálky vložte svoji žádost o přijetí do zaměstnání, a obálku pečlivě zalepte. Ze všemi těmito třemi věcmi, tj. s dopisem, s vyplněným podacím lístkem a s vyplněnou bílou vnitrostátní dodejkou přistute k poštovní přepážce. Za podání doporučeného listu s dodejkou zaplatíte u okénka poštovní úřednici asi kolem těch třicet korun, poštovní úřednice si u sebe nechá dvě věci: 1.)Dopis plus 2.)Dodejku. Naopak podací lístek Vám poštovní úřednice zásadně vždy vrátí, a ovšemže měla by ho vrátit řádně potvrzený. Jste-li na malé vesnici, tak na tom podacím lístku poštovní úřednice někdy vypíše údaje týkající se podání jako je hmotnost zásilky, cena zásilky, druh zásilky a datum podání zásilky ručně, plus podepíše to nějakým svým nečitatelným podpisem a orazí razítkem; popřípadě což je dnes mnohem častější, a to nejen ve městech ale dokonce stále víc a víc i na malých vesnicích, tento podací lístek vloží do takového přístroje, kde jsou příslušné údaje vytištěny automaticky potiskem multifunkční tiskárny, což pak nahrazuje klasické razítko a podpis, které pak v tomto konkrétním případě se již tedy nedávají. Rovněž se pozorně dívejte, zda-li k Vašemu dopisu dotyčná poštovní úřednice skutečně přilepí dotyčnou Vámi vyplněnou dodejku, plus zda-li na téže straně dopisu, kde se nachází i napsaná adresa adresáta tohoto doporučeného listu s dodejkou takovým velikým razítkem otiskne nápis “Dodejka”. Pokud snad ne, tak ji na tuto skutečnost upozorněte. Pamatujte si, že vždy je lepší eventuálně upozornit na tyto skutečnosti poštovní úřednici třebas i zbytečně, než riskovat, že tam na Váš dopis to veliké razítko s nápisem “Dodejka” vůbec nedá, anebo dokonce třebas i úplně zapomene dotyčnou Vaši vyplněnou dodejku k Vašemu dopisu připojit vůbec. Bez připevněné dodejky k dopisu by se totiž fakticky stalo, že by Váš dopis vlastně odešel jako úplně obyčejný doporučený list bez dodejky; bez oražení nápisu “Dodejka” na téže straně doporučeného dopisu kde se nachází adresa adresáta komu to Vy posíláte se zas zpravidla stane, že si poštovní doručovatelka, při tom velikém množství různých doporučených dopisů které doručuje vůbec ani nevšimne, že v daném případě se jedná nikoliv o nějaký obyčejný doporučený list, ale o doporučený list s dodejkou, kterou pak omylem odevzdá i s doporučeným dopisem adresátovi, v důsledku čehož se Vám pak tato doporučená dodejka nevrátí.

Tento potvrzený podací lístek si pak pečlivě uschovejte. Dříve však ale než si ho uschováte, tak si ho zkontrolujte, zda-li je potvrzen správně. Které údaje na Podacím lístku je nejdůležitější si zkontrolovat?

Za první je to potvrzení o tom, že jste skutečně podal doporučený list, který se jinak nazývá též i jako “rekomando” a označuje se velikým písmenem “R”. Proto se na Podacím lístku podívejte dolu pod adresami, kde se nachází kolonka “Druh zásilky”. V této kolonce “Druh zásilky” musí být buď poštovní úřednicí ručně napsáno veliké písmeno “R” anebo je toto veliké písmeno “R” v této kolence “Druh zásilky” vytištěno tou výše zmiňovanou polyfukční tiskárnou. Pokud byla použita dotyčná polyfunkční tiskárna, tak totéž písmeno veliké “R” se bude nacházet na Podacím lístku i ve velikém prázdném okně nad adresami nahoře, a to ve druhém řádku odshora tohoto řádku. Přesněji řečeno, tento druhý řádek se tímto velikým písmenem “R” dokonce i začíná.

Za druhé je to potvrzení o tom, že tento Váš doporučený dopis jste skutečně podal s dodejkou. Hledejte proto vyznačení velikého písmena “D”. Poštovní úřednice proto na podacím lístku pokud ho potvrzuje ručně buď do kolonky “Druh zápisu” napíše dvě veliká písmena “RD”, anebo druhou možností je, že do kolonky “Druh zápisu napíše pouze veliké písmeno “R” a současně do kolonky “Poznámka – doplňkové služby” napíše veliké písmeno “D”. Pokud byla použita dotyčná polyfunkční tiskárna, tak totéž písmeno veliké “D” se bude nacházet na Podacím lístku i ve velikém prázdném okně nad adresami nahoře, a to ve druhém řádku odshora tohoto řádku. Přesněji řečeno zde na Podacím lístku nahoře nad adresami se tento druhý řádek začíná s velikým písmenem “R”, po kterém pak následuje šest číslic, pak mezera, pak se v témže řádku nacházejí ještě tři číslice, pak opět krátká mezera a pak je vytištěno veliké písmeno “D”.

Taky je požádejte, že by jste chtěl nahlédnout do “Ceníku poštovních služeb”. Předtím se podívejte na svůj Podací lístek jakou má uvedenou hmotnost a cenu. Zjistěte si součtem ceny za dodejku se součtem ceny za podání doporučeného listu příslušné hmotnostní kategorie, zda-li jste zaplatil správně. Hlavním smyslem této Vaší kontroly opatření není ani tak ujištění se o tom, zda-li Vás třebas neoklamali a nechtěli po Vás zaplatit více než jste byl podle platného ceníku poštovních služeb povinen jim zaplatit, ale mnohem důležitější je vykonání zpětné kontroly i touto cestou, zda-li cena přesně sedí, a tedy zda-li je tam řádně započtena i cena za dodejku, a tedy zda-li můžete doufat, že Váš doporučený list s dodejkou skutečně Česká pošta vyexpeduje jako doporučený list s dodejkou a nikoliv pouze jako nějaký pouze obyčejný doporučený list bez dodejky.

Zaslání doporučeného listu s dodejkou má totiž ten smysl, že adresát při převzetí doporučeného listu s dodejkou musí na této dodejce potvrdit převzetí dotyčného doporučeného listu s dodejkou, přičemž dotyčná dodejka se Vám pak zpětně vrátí. A táto adresátem potvrzená dodejka pak bude Váš důkaz o tom, že adresát dotyčný doporučený list s dodejkou skutečně obdržel. Pokud byste poslal jen obyčejný doporučený list s dodejkou, tak tento explicitní písemný důkaz o doručení zásilky adresátovi mít nebudete, ba dokonce nebudete mít jistotu ani jen v tom, zda-li tento Váš doporučený list Česká pošta adresátovi vůbec doručila. A jinak nemáte absolutně žádnou šanci se to jinak dozvědět. Adresát Vám to celkem jistě neřekne,a kdyby Vám něco řekl, tak je to stejně úplně jedno, protože všechno co nemáte písemně “černé na bílém” může adresát kdykoliv – když přijde na lámání chleba – popřít, že Vám kdy něco takovéhoto říkal. A písemně Vám stoprocentně nic nedají, právě tak jako stoprocentně si můžete být jist i tím, že na Váš doporučený list s dodejkou který jste jim zaslal(a) nebudou absolutně nijak reagovat. Je to ostatně zcela logické, protože domnělé pracovní místo či pracovní místa které na oko nabízejí v skutečnosti vůbec ani neexistují. Ale to Vás jako nezaměstnaného již v podstatě vlastně ani trápit nemusí, neboť jakmile jim obdržíte adresátem potvrzenou dodejku, on už nemůže lživě tvrdit, že údajně prý od Vás nic nedostal.

Samozřejmě ale chtěl bych Vás upozornit ještě na jedno úskalí! I navzdory veškeré Vaší výše uvedené pečlivosti i když sice adresátovi byl z podací pošty skutečně řádně a v naprostém pořádku se vším co má mít řádně odeslán a podací poštou i řádně vyexpedován doporučený list s dodejkou, může se stát, že i navzdory tomu velikému nápisu “Dodejka”, který je otištěn na téže straně dopisu, kde se nachází napsaná adresa adresáta kterému Váš doporučený list s dodejkou posíláte, že si toho poštovní doručovatelka navzdory tomu všemu nevšimne a odevzdá mu Váš doporučený list i s dodejkou. A tak ta dodejka - kterou po správnosti měla poštovní doručovatelka z dopisu sejmout, nechat ji potvrdit u adresáta, že dotyčný doporučený list převzal a pak tuto potvrzenou dodejku odeslat zpátky na Vaši adresu – z lajdáctví dotyčné poštovní doručovatelky je společně i s dopisem odevzdána adresátovi. Zejména v minulosti – tenkrát se ještě dnešní “Dodejka” nazývala jako “Doručenka” - se to stávalo velice často, prakticky téměř vždy. Později ale když začali na České poště na doporučené dopisy s dodejkami dávat to veliké razítko s nápisem “Dodejka” se to již stává mnohem řidčeji, avšak občas se to stává ještě i dnes. Zdůvodňují to tím, že někdy, zejména když se jedná o právnickou osobu, tak těchto nejrůznějších dopisů které denně dostává je veliké množství a tudíž občas se i dnes stane, že některé dodejky jednoduše přehlídnou a šlamprtne je odevzdají i s dopisem adresátovi aniž by si všimli že tento dopis má nějakou dodejku. A ovšemže někdy se stane možná i to, že se tato dodejka nějak ztratí při cestě zpátky k Vám, i když ale tyto případy se stávají mnohem méně často než ty případy, že lajdácká poštovní doručovatelka odevzdá adresátovi Váš doporučený dopis i s nalepenou dodejkou.

Pošlete-li v rámci České republiky dnes někomu nějaký doporučený list, tak vězte, že mu ho Česká pošta doručí hned zítra, potažmo pozítří.

Nevrátí-li se Vám tato dodejka nejpozději do jednoho týdne, pak jděte podat reklamaci, a to – zpravidla u vedoucí – té provozovny České pošty, na které jste podával svůj doporučený list s dodejkou. A pamatujte si! Adresujete-li dopis fyzické osobě, může se stát, že tuto osobu poštovní doručovatelka při doručování Vašeho doporučeného listu s dodejkou nezastihne doma, a pak tomuto nezastihnutému adresátovi zanechá oznámení o uložení poštovní zásilky na poště, a závisí pak jen na dotyčném adresátovi, kdy si tuto zásilku půjde vyzvednout, ba i to zda-li si vůbec kdy tuto poštovní zásilku půjde vyzvednout. Něco podobného je či může být i u miniaturních firem kde je pouze jeden jednatel atd. V žádném případě však ale něco podobného není reálně myslitelné u nějakého kolosu, který má desítky, stovky či dokonce tisíce zaměstnanců. Takovýto kolos má vždy buď řádnou podatelnu, která je v každý pracovní den řádně dostupná, anebo alespoň vyčleněného zaměstnance či zaměstnankyni, který či která je pověřen(a) přebíráním pošty, anebo v tom nejkrajnějším případě vždy tam bude přítomen alespoň nějaký zaměstnanec dotyčné firmy či jiné právnické osoby, potažmo organizační složky státu, obce, kraje či příspěvkové organizace, kterým svůj doporučený list zasíláte. Tudíž se nenechejte v takovémto případě odbít s primitivní výmluvou, že údajně prý ještě neuplynula úložní lhůta, že údajně prý možná že Vaše zásilka leží na poštovním úřadě doručující České pošty protože adresát zásilky nebyl přítomen (!!!) a zásilku si doposud nevyzvedl! Nekompromisně trvejte na tom, že jestliže jste poslal svůj doporučený list s dodejkou takovému subjektu, který má desítky, stovky či možná dokonce i tisíce zaměstnanců, tak je absolutně vyloučeno, aby v době doručování Vaší zásilky tam z těchto mnoha desítek, stovek či dokonce možná i tisíců zaměstnanců čirou náhodou “nikdo z nich nebyl přítomen”!!

Druhou důležitou skutečností je ten fakt, že jste přišel reklamovat “nevrácení dodejky”! Tedy, nepřišel jste reklamovat eventuální “nedoručení Vašeho doporučeného listu” s dodejkou, ale pouze “nevrácení dodejky”! V tom je totiž nebetyční rozdíl!! Reklamace “nevrácení dodejky” je zásadně vždy bezplatná, zatímco reklamace “nedoručení zásilky” adresátovi je zpoplatněna nemalým poplatkem, který se Vám pak již nikdy nevrátí, pokud se ukáže, že Váš doporučený list byl adresátovi řádně doručen. Ta svině vedoucí příslušné pobočky České pošty to velice dobře ví, a proto pokud se jí již nepodaří úplně odbít člověka chtějící podat reklamaci, tak se ho pak snaží alespoň dotlačit nějak k tomu, aby reklamoval nikoliv “nevrácení dodejky” ale “nedoručení zásilky”. A proto pozor nato!

Lidé co tohle neznají se podvodem a úlisností vedoucí České pošty nechají velice lehce zlákat k tomu, aby když se je již pani vedoucí nepodaří úplně odbít aby vůbec nějakou reklamaci podávali, tak se zneužívajíc jejich nevědomosti snaží je vmanévrovat do toho, aby podali reklamaci na “nedoručení poštovní zásilky” a nikoliv tedy na “nevrácení dodejky” jak to měli po správnosti být. Takto oklamaní lidé tedy reklamují “nedoručení poštovní zásilky” plus zaplatí nemalý poplatek za tuto reklamaci, Česká pošta pak “prokáže”, že tento doporučený dopis s dodejkou byl adresátovi doručen a lidé přijdou o svůj reklamační poplatek, který zaplatili při podávání reklamace, a to i navzdory tomu, že na vině byla Česká pošta, která jim nevrátila dodejku, což bylo příčinou podání jejich reklamace.

A co je úplně nejhorší při podání reklamace na “nedoručení poštovní zásilky” není ani tak samotná ztráta reklamačního poplatku v případě, že se prokáže, že Váš doporučený dopis byl adresátovi doručen; ale mnohem horší je ta skutečnost, že podání reklamace na “nedoručení poštovní zásilky adresátovi” zásadně nikdy, a to bych ještě jednou podtrhl a zopakoval: zásadně nikdy nevede k řešení Vašeho hlavního problému, kterým je nevrácená dodejka!!

Protože pamatujte na to, že pokud se necháte vmanévrovat do podání reklamace na “nedoručení poštovní zásilky adresátovi” – tak bez ohledu na to jak dopadne či nedopadne toto reklamační řízení na “nedoručení poštovní zásilky adresátovi” – Vy v každém případě vždy zůstanete i po skončení tohoto reklamačního řízení na “nedoručení poštovní zásilky adresátovi” bez dodejky!! A proto pozor na to!!!

Podobně tak doporučuji Vám být velice obezřetnými i při jednání ze samotnými referentkami či jinými úřednicemi Vašeho Úřadu práce. Pamatujte totiž na to, že jejich hlavním úsilím není pomoci Vám, aby jste získal nějaké skutečné placené zaměstnání, ale právě naopak jejich hlavním úsilím je snaha nějakým svým trikem či podvodem vyšachovat Vás pryč z evidence nezaměstnaných a tím i úplně Vás odstřihnout ode všech sociálních dávek.

Proto přijde-li na to, tak žádné důležité dokumenty, listiny, včetně dodejek a podacích lístků jim nikdy neodevzdávejte v originálu, ale pouze v nějakých kopiích. A pokud už není zbytí a skutečně musíte někdy nevyhnutně pustit ze své ruky originál, tak ale ještě předtím než to uděláte, pořiďte si kopie a to i úředním ověřením, které za správní poplatek toho času třicet korun dělají tato úřední ověření pravosti kopií s originálem prakticky všechny matriky městských a obecních úřadů, které jsou současně i matričním obvodem, právě tak jako i matriční úřady obvodních úřadů ve statutárních městech, zejména v Praze, a eventuálně někdy tato úřední ověření dělají pověřené pracovnice i v jiných kancelářích příslušných městských, obecních či obvodních úřadů. V krajním případě tato ověření dělají i všichni notáři, avšak využívat služeb notářů k ověřování pravostí kopií s originálem příliš nedoporučuji, protože jsou mnohem dražší.

 

59.)Můj návrh na zřízení “agenta provokatéra”.

Pokud jde o firmy a jiné zaměstnavatelské subjekty včetně i samotných úřadů a orgánů veřejné správy, které rovněž občas nabízejí různá pracovní místa domnívám se, že de lege ferenda proto obdobně jak se často mluví v souvislosti s bojem proti korupci o nasazení takzvaného “agenta provokatéra”, který by fingovaně nabízel pracovníkům veřejné správy úplatky zda-li se nechají nachytat a nabízený úplatek přijmou, tak v zájmu vyčištění trhu práce od různých pochybných firem a jiných zaměstnavatelských subjektů, které lživě na oko navenek nabízejí volná pracovní místa, bylo by velice prospěšné, kdyby zákonodárci schválili zákon, který by zřídil nějaký vhodný nový inspekční úřad, mohl by se nazývat například Inspektorát trhu práce, jehož náplní by bylo obdobným způsobem vysílat k firmám a jiným zaměstnavatelským subjektům - které oficiálně deklarují že údajně prý hledají nějakého či nějaké zaměstnance pro nějaké volné pracovní místo či místa – svého “agenta provokatéra”, který by se vydával za nezaměstnaného, který má zájem o volné pracovní místo, které údajně prý nabízejí. Poté co by tento “agent provokatér” z Inspektorátu trhu práce byl odmítnut (že by snad projevili zájem o jeho “přijetí” by byla totiž naprostá rarita!) například s tím, že dotyčné volné pracovní místo údajně prý již obsadili, tak by si vyžádal potvrzení, a pokud by mu ho odmítali dát, tak poté by se vytasil průkazem inspektora z Inspektorátu trhu práce, a zahájil by s danou firmou či jiným zaměstnavatelským subjektem řádné správní řízení na jehož konci by byla několika stamilionová pokuta!

Pokud by tomuto fingovanému nezaměstnanému vydali toto požadované potvrzení, že dotyčné pracovní místo již obsadili, tak by ho on vzal a jakoby nic odešel pryč. Všechny firmy a jiné zaměstnavatelské subjekty jakmile obsadí nějaké volné pracovní místo, které předtím hlásili u Úřadu práce jako volné pracovní místo, by měli zákonem stanovenou povinnost tuto skutečnost oznámit Úřadu práce a Úřad práce by zas tyto skutečnosti každodenně hlásil Inspektorátu trhu práce. Abych se příliš nerozpisoval do podrobností, tak uvedu pouze tolik, že poté co bylo agentovi provokatérovi vydávající se za nezaměstnaného bylo u dotyčné firmy či jiného zaměstnavatelského subjektu sděleno a též i vydáno potvrzení, že dotyčné volné pracovní místo již obsadili, tak by se – bylo-li toto tvrzení o údajném obsazení dotyčného pracovního místa pravdivé – zcela logicky očekávalo, že dotyčná firma či jiný zaměstnavatelský subjekt okamžitě tedy oznámí Úřadu práce, obsazení tohoto předtím údajně prý volného pracovního místa plus nahlásí příslušné údaje o novopřijatém zaměstnanci, kterého právě na dotyčné volné pracovní místo přijali. A Úřad práce zas každodenně by tyto informace od firem a jiných zaměstnavatelských subjektů o právě obsazených pracovních místech každodenně postupoval příslušnému Inspektorátu trhu práce. A tak tedy pokud by dotyčná firma či jiný zaměstnavatelský subjekt i nadále se před Úřadem tvářili navenek, že údajně prý hledají pracovníka či pracovníky na dotyčné “volné pracovní místo”, k čemuž prokázání jako důkazní prostředek by bohatě postačovala absence příslušného hlášení o obsazení dotyčného pracovního místa příslušnému Úřadu práce; což by opět muselo být plně dostačující na to, aby se s i v tomto případě s dotyčnou firmou či jiným zaměstnavatelským subjektem rovněž zahájilo správní řízení na jehož konci by byla též několika stamilionová pokuta!

Hlavním smyslem udělování těchto stamilionových pokud by nebylo ani tak získat nějaké finanční prostředky do státního rozpočtu, ale hlavním smyslem udělování těchto stamilionových pokud za každý jednotlivý případ by byla prevence, tj. odrazení firem a jiných zaměstnavatelských subjektů od takovéhoto chování, popřípadě pokud by se navzdory hrozbě stamilionových pokut nenechali od takovéhoto jednání odradit, tak alespoň záruku toho, že tyto stamilionové pokuty za každý jednotlivý prokázaný případ se budou navíc ještě kumulovat a násobit, když tyto stamilionové pokuty hravě tak porostou třebas i do mnohamiliardových pokut, neboť tyto pokuty by bylo možné udělovat opětovně a opětovně za každý jednotlivý další prokázaný případ lživě odmítnutého nezaměstnaného; díky čemuž by byla naděje, že zejména u středně velikých firem by tyto opakující se stamilionové pokuty – pokud by si nedali říci - byly pro ně nakonec likvidační, a pro ty největší mamutí akciové společnosti by permanentní a opakující se placení těchto pokut snad znamenalo postupně tak velikou ztrátu, že by se akcionáři na valné hromadě možná vážně zamysleli nad tím, zda-li by se raději neměli poohlédnout po jiných členech představenstva a dozorčí rady své akciové společnosti, a těm svým stávajícím managerům zda-li by neměli tedy raději poděkovat.

Přitom vůbec není pravda, že by to mělo či mohlo mít nějaké negativní důsledky na samotnou zaměstnanost. I když by takováto firma skončila v důsledku těchto stamilionových pokut v konkursním řízení neznamenalo by to, že by snad jako majetkový substrát doposud patřící této firmě přestal existovat. Její budovy, strojní zařízení a jiný nemovitý i movitý majetek by totiž existoval i nadále a její pracovní místa fakticky také. Ostatně ani dnes není nic neobvyklého na tom, že i takové firmy co se ocitli v moci správce konkursní podstaty i nadále vyrábějí jako kdyby se vůbec nic nebylo stalo. A pokud by se i stávající právní úprava zákona o konkursu a vyrovnání zdála být nedostatečná, nic by nebránilo jeho případné novelizaci. Cílem konkursu by totiž nebyla likvidace pracovních míst, ale pouze likvidace dotyčné firmy, které dotyčné tovární budovy, strojní zařízení a jiný nemovitý i movitý majetek doposud patří. Jinými slovo, celé konkursní řízení by proběhlo tak, aby zanikla původní firma a její majetkový substrát při zachování existence veškerého nemovitého majetku, movitého majetku a pracovních míst by byl jako “celý balík” správcem konkursní podstaty odprodán nějaké úplně jiné firmě, v důsledku čehož by mimoděk došlo i k úplné výměně vrcholového top managementu a příchodu k “moci” vrcholového top managementu této nové firmy, která by se stala novým vlastníkem veškerého nemovitého i movitého majetku zkrachovalé firmy. V nejkrajnějším případě, pokud by se z jakýchkoliv důvodů nedařilo najít vhodného soukromého vlastníka, tak by správce konkurzní podstaty tuto firmu odprodal státu. Přesněji řečeno, fakticky by to stát z finančního hlediska ani nic moc nestálo, protože to, co by stát zaplatil jako kupní cenu správci konkurzní podstaty, tak zase vzhledem k tomu, že by zde byly pohledávky státu na nezaplacených pokutách jako pohledávky druhé třídy, tak by zase z tohoto právního titulu fakticky správce konkursní podstaty drtivou většinu těchto peněz stejně vrátil – byť i formálně z jiného právního titulu -zpátky do státního rozpočtu. Byla by zde sice třeba ta drobná novelizace, ale to by již byla maličkost.

 

60.)Úplná bezprávnost bezdomovců.

Ovšemže rozumím tomu, že vládnoucí buržoasie rozhodně jen tak nebude ochotna tyto ústupky obyčejným lidem učinit jako ostatně i ve všem ostatním. Zda-li se někdy bude žít obyčejným lidem i lépe než se jim žije dnes, anebo zda-li všechno bez jakékoliv změny k lepšímu zůstane po celá léty či snad i celá desetiletí bude záviset pouze na tom jak silný revoluční tlak dovedou lidové vrstvy vyvinout proti vládnoucí buržoasii v České republice, aby ona pak eventuálně byla nucena instruovat svých dvěstě poslanců i jednaosmdesát senátorů k nějakým ústupkům v sociální oblasti.

A je-li i pro relativně dobře situované nezaměstnané - kteří mají řádně bydlení – prakticky téměř nemožné získat jakékoliv placené zaměstnání, tím spíše je to ještě nedostupnější pro obyčejné bezdomovce.

Vždyť v podstatě dokonce i mnozí relativně dobře situovaní bezdomovci v tom nejlepším případě pokud snad vůbec něco seženou, tak pouze nanejvýš nějaké velice krátce trvající příležitostné práce, v tom úplně nejlepším případě snad i formou dohody o provedení práce, častěji však ale nelegálně, bez jakékoliv dohody. A je pak jen zcela přirozené a logické, že se pak zpravidla dostanou do úplné závislosti na svém zaměstnavateli. Ba dokonce v tomto prohnilém polykapitalistickém režimu je bohužel jen zcela “normální” že se tento vztah podobá spíše nevolnictví než nějakému skutečně “pracovněprávnímu vztahu”, kdy nezaměstnaný pracuje i několik měsíců jen za žrádlo a bydlení a eventuálně i nějaké lživé sliby budoucího výdělku, nejčastěji na stavbách, v pohostinských provozovnách nebo u kolotoče; a ještě je tento takto “zaměstnaný” nezaměstnaný nakonec šťastný, že má vůbec alespoň nějakou práci, že mu jeho buržoasní vykořisťovatelé za jeho práci dávají alespoň toho trochu žrádla denně a nějaké to bydlení.

Často se mluví o takzvaném “švarcsystému”, a proto o něm taky něco řeknu! Dlouhodobé, ba i trvalé stigma takovéhoto “zaměstnání” se stává bohužel v současném prohnilém polykapitalistickém režimu čím dál tím běžnější a “normálnější”. Většina takto “zaměstnaných” nezaměstnaných lidí nedovede ani si ani uvědomit, že tento takzvaný “švarcsystém” fakticky znamená naprostou absenci sociálního a zdravotního pojištění a z toho vyplývající nezajištění pro stáří či nemoc. Bohužel ale když se to vezme do důsledku, tak vlastně i lidé, co si tyto skutečnosti uvědomují stejně nemají jinou možnost, neboť nějaké seriozní pracovní příležitosti uzavřít řádný pracovní poměr na základě řádné pracovní smlouvy prakticky neexistuje. Jeden inženýr, který takto jako pomocný dělník pracuje za žrádlo a bydlení již několik let mi řekl, že zatím je ještě relativně mladý a zdravý. Až však ale zestárne, bude potřebovat lékařskou péči a nebude vládat tak těžce pracovat, tak se pak asi půjde oběsit. Přes to všechno je ale maximálně šťasten, že má vůbec alespoň nějaké pracovní místo.

Pokud jde o bezdomovce třeba říci, že bezdomovec, který by teoreticky třeba i splňoval všechny ostatní podmínky k registraci jako uchazeč o zaměstnání, ale nezdržuje se v místě svého trvalého bydliště, ztrácí tím veškeré možnosti, které by mu mohl nabídnout Úřad práce i pokud by mu Úřad práce čistě hypoteticky chtěl nějak pomoci – což je však ve skutečnosti velice nepravděpodobné.

Naopak Úřad práce se jen velice potěší tomu, že bezdomovec ale v podstatě i jakýkoliv jiný nezaměstnaný se nezdržuje v místě svého trvalého bydliště, protože pak ho může i bez jakýchkoliv triků a podvodů zcela v souladu se zákonem “kopnout do zadku”!

Takovýto bezdomovec či jiný nezaměstnaný, který ať již z jakéhokoliv důvodu se nezdržuje v místě svého trvalého bydliště nejenže nemá nárok získat právo na podporu v nezaměstnanosti, či jakoukoliv jinou sociální podporu, ale nemůže vykonávat ani veřejně prospěšné práce, ani být přijat na společensky účelné pracovní místo, nemůže se zúčastnit rekvalifikačních kursů nebo absolventské praxe podporované úřadem práce, pokud vůbec něco takového existuje.

Stejně tak tento bezdomovec či jiný nezaměstnaný, který ať již z jakéhokoliv důvodu se nezdržuje v místě svého trvalého bydliště při změněné pracovní schopnosti se ani nemůže zaměstnat na dotovaném chráněném pracovišti (pokud vůbec nějaké existuje!), neboť se na něj hledí jako kdyby tím postiženým se změněnou pracovní schopností vlastně vůbec ani nebyl(a).

 

61.)Mnozí bezdomovci jsou velcí intelektuálové.

V jisté odborné studii jsem četl, že více než čtvrtina bezdomovců pochází z řad vysokoškolsky vzdělané inteligence. Pokud před rokem 1990 platilo, že mladí delikventi přicházejí z rodin rozpadlých nebo sociálně slabých, tak po roce 1990 pravidlo, že mladí delikventi přicházejí z rodin rozpadlých nebo sociálně slabých platí stále méně a méně, a do bezdomovectví mohou upadnout lidé, a také i upadají lidé pocházející prakticky úplně ze všech vrstev obyvatelstva.

V jisté odborné studii jsem v této souvislosti četl, že v jistém středisku pro bezdomovce, které se nachází na Bolzanově ulici v Praze se setkávají s mladými bezdomovci z rodin často velmi dobře situovaných, velmi bohatých, nejenže vysokoškolsky vzdělaných, ale přímo i velice intelektuálně zdatných, ba dokonce i z rodin známých bohatých podnikatelů.

 

62.)Masy cizá nám berou chléb i práci.

V České republice legálně pracuje více než 280.000 cizinců kromě občanů Slovenské republiky, kterých je pak rovněž dalších asi 140.000 osob, což celkově znamená, že v České republice legálně pracuje 420 tisíc osob. Odborníci navíc odhadují, že dalších snad až půl miliónů cizinců u nás pracují načerno. Prakticky všichni nebo téměř všichni zahraniční “pracovníci” jsou vlastně jakoby zajatci své národnostní komunity závislé na zprostředkovatelích, kterými jsou zpravidla různé ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mezinárodní mafie, které k nám pašují či alespoň lákají, potažmo všelijakými možnými i nemožnými způsoby nutí cizince, aby šli do České republiky nebo Slovenské republiky pracovat.

Podle jiného pramene – v pátek 27.2.2009 vyšel deník Slovácký deník, kde na první straně deníku Slovácký deník v pravém dolním okraji je stručný článeček s názvem “Nezaměstnanost” s podtitulkem “Nečas ruší pracovní místa…” kde se doslova píše cituji: “V lednu 2009 v Česku legálně pracovalo 272.355 cizinců… v listopadu jich bylo přes 290 tisíc.”

Proto když budou volby, tak nevolte ve volbách nikoho z těchto českých a slovenských politiků, kteří v masmédiích propagují příchod těchto zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky, ba dokonce se tito hajzlové z koalice i opozice “svorně” netají ani tím, že tyto cizince na takzvané – jak oni tomu říkají “zelené karty”, či “systém zelených karet” a podobně, kde jsou zařazeny jak odborná pracovní místa pro vysokoškoláky a středoškoláky, tak i dělnická pracovní místa úmyslně lákají cizince, aby přišli pracovat do České republiky či Slovenské republiky! A proto nevolte ve volbách nejen tyto politiky samotné, ale nevolte ve volbách ani jejich mateřské politické strany!!

Až budou volby, volte pouze ty politické strany a politiky pouze z těch politických stran, u kterých máte jistotu, že jste ještě ani od jednoho politika z dotyčné politické strany ani jednou neslyšeli, že by v masmédiích propagoval příchod nějakých cizinců coby zahraničních pracovníků do České republiky či Slovenské republiky! Ti politici, co mají tu nehoráznou cynickou drzost tvrdit, že je údajně prý “v některých oborech nedostatek pracovníků a proto by jsme rádi přilákali nějaké pracovníky ze zahraničí” jsou obyčejní zločinci, kteří by neměli sedět v parlamentech, ale měli by sedět někde úplně jinde!!

 

63.)Feministický režim brutálně ničí tradiční rodinu.

Tradiční obraz naší rodiny v minulosti měl úplně přirozenou monogamní formu soužití muže a ženy majících po sňatku děti. Pod vlivem masmediální propagandy, která intenzivně torpéduje klasickou přirozenou rodinu jako monogamní soužití muže, ženy a jejich dětí tvrdíc, že je manželství a rodina je údajně prý nemoderní, v důsledku čehož když na institut manželství a rodiny je ze strany prakticky téměř všech masmédií takhle hrubě pliváno, a navíc téměř všemi prohnilými a morálně úplně zkaženými masmédii je propagován předmanželský a mimomanželský sex, když smilstvo a cizoložství je vydáváno téměř všemi masmédii za cosi údajně prý “vysoce moderního”, ba dokonce je propagovaná homosexualita, kterou dokonce i posvětili zákonodárci zákonem o takzvaném registrovaném partnerství osob téhož pohlaví; a tak zatímco na přirozené a normální manželství a normální rodinu je hrubě pliváno a homosexualita je velebena jako div ne vrchol té nejmodernější civilizace, nelze se bohužel ani nejméně divit tomu, že přirozená rodina jako monogamní svazek jednoho muže, jedné ženy a jejich společných dětí je nyní bohužel na ústupu.

Podle současných statistik lze pozorovat, že v naší populaci tvoří úplné rodiny již jen necelou třetinu, zbytek, tedy většinu, tvoří rodiny jednorodičovské, nebo rodiny nekompletní, mající dokonce někdy uvnitř sebe příslušníky i tří nebo čtyř generací. Z hlediska fenomenu bezdomovství je největšímu riziku bezdomovství vystavena osoba osamělá, izolovaná, kterou je-li to vůle ženy, tak zdejší feministický režim z rodiny a bytu vyžene pryč a tento byt pod záminkou péče o nezletilé děti přiřkne ženě, a to často i tehdy, když byt vlastně patřil muži.

Avšak co je velice paradoxní, a možná že si to dokonce neuvědomují ani samotné vládnoucí feministky, poté co feministická justice vyžene muže na ulici, také rodina jednorodičovská, tj. žena pus dítě anebo žena plus děti zpravidla po vyhnání muže nebude mít rovněž příliš na růžích ustláno, ale i této takzvané “jednorodičovské” rodině hrozí, popřípadě může hrozit upadnutí do bezdomovectví, což - i navzdory těmto křivdám, které feministický režim a jeho zfeminizované soudy páchají na mužích tím že je odhánějí od rodin a vlastních dětí, ba dokonce často z nich “vyrábějí” takto nové bezdomovce – jen dokazuje pravdivost moudrého rčení, že Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Chamtivá a ziskuchtivá žena, která se takto za pomoci feministického režimu a zfeminizovaných soudů zmocnila manželova bytu a eventuálně i jiného majetku, pak najednou s překvapením zjistí, že bývalý manželův byt a jiný manželův majetek je sice teď její, ale dostala se najednou zcela neočekávaně do takových sociálních potíží, že ze z tohoto uloupeného manželova majetku – i když je teď její - nemůže příliš radovat.

Mnohé ziskuchtivé a chamtivé ženy, kterých jejich obrovské manonářstí, jejich obrovská ziskuchtivost, a jejich obrovská dychtivost po zmocnění se cizího majetku dohnala až k úmyslnému rozbití svého manželství, oloupení a vyhnání chudáka manžela na ulici za pomoci feministického režimu, feministických soudů a feministických úřadů, si totiž zpravidla neuvědomuje, že vezmeme-li jako referenční vzor riziko, kterému je vydán manželský pár ať již s dětmi anebo i bez nich, že riziko osob izolovaných je 5 krát větší a riziko rodin jednorodičovských je dokonce až téměř 10 krát větší, že se dostane do nějakých sociálních potíží, které velice často mohou vyústit dokonce až v bezdomovectví.

 

64.)Rozvod manželství, výživné a feministická hrůzovláda.

Jak jsem již uvedl výše, zvláštností rodin jednorodičovských je ta skutečnost, že v jejich čele díky politice současného feministického režimu a zfeminizovaných soudů a úřadů nacházíme téměř výlučně pouze jen a jen ženy, zatímco muži jsou často coby úplně bezprávní bezdomovci zpravidla vyhozeni na ulici, popřípadě v tom mimořádně šťastném případě se takto feministickým režimem a jeho zfeminizovaným soudům vyhnaným mužům od rodiny a vlastních dětí podaří sehnat nějaké náhradní ubytování. Další život těchto mužů se pak dostává do pozice zcela okrajové neplnohodnotné, ba až zcela neplnoprávné.

I tito mimořádně šťastní muži kterým se podařilo sehnat pro sebe alespoň nějaké bydlení se totiž nacházejí ve zcela bezprávné situaci, z velké části oloupeni režimem o svůj majetek ve prospěch své bývalé manželky, a to dokonce nejen, že oloupeni jednorázově, ale dokonce olupování a vykořisťování režimem ve prospěch své bývalé manželky jsou dokonce každoměsíčně, opakovaně měsíc co měsíc ve formě veřejnoprávního nucení pod pohrůžkou spáchání takzvaného trestního činu Zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 213 zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění.

Tato veřejnoprávní povinnost placení takzvaného “výživného”, podle zdůvodnění oficiální propagandy feministického režimu jako údajně výživné na své děti, ve skutečnosti se však ale prakticky jedná o pravidelnou každoměsíční apanáž dotyčné ženy.

V § 37a odstavec 3 zákona číslo 94/1963 Sb., o rodině v platném znění /dále jen “zákon o rodině”/ formálně říká, že jakmile dítě dosáhne zletilosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali. Jsou povinni podat vyúčtování ze správy jmění tehdy, když o to dítě požádá do jednoho roku po skončení správy. Práva dítěte z odpovědnosti za škodu a z bezdůvodného obohacení zůstávají nedotčena.

Ve skutečnosti však ale pochybuji jak by k tomu došlo. Kromě toho pro dotyčnou ženu nevyplývá žádná povinnost ve smyslu zákona číslo 563/1991 Sb., o účetnictví v platném znění, že by snad ohledem hospodaření s majetkem dítěte musela vést si nějakou příslušnou evidenci ať již v podvojném anebo alespoň jednoduchém účetnictví. Tudíž je toto takzvané “vyúčtování” bez jakýchkoliv finančních denníku a jiných účetních knih něčím naprosto iluzorním.

Že tomu tak skutečně je svědčí jedna z právního hlediska velice zajímavá skutečnost, která mnohým lidem, zejména pak lidem bez vysokoškolského právnického vzdělání naprosto uniká:

Podle ustanovení § 7 odstavec 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění /dále jen “občanský zákoník”/ platí, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Podle ustanovení § 8 odstavec 1 občanského zákoníku dále platí, že způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, respektive způsobilost k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Podle ustanovení § 8 odstavec 2 občanského zákoníku dále platí, že zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku s tím, že před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství a takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.

Pak jsou dále ještě důležitá ustanovení občanského zákoníku o zastoupení. Podle ustanovení § 22 odstavec 1 občanského zákoníku totiž platí, že zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Dále pak podle ustanovení § 23 občanského zákoníku platí, že zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu tj. zákonné zastoupení anebo na základě dohody o plné moci.

Když mám dopady těchto výše uvedených občanskoprávních ustanovení celkově shrnout, tak třeba říci, že v České republice, ale v podstatě úplně stejně tak i ve Slovenské republice způsobilost fyzická osoba k právním úkonům v plném rozsahu získává v plném rozsahu zletilostí, tj. dosažením věku osmnácti let (eventualitu uzavření manželství před dosažením osmnácti let zde pomíjím). Pokud tato osoba zletilosti nedosáhla, tj. zpravidla do dosažení jejího osmnáctého roku věku, tak ji zastupuje zákonný zástupce, tj. v daném případě fakticky matka, která až do osmnácti let dítěte kasíruje toto takzvané “výživné” a až poté co toto dítě dosáhne osmnáct let je jeho otec povinen i oprávněn posílat tyto peníze tomu komu skutečně patří, tj. svému dítěti. Předtím je otec povinen posílat tyto peníze výlučně ženě. Subjektem oprávněným kasírovat tyto peníze je až do té doby kým dítě dosáhne věku osmnácti let žena! Pokud by otec nějaké peníze dal například “in natura” v hotovosti přímo do ruky samotnému svému dítěti mladšímu osmnácti let feministická judikatura odmítá uznat, že by těmito penězi odevzdanými dítěti byla byť i jen nějak částečně splněna vyživovací povinnost otce vůči dítěti.

Samotný zákon o rodině číslo 94//1963 Sb. v platném znění se ovšemže tváří sice formálně úplně neutrálně a objektivně. Nic v tomto zákoně nenaznačuje tomu, že by snad muž měl být pouze člověkem podřadné kategorie. Avšak justiční praxe feministických soudů a soudkyň je úplně jiná. Feministická judikatura těchto zfeminizovaných soudů dokonce zašla až tak daleko, že pokud třeba i otec by svému dítěti před dosažením jeho osmnáctého roku věku odevzdal “in natura” v hotovosti nějaké peníze, tak se tyto peníze odevzdané dítěti bez ohledu na vůli jeho otce plnit touto formou výživné vůči svému dítěti považují za “údajný dar dítěti”. A to i navzdory tomu, že otec tohoto dítěte v žádném případě neměl úmysl svému dítěti nějaký dar poskytnout. Takováto naprosto absurdní a svévolná interpretace feministické judikatury, že se v daném případě jedná údajně prý “o dar dítěti” je navíc v hrubém rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o právních úkonech, a to zejména s ustanovením § 34 občanského zákoníku, který říká, že právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, plus ještě více pak je takováto svévolná interpretace zfeminizovaného soudu v rozporu s ustanovením § 35 odstavec 3 občanského zákoníku, který říká, že právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená s tím, že se přitom přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

Zejména tato poslední věta z ustanovení § 35 odstavec 3 občanského zákoníku, která obligatorně ukládá soudu povinnost “přihlédnout k vůli toho, kdo právní úkon učinil” by měla jednoznačně zabránit v soudu svévolně posoudit toto odevzdání peněz “in natura” v hotovosti přímo dítěti jako “údajný dar dítěti” neboť otec dítěte rozhodně neměl zde žádnou vůli poskytnout dítěti nějaký dar! Takováto naprosto absurdní a úplně svévolná interpretace takovéto zfeminizované judikatury je v podstatě úplně totéž jako kdyby třeba někdo kupoval třeba automobil, řádně by za tento automobil zaplatil prodávajícímu kupní cenu, například půl milionů korun s dohodou, že prodávající mu zítra tento automobil přiveze k čemuž by nedošlo, a pak na soudě by tento prodávající s nehoráznou drzostí tvrdil a soud by mu dal za pravdu, že dotyčného půl miliónu, který kupující zcela zjevně odevzdal prodávajícímu jako kupní cenu za kupovaný automobil vlastně v podstatě vůbec žádnou kupní cenou za kupovaný automobil ani nebylo, ale že v daném případě odevzdáním těchto půl miliónu korun kupujícího prodávajícímu se jednalo o pouhý dar kupujícího prodávajícímu!

Tudíž v případě, že soud při maximálně zlé vůli neuzná, že peníze odevzdané “in natura” v hotovosti otcem dítěti byly součástí plnění vyživovací povinnosti otce k dítěti, pak by tutu kausu měl mít povinnost tento soud posoudit jako neplatný právní úkon podle ustanovení § 49a občanského zákoníku o neplatném právním úkonu, respektive podle ustanovení § 451 odstavec 1 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení na straně dítěte, respektive jeho matky, neboť § 451 odstavec 1 občanského zákoníku jednoznačně říká, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, neboť v souladu s ustanovením § 451 odstavec 2 občanského zákoníku se jedná majetkový prospěch získaný “sine iustus causa”, tj.plněním bez právního důvodu, potažmo plněním z neplatného právního úkonu.

Vůle otce dítěte bylo plnit tímto způsobem svou vyživovací povinnost k dítěti, a pokud toto plnění “de iure” nelze uznat za plnění výživného, pak se toto plnění, respektive tyto peníze musí na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení vrátit zpátky plátci výživného, neboť není možné, aby si soud svévolně vymýšlel, respektive svévolně prezumoval neexistující vůli k uzavření darovací smlouvy na straně otce, který tuto vůli k uzavíraní darovací smlouvy v žádném případě rozhodně neměl.

A velice zajímavá je zde ještě i další velice závažná faktická právní skutečnost:

Všichni velice dobře víme, že velikým problémem drtivé většiny lidí je bohužel jejich faktická právní nevědomost. Nicméně kým je toto dítě ještě nezletilé, tak tato právní nevědomost matce dítěte fakticky nijako nevadí, protože všechny feministické soudy i feministické úřady se jdou až přímo protrhnout, aby se důsledně postarali o to, aby jeho matka dostávala vždy řádně a včas dostatečné peníze jako takzvané výživné. Skutečnost že tato matka právu vůbec nerozumí zde nijako nevadí, protože feministický režim, feministické soudy i feministické úřady úplně všechno vyřídí za ní, a tudíž ta skutečnost, že právo je pro ní španělská vesnice jí nijako nepřekáži.

Jakmile ale dítě dosáhne zletilosti, je již otec tohoto dítěte oprávněn dávat peníze přímo tomuto dítěti, čím tato žena přijde o tuto svou fakticky čistě osobní každoměsíční apanáž. A zde na tuto změnu v osobě faktického inkasanta výživného (tj. dosažením zletilosti se namísto matky stává inkasantem těchto peněz samotné dítě) reaguje feministický režim tím, že zájmům tohoto dítěte odmítá poskytovat tutéž ochranu jakou fakticky poskytoval jeho matce, když inkasantem těchto peněz zvaných výživné byla pouze ona samotná.

Jak už jsem uvedl, kým totiž dítě je ještě nezletilé, tak v období nezletilosti tohoto dítěte je to jeho matka, která fakticky vlastně do své vlastní peněženky kasíruje toto výživné. Podle ustanovení § 85 odstavec 1 zákona o rodině je stanoveno, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Všude dále je ale toto dítě ve svých právech na výživné hrubě diskriminováno oproti právu na výživné, které formálně sice v jeho zastoupení, ale fakticky vlastně do své vlastní peněženky kasírovala jeho matka v období nezletilosti tohoto dítěte. Velikým problémem jsk již jsem naznačil výše je faktická právní nevědomost lidí. Kým je dítě nezletilé, kasíruje peníze na jeho údajné výživné jeho matka. Skutečnost že tato matka právu vůbec nerozumí zde nijako nevadí, protože jí feministické soudy i feministické úřady všechno vyřídí i za ní. Když však ale dojde ke změně inkasanta výživného z matky na dítě samotné, feministický režim mu odmítá poskytovat tutéž ochranu, kterou předtím poskytoval jeho matce. Ba dokonce podle ustanovení § 86 odstavec 3 zákona o rodině je stanoveno, že “výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh”. Když faktickým inkasantem “výživného” byla předtím matka dotyčného dítěte, tak se rovněž zpravidla jednalo o zletilou osobu, avšak tam měl feministický režim úplně jiný názor.

Zajímavý je též i § 99 zákona o rodině. Kým je inkasantem matka, tak platí první odstavec který říká, že změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací. Jinými slovy pod pojmem takzvaného “spotřebovaného výživného” se fakticky rozumí výživné, které bylo vyplaceno dotyčné ženě.

Naopak když se inkasantem stane samotné dítě tak najednou začne platit druhý odstavec tohoto § 99 zákona o rodině, který říká, že nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh. A ovšemže zde neplatí ani ustanovení o “spotřebovaném výživném”, ale tyto peníze které mu byli vyplaceny navíc dítě vrátit musí na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ustanovení § 451 občanského zákoníka, zatímco když je inkasantem těchto peněz jeho matka, tak si tyto peníze může ponechat a nic vracet nemusí.

A v neposlední řadě úplně odlišná je i procesně-právní úprava podle zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen “občanský soudní řád”)na základě toho zda-li inkasantem výživného je matka dítěte anebo dítě samotné. Pokud inkasantem je totiž táto matka, tak o vše se postará soud sám na základě § 176 a následující, které mají i více než výmluvný název “Péče soudu o nezletilé”, jakmile ale se inkasantem stane osmnáctileté dítě, tak soud se na něj zcela vykašle, a své nároky může pak toto dítě uplatňovat pouze velice složitým způsobem v rámci takzvaného “sporného řízení”, na což zpravidla nemá dostatek ani vědomostí a ani sil.

Tento dvojí metr feministického režimu vůči samotnému dítěti a jeho matce tento feministický režim zcela demagogicky zdůvodňuje tím, že tyto rozdílnosti a fakticky dvojí metr v právní ochraně finančních zájmů výživné kasírující matky dítěte a právní ochrany výživné kasírujícího dítěte poté co dosáhne zletilosti údajně prý tkví v tom, že – cituji doslova – že nezletilé dítě potřebuje zvýšenou právní ochranu, zatímco nezletilé dítě tuto zvýšenou právní ochranu nepotřebuje”. Jinými slovy i toto demagogické zdůvodnění jednoznačně poukazuje vzhledem k tomu co jsem uvedl výše nejen až na neuvěřitelně farizejský charakter jejich alibistické demagogie, ale i tu skutečnost, že zatímco já – obrazně řečeno – “mluvím o koze”, oni se vyhýbají meritu věci tím, že oni “mluví o voze”!

Nelze jednoznačně potvrdit, že každá riziková rodina vytváří stereotypně rozpad rodiny a její nefunkčnost. Podle určitých výzkumů však můžeme diagnostikovat, že rodiny s problémem jakékoli tenze, s nepřátelskou interakcí a s narušenou funkčností patří k těm rodinám, jejichž členové jsou často v nebezpečí upadnout do fenomenu bezdomovství. Problémy rizikových rodin a jejich dopad na fenomen bezdomovství považuji za jeden z ústředních problémů bezdomovství. Vycházím z přesvědčení, že rodina je základ společnosti. Problémy deprivací dětí způsobené nepřítomností dobré péče obou rodičů, zejména tedy v důsledku absence otce, kterého feministický režim prostřednictvím svých přefeminizovaných soudů a úřadů od rodiny a vlastních dětí násilně odehnal pryč, v důsledku čehož pak nedostačující výchovou se stále větším počtem lidí poškozených psychicky a fyzicky, mě velice znepokojují. Vedou mě k přesvědčení, že náprava není jen závislá na změně sociálního a politického klimatu, respektive odbourání tohoto feministického režimu faktické nadvlády feministek, v důsledku čehož se muži stávají fakticky osobami druhé kategorie, ale zejména též i v duchu křesťanské lásky na hodnotném láskyplném působení na každého jedince zvláště pak v jeho dětském a mladistvém věku.

 

65.)Manželství i rodina jsou posvátné instituce Boží.

Krize tradiční rodiny je dlouhodobým a prohlubujícím se úkazem naší doby, které třeba aktivně čelit svou hlubokou vírou a uvědoměním si, že manželství a rodina je posvátna a Bohem nám daná. Převládající zaměření společnosti na individuální spokojenost a blahobyt a orientace na vysoký osobní životní standard malé hrstky vládnoucích extrémně bohatých papalášek a papalášů, na tuto "svatou krávu" současné vládnoucí plutokratické buržoasie, která pak skrze svá prolhaná demagogická masmédia ovládá vymýváním mozků postupně nás všechny do té míry, že zapomínáme na pravý smysl našeho života, zejména pak na mravní a etické morální hodnoty. Tato masivně šířená nemravnost a zvrhlost nás pak všechny činí stále více a více nepřipravené a vždy znovu a znovu překvapené. Má oči dětí duševně retardovaných a poškozených, má chlípná ústa zvrhlosti a zla všeho druhu, má tvář hladu, bídy a neštěstí. Je jakoby naším prokletím, jakoby samotným Satanem, který nás sleduje ze zákulisí svobodozednářské, feministické a homosexuální politiky a jakoby odpočítává poslední okamihy času, kdy po všech těchto traumatech demoralizované společnosti nás nevratně uvrhne do věčného pekla neřesti a hříchu.

Říká se, že údajně prý každá historická doba má nějakou svou vlastní hierarchii ideálů, hodnot, morálních norem, způsobů společenského chování a komunikace. A tedy i rodina, nejvlivnější činitel působící na vývoj jedince, je historicky podmíněna, a mění se s vývojem morálních hodnot společnosti. Přes mnohé tlaky ekonomické a společenské však přežila všechny přes ni proudící známé civilizace a udržela své výlučné, bezkonkurenční postavení. Věřím proto, že rodina přežije tlaky i současných politiků a jejich masmédií, kteří by rodinu jako celoživotní svazek jednoho muže, jedné ženy a jejich společných dětí nejraději zrušili jako něco, co údajně prý není moderní.

Navzdory vzteku těchto prohnilých masmédií je třeba otevřeně říci, že manželství i rodina jsou posvátné hodnoty. Manželství i rodina mají postavení kotvy. Postavení stálosti a pevnosti, protože nezakotvit v žádné trvalé hodnotě je víc než nějakým obyčejným nebezpečím, rovná se cestou do pekel.

Nerozhodne-li se snad člověk z lásky k Pánu Bohu přímo pro věčné zachování svého panictví či panenství pro Boží království, pak pouze v řádném manželství a rodině lze pro svou budoucí perspektivu a smysl života nalézt své celoživotní mravní ukotvení, jakož i svůj poslední eschatologický cíl.

Neboť každý manžel i každá manželka a současně i otec či matka svých manželských dětí zamyslíce se nad retrospektivou svého manželství a své rodiny, může v této Bohem darované instituci manželství i rodiny nalézt vzájemné obdarování, uzdravení z různých neduhů, obvaz pro rány své různými svízeli a těžkostmi ubolené duše, algebru vzájemné úcty a tolerance, doprovod temnou nocí tohoto slzavého údolí našeho pozemského světa.

Jak jsem se mohl dočíst, dítě v rodině European Values Study z roku 1990 svědčí o tom, že až čtyři z pěti Evropanů jsou přesvědčeni o tom, že děti ke svému pocitu štěstí potřebují mít ve svém životě jak otce, tak i matku, a to navíc ještě otce i matku spojené silným rodinným poutem lásky.

Z této studie dále vyplývá potřeba dítěte pociťovat bezpečí a ochranu svého otce, potřeba harmonických vztahů nejen mezi mužem a ženou jako oběma manželskými partnery, ale potřeba harmonických vztahů se všemi rodinnými příslušníky vůbec, a také i prostředí obohaceného krásou umění, hudby, malířství, literatury, sochařství a přírody.

Děti se potřebují učit vnitřní svobodě moudrých a vyspělých křesťanů, která je bude chránit v dobách zlovůle a omezení svobody vnější v tomto mravně prohnilém a zkaženém světě. Děti se potřebují učit smyslu pro pořádek a osobní oběť, řád kázně, sebedisciplíny a poslušnosti k Bohu, ke svému nejdůstojnějšímu otci farářovi, svým rodičům i svým učitelům.

Pod moudrým vedením svých katolických rodičů i své farnosti, zejména pak svého nejdůstojnějšího otce faráře by měl být v dítěti pěstován jeho mravní křesťanský charakter, jeho talent, jeho emoce i láska k Bohu, jeho pracovitost, jako i celá jeho osobnost. Od takto vychovaného člověka bychom pak všichni plným právem očekávali výkvět té nejušlechtilejší kvalitní osobnosti mravní i etické i s rozvitou lidskostí a rozvinutí potencí daných pouze slušnému, mravnímu člověku.

Bohužel ale, vše, co je živé, se dá kultivovat jen se zřetelem k možnostem, které jsou jedincům dány. Tvar osobnosti není věcí naší snad nějaké libovůle, a zejména dnes vidět v naší společnosti osobnost silnou, rozvitou, výjimečně mravně založenou, je bohužel zejména v důsledku negativního působení mravně úplně zvrhlých a zkažených masmédií stále víc a víc vzácné, nicméně ale pokud se i navzdory tomuto nemravnému a zvrhlému působení dnešních masmédií přesto všechno takováto výjimečně mravně založená a mravně dokonalá bílá vrána objeví, tak je to pro nás ostatní zároveň i velice povzbuzující v našem vlastním mravním životě podle desatera Božích přikázání a současně i v naší víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele.

Každý jedinec, se kterým se setkáváme, je pro nás terra incognita, neprobádaná země. Naše reakce na každého z nich vyrůstá z interakcí, z našeho vlastního mravního morálně – etického založení, z Bohem daných a námi subjektivně akceptovaných či odmítnutých mravních morálně – etických hodnot, jakož i z našeho pochopení toho co je krásné, spravedlivé a pro lidi potřebné.

A tak život lidem ustavičně přináší nejrůznější situační konflikty vnitřní i vnější a nejrůznější reakce, ať již slabé, pasivní, či silné, kdy se lidé snaží prosadit svou vůli. Zejména ve vztahu k Vám bezdomovcům a chudým nezaměstnaným ovšemže má to, popřípadě může to mít někdy i nějaké negativní aspekty, když tyto různé rozpory leckoho můžou přivést, popřípadě ho i převádějí až k určitému buržoasnímu nemravnímu konvencionalismu a sociálním předsudkům, na základě kterých tato buržoasní či maloburžoasní boháčka nebo boháč má tendenci pohrdavě hledět přes prsty a soudit ty druhé podle jejich sociálního postavení, množství peněz, vlivu, obchodních úspěchů.

 

66.)O těch, co nikdy nepoznali milující rodičovskou lásku.

Ačkoliv já osobně nejsem psycholog, přesto však ale z odpozorované reality života mohu konstatovat, že nalézám výrazné rozdíly mezi jednotlivci, kteří vyrostli v prostředí obklopeném milující láskou svých rodičů, v prostředí krásy a harmonie, a tedy uvědomělého a cílevědomého pěstování křesťanské lásky a křesťansky pozitivního duševního rozvoje; a mezi těmi, kteří žijí ve světě mravní zkaženosti, hříchu, závisti, všudypřítomné vzájemné zloby a nenávisti, v důsledku čehož tito takto postižení lidé ani neví co je to láska, protože ve svém životě nikdy skutečnou lásku nepoznali a tak pletou si lásku ze sexem, neboť tito sice často i extrémní boháčky a boháči skutečnou lásku svých rodičů nikdy poznali a tak i v dospělosti jednak že tito psychopati mají velice intenzivní komplexy méněcennosti vůči lidem, kteří jsou mravnější, chytřejší a inteligentnější než oni samotní, jednak ve své samolibé samolásce poznají pouze samou slepou závist, nenávist a fanatickou zlobu vůči každému, kdo má na cokoliv byť i jen trochu odlišný, respektive alespoň trochu mravnější názor na morálku a vyšší mravní nároky na sebe i na ostatní něž oni samotní, o čem se může velice lehce přesvědčit každý, kdo si třeba do vyhledávače Google zadá například heslo “Henryk Lahola”, což mu pak ve výsledku vyhledávání vydá stovky fanatických webových souborů, které jsou díly zakomplexovaných psychopatů a mentálně retardovaných lidí, kteří ve svých komplexech méněcennosti a osobnímu postižení v důsledku naprosté absence rodičovské lásky v dětství ze strany vlastních rodičů ve slepé zlobě nenávistně útočí proti Bohu, proti víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, vůči mým skromným náboženským webovým stránkám o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz které se věnují náboženským tématům, jakož i vůči mé pokorné a skromné maličkosti, která se z upřímné lásky k Pánu Bohu i bližnímu svému zasvětila navěky životu křesťanského poustevníka a službě Boží v naprosté chudobě, skromnosti, pokoře, v celibátu a ve věčném panictví pro Boží království.

Úplně jinou sociální skupinou jste pak Vy bezdomovci, a chudí nezaměstnaní kteří jste brutálně vykořisťováni tímto mravně zvrhlým a naprosto zkaženým buržoazním plutokratickým režimem, kteří musíte žít v tomto politicky i mravně úplně prohnilém režimu uprostřed ošklivosti, v různých utrpeních života, často dokonce ze sociálních důvodů bez možnosti vzdělání a získání kvalifikace, která z finančních, sociálních důvodů je pro Vás stále méně a méně dostupná.

Extrémně bohaté boháčky a boháči jsou zpravidla všemi velice velebeni(y) a uctíváni(s). Mně jsou však extrémně bohaté boháčky a boháči zcela ukradeni – kašlu na ně. Svou veškerou pozornost chci věnovat Vám bezdomovcům a chudým nezaměstnaným. Nikoliv extrémně bohaté boháčky a boháči, ale Vy bezdomovci a chudí nezaměstnaní jste pro mě důležití, na Vás mi záleží, o Vás mi jede. Chci se zabývat příčinami Vašeho životního utrpení, Vašimi podmínkami života, které je vedou až k extrémní chudobě a bezdomovectví.

Podle různých často pokrytecky růžově malovaných vědeckých studií se údajně prý výčet rizikových rodin, skupin, jednotlivců a podobně neustále mění, a celkově se extrémní sociální bída extrémně chudých lidí údajně prý dokonce i snižuje. Bez ohledu na to co tvrdí různí extremně bohatí buržoasní sociologové a psychologové faktem však ale zůstává, že extrémně chudí lidé v neuvěřitelné sociální bídě a strádání trpí i nadále.

Teď bych se ale opět chtěl zas chvíli věnovat psychopatickým a mentálně retardovaným “autorům” dotyčných několika stovek nenávistných webových stránek, které ve slepé až iracionální zlobě fanaticky nenávistně útočí proti Bohu, proti víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, vůči mým skromným náboženským webovým stránkám o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz a proti mojí maličkosti. Tyto jejich nenávistné webové soubory, včetně takzvaných diskusních fór a na nich týmž způsobem postiženým “diskutujícím” psychopatům než-li snad něco o mně, vypovídají mnohem více především o těchto duševně postižených lidech samotných, o jejich rodičích, o rodičovské výchově či nevýchově jakou měli v dětství, a traumatech jejich dětství, které jak vidět tyto psychopatické a současně i mentálně retardované ubožáky těžce postihly na celý jejich další život. Pokud jde totiž o stav současnými zvrhlými a nemravnými masmédii negativně determinované manželské a rodičovské lásky, i samotní buržoasní sociologové a psychologové upozorňují na celý komplex faktorů tak početných a velmi jemných, že je všechny snad nelze ani odpovídajícím způsobem dostatečně postřehnout a zhodnotit. Výzkumy je totiž potvrzeno, že například neshody v rodině ať už se projevují ve skrytých konfliktech dusivého a pálivého ticha mezi rodiči, anebo dokonce až denními hlučnými scénami provázenými slovními výpady, křikem a eventuálně i nějakým násilím traumatizuje především samotné děti, protože jakoby vsadí dítě do žaláře viny, slabosti, hrůzy a utrpení. Tyto traumatizující zážitky dítěte otřásají jeho sebejistotou a sebedůvěrou, dávají mu pocit osamocení, úzkosti z následujícího dne, sebeobvinění a zejména pak intenzivním komplexům méněcennosti, které jim zůstanou již po celý život. Tyto negativní emoce, nedostatek rodičovské lásky a v podstatě vlastně i absence jakékoliv rodičovské výchovy a intenzivní komplexy méněcennosti zaplavují celou bytost dítěte a vyvolávají v něm již v nejčasnějším dětství funkční psychiatrická a nervová onemocnění. Pocity porážky, výrazně intenzivní pocity méněcennosti, selhávání, provází pak tyto děti v jejich dalším životě. Dítě, a to dokonce i poté co dosáhne zletilosti navěky zůstane tento “dospělý” trucovitým infantilním a mentálně zakomplexovaným dítětem. A tak i toto “dospělé dítě” je pronásledováno těmito traumatizujícími zážitky z dětství i v dospělosti, a své intenzivní komplexy méněcennosti si snaží hojit sexem, alkoholem, drogami, fetováním a anonymním kydáním bláta v různých diskusních fórech - ve společnosti sobě rovných podobně duševně a mentálně postižených nemocných lidí - na ty lidi, kterým nesahají ani po členky ani svým vzděláním, tím spíše pak svou inteligencí, kterou žádnou nemají, a již vůbec ne svou “mravností” o které u těchto sexuálních zvrhlíků, narkomanů, feťáků a opilců jíž vůbec nemůže být nějaké řeči.

Tím nechci ovšemže nijak zlehčovat životní osud některých bezdomovců a chudých nezaměstnaných, anebo je dokonce snad přímo házet do výše uvedené skupiny lidí o kterých jsem mluvil o odstavec výše. Bože ochraňuj! Nic takovéhoto jsem rozhodně nikdy neměl a ani nemám v úmyslu. To však ale nic nemění na tom, že nejen extrémně bohatá buržoasie, ale někdy bohužel i někteří extrémně chudí lidí měli, a to z různých důvodů dětství, které – eufemicky řečeno – nebylo příliš radostné.

 

67.)Rozvod manželství je zločin vůči Bohu i vlastním dětem.

Bez ohledu na to, jak se vládnoucí novopohanský ateistický režim - pro něhož absolutně nic není svaté, a to dokonce ani manželství a rodina - staví k myšlence řádně uzavřeného a monogamního manželství coby celoživotního společenství jednoho muže a jedné ženy musím říci, že rozvod manželství pokládám za ohavný zločin, a osoba která se chce rozvádět, bez ohledu na to zda-li je to žena nebo třebas i muž si nezaslouží nic jiného, než dostat ode všech dospělých mužů obou rodin pořádně přes držku, neboť již za pouhé pomyšlení na rozvod si rozvoduchtivá zvrhlice či zvrhlík nezaslouží dostat nic jiného, než dostat skutečně pořádný výprask.

Bez ohledu na tom co o tom soudí novopohanský ateistický režim a jeho naprosto zvrhlé a nemravné takzvané pozitivní právo je třeba nekompromisně říci, že z hlediska Boží vůle, Boží spravedlnosti, jakož i z hlediska samotného přirozeného práva je rozvod manželství odporným a ohavným zločinem. A co je úplně to nejsmutnější je ta skutečnost, že největšími obětmi tohoto odporného zločinu jednoho či někdy dokonce i obou manželů, kterým rozchod obou manželů a posléze i rozvod jejich manželství nesporně je, jsou právě jejich vlastní nezletilé děti!

Hodně jsem o tom četl, a ledacos jsem dokonce i vypozoroval ze své někdejší práce katechety a učitele římskokatolického náboženství, a tudíž velice dobře vím, že to rozhodně není žádná náhoda, ale že právě Boží inspirace a Boží vůle tomu tak chce, že dítě se proti rozchodu svých rodičů a rozpadu jejich manželství a vůbec proti všemu tomuto zlu směřující k rozpadu své rodiny plným právem až téměř pudově a zarputile brání, bojuje za to, aby byla zachována jednota mezi rodiči, chce je smířit, byť i tomu často není mu dána žádná možnost pro zvrhlost, nemravnost a tvrdost srdce jednoho či někdy i obou z rodičů, a tudíž ani tento Boží vzkaz a Boží působení skrze jejich dítě nemá dostatek sil překonat zvrhlost, nemravnost a tvrdost srdce jednoho či někdy i obou z rodičů, a jejich manželství tak má tendenci směřovat k postupnému úpadku, ba až k zakončení manželského a rodičovského soužití směrem k postupného rozchodu obou manželů, což povětšinou končí buď vleklým stavem rozpolcenosti rodiny, anebo – což je ještě mnohem horší – dokonce až rozvodem manželství a tedy úplným rozpadem rodiny.

Když někdy slyším o rozvodu nějakého manželství, vždy mě to velice rozčílí až téměř do zuřivosti. A to ještě více, když se dozvím, že vlastně rozvést se chtěli dokonce oba dva manželé. A pokud jsou to oni ještě k tomu navíc buď naši katolíci anebo nám katolíkům nejbližší a nejmilejší bratři a sestry pravoslavní, to už mám opravdu problém, abych od vzteku neexplodoval. Hajzlové jedni! Co si to vůbec ti dva hajzlové myslí? Jak si to vůbec ti dva hajzlové představují? To si snad oni dva muž a žena tenkrát ve chrámu Páně, před oltářem Božím, před oddávajícím katolickým či pravoslavným knězem, a zejména pak před samotným Pánem Bohem tenkrát svůj manželsky slib dávali jen tak z nějaké snad legrace? Vždy jsem z toho totálně vytočen, a pokud by to záviselo nějak ode mě samotného, byl by jsem odhodlán vždy udělat všechno proto, abych jim myšlenku rozvodu jejich manželství za každou cenu vymluvil. Nevím co bych udělal, kdyby se mi nepovedlo vymluvit jim tu šílenou myšlenku na rozvod jejich manželství. Asi bych je oba dva od zuřivosti pořádně zmlátil.

Chtěl bych v této souvislosti položit na srdce všem manželům a rodičům kteří mají upřímně rádi své děti, že pevná rodina a její soudržnost dodává jejich vlastnímu dítěti pocit bezpečí a ochrany. A zejména Vám ženám bych chtěl klást na srdce: nenechejte se zlákat vidinou zmocnění se veliké části manželova majetku, právě tak jako nenechejte se opít slibům a pokryteckou demagogií feministické propagandy! Feministky hrají totiž svou vlastní hru, a Vás pouze zneužívají jako pěšce na šachovnici složité politické šachové partie, která má celosvětové koalici svobodných zednářů, homosexuálů a feministek dopomoci k totalitnímu ovládnutí celého světa. Nikomu z nich, tj. ani homosexuálům, ani svobodným zednářům, ba dokonce ani samotným feministkám na Vás absolutně nezáleží. Oni tahají provázkami světové politiky pouze ve svém vlastním úzce skupinovém zájmu. Ať již říkají navenek cokoliv, buďte si vědomá, že na Vás ve skutečnosti zvysoka kašlou! Jejich boj rozhodně v žádném případě není Vaším bojem!!

Feministický režim a jeho zfeminizované soudy i zfeminizované úřady velice dobře ví, že když ženě - která je občas zmanipulována jejich intenzivní masmediální feministickou propagandou, anebo třebas i jen pouhou ziskuchtivostí touhy zmocnit se manželova majetku – z ideologických důvodů boje proti tradičním hodnotám manželství a rodiny, a tím vlastně nepřímo i proti samotnému křesťanskému náboženství pomůžou rozbít její manželství, a jejího manžela odehnat od rodiny i od jeho vlastních dětí pryč, že po vyhnání otce od rodiny upne se dítě na matku, která se pak díky rozbití manželství z nízkých osobních pohnutek pak za pomoci feministického režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů zmocní nejen velké části manželova majetku, ale díky odehnání otce ode svého dítěte též plně ovládne i toto dítě, u kterého navíc pak svými cílenými pomluvami a lžemi naprogramuje fanatickou nenávist vůči svému vlastnímu otci.

Jak už jsem výše řekl, rozbití manželství je zločin, jehož největšími oběťmi jsou právě nezletilé děti. A dokonce ani tyto nezletilé děti nejsou všechny oběťmi v úplně téže intenzitě, ale úplně těmi největšími oběťmi tohoto odporného zločinu, kterým rozbití manželství nesporně je jsou zejména ty nejmenší děti.

I o tomhle jsem hodně četl, a rovněž i o tomhle jsem ledacos vypozoroval ze své někdejší práce katechety a učitele římskokatolického náboženství, a tudíž velice dobře vím, že pokud jde o rozvod manželství a tedy rozbití rodiny, ty nejmladší děti mající tuto smutnou zkušenost, prožívají muka separace a opuštěnosti v jeslích, školkách, při nákupech, nechá-li je rodič stát před obchodem, separační úzkost při odchodu do školy a podobně. Malé dítě to totiž subjektivně prožívá asi tak nějak, že milovaný rodič přece nemůže jen tak odejít a já zůstanu zde pak úplně sám či sama.

Co říci o nesvobodě rozhodnutí, s kým bude dítě napříště žít, s kým by mu bylo lépe, co říci o citovém vydírání, které vede k závislosti, o hrozbách vedoucích k podřízenosti? Co s obětním beránkem celé rodiny, na jehož hlavu dopadne všechna nespravedlnost rodinných nesvárů? Co s “Popelkou” pod vší tou krutostí a pýchou. Popelkou plnou nedostatků, neznající laskavého slova, pochvaly a poděkování? Co s dětmi nechtěnými? S dětmi, u kterých dokonce moc nechybělo, aby je zavraždili potratem, a jen nějakým zázrakem či milostí Boží k tomuto obrovskému do nebe volajícího zločinu hanebné potratové vraždy dítěte zaplať Pán Bůh nedošlo?

 

68.)Opět o těch co měli nešťastné dětství.

Teď bych se ale zas opět, ani nevím již po kolikáte, zda-li po druhé či dokonce po třetí chtěl zas chvíli věnovat psychopatickým a mentálně retardovaným “autorům” dotyčných několika stovek nenávistných webových stránek, které ve slepé až iracionální zlobě fanaticky nenávistně útočí proti Bohu, proti víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, vůči mým skromným náboženským webovým stránkám o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz a proti mojí maličkosti, kde tyto jejich nenávistné webové soubory, včetně takzvaných diskusních fór a na nich týmž způsobem postiženým “diskutujícím” psychopatům než-li snad něco o mně, vypovídají mnohem více především o těchto duševně postižených lidech samotných, o jejich rodičích, o rodičovské výchově či nevýchově jakou měli v dětství, a traumatech jejich dětství, které jak vidět tyto psychopatické a současně i mentálně retardované ubožáky těžce postihly na celý jejich další život. Jak vyléčit ten jejich tak extrémně intenzivní pocit méněcennosti, v důsledku kterého ve své zakomplexovanosti kydají na těchto svých webových stránkách či takzvaných “diskusních fórech” bláto své slepé zakomplexované závisti a nenávisti, aby si tak kompenzovali “mezi seberovnými” ubožáky tyto své tak extrémně intenzivní pocity méněcennosti? Ale i další komplex plynoucí z jejich zvrhlého a nemravného života, často dokonce i homosexuality, drogové závisti, fetování, notorickému alkoholismu; a tím pádem tedy i plně opodstatněným výčitkám svědomí, které se pak snaží umlčet dalším alkoholem a drogami? Co s těmito “dospělými dětmi” pocházejícími sice z extrémně bohatých buržoasních rodin, anebo dokonce i mimomanželských svazků, a tedy dětmi týranými, zanedbanými, sexuálně zneužívanými, co rovněž přispělo k jejich extrémním pocitům méněcennosti?

Jinak ale vrátíc se opět do roviny všeobecného výkladu třeba otevřeně říci, že pokud jde o různé deformace ve výchově dětí, respektive všechny byť i jen naznačené formy neadekvátní péče o děti o kterých jsem se v této velice dlouhé práci zmínil se týkají nejen dětí o které pečuje pouze samotná matka, či dětí vyrůstajících v mravní devastací rozleptaném a narušeném rodinném prostředí, ale v podstatě i úplně všech dětí ústavních. Dokonce i v samotných křesťansky orientovaných ústavech, a to i přes všechnu snahu tamních křesťansky smýšlejících zdravotních sester a pečovatelů i navzdory maximálně kvalitní péči o svěřené děti nedochází a mnohdy vlastně ani nemůže dojít k vytvoření nějakého mocného citového pouta s těmito ústavními náhradními "rodiči".

Dlouhodobý, či dokonce trvalý nedostatek uspokojení potřeby lásky vzbuzuje v dětech psychickou deprivaci, potřebu stabilního vřelého citového stavu, kterou v dospělosti pak si kompenzuje sexem, homosexualitou, feminizmem, alkoholismem, fetováním, drogami a agresivními výpady vůči každému, kdo je intelektuálně anebo morálně výrazně převyšuje; neboť i v jejich dospělosti důsledky těžké deprivace těchto kdysi ubohých nejmenších jsou viditelné v jejich vývojové retardaci různého stupně, v somatických poruchách vývoje, v opožděném vývoji s postižením řeči, v narušené schopnosti dítěte navazovat hlubší, a zejména pak trvalejší sociální vztahy, o nějakém eventuálně snad hlubším smyslu pro duchovní či mravní hodnoty již ani nemluvě.

Tudíž u těchto “dospělých dětí” se traumata jejich nešťastného dětství projevují v psychopatických změnách chování, které v dospělosti vedou k antisociálnímu jednání, vždy destruktivnímu, a které zejména pak rovněž často vedou k vytváření nenávistných webových souborů na Internetu včetně takzvaných “příspěvků” v takzvaných “diskusních fórech” spojených s kydáním bláta své slepé nenávisti a závisti vůči těm, co měli radostné a šťastné dětství, protože své oni na rozdíl od nich samotných své dětství prožili v péči maximálně starostlivých a milujících křesťanských rodičů.

Poruchy chování těchto těžce duševně nemocných psychopatů, co se “baví” vytvářením nenávistných webových souborů na Internetu včetně psaním svých takzvaných “příspěvků” v takzvaných “diskusních fórech” spojených s kydáním bláta vůči lidem, kterým mravně a ani svou inteligencí nesahají ani po členky, se u nich už jako u dětí projevovalo jako opakující se a trvalý projev agresivního, disociálního, vzdorovitého chování, chování porušujícího sociální normy, jejímiž projevy byla slepá nenávist, ba až sadizmus vůči mladším či fyzicky slabším dětem a zvířatům, lži, záškoláctví, útěky z domova, kouření, fetování, drogy, ba dokonce navzdory svému statusu dětí extrémně bohatých buržoasních rodičů též i nejrůznější krádeže.

Tyto poruchy podle výzkumů psychologů jsou projevem hledání náhradního uspokojení při citové deprivaci, hledání pozornosti a uznání, a zejména pak “diskutováním” s podobně zdravotně postiženými psychopaty v takzvaných “diskusních fórech” na Internetu hledáním si své vlastní identity v období své puberty či adolescence. Tyto děti s disharmonickým vývojem osobnosti jsou pak zcela neschopny najít pozitivní vtah ke křesťanské víře, a po celý svůj život zůstanou fanatickými ateisty, plnými fanatické ateistické zloby. Činy těchto psychopatů jsou řízeny impulsivním jednáním bez vnitřních zábran a kontroly. Stávají se pak často dokonce i vůdci různých zločineckých band a hrdiny pro jejich členy, což má pro společnost velice fatální následky pokud se tito psychopati dostanou do politiky, či někam do televize, k rozhlasu či do periodického tisku, kde – což je pro současnou nemravnou a zvrhlou dobu bohužel symptomatické - to díky své extrémní nemravnosti a zvrhlosti zpravidla dotáhnou velice daleko.

 

69.)O pubertě, adolescenci a dospívání mládeže.

Něco bych chtěl ještě říci o adolescenci a adolescentech. V období adolescence se dotváří, popřípadě alespoň měla by se utvářet u dospívajícího jedince identita. Výjimkou jsou pouze výše zmiňovaní psychopati z takzvaných “diskusních fór”, kteří navždy mentálně zůstanou puberťáky.

Ve všeobecnosti se dá říci, že psychologové uvádějí, že po patnáctém roce života se každý dospívající člověk snaží "osvobodit" od svých rodičů, žít podle svého stylu, svého přesvědčení, se svými malými tajemstvími. Jen málo dětí prošlo toto období emancipace bez potíží, bez obtížení nejrůznějšími vzpurnými pocity, jen málo rodičů si uvědomí nutnost smířit se s tímto novým obdobím svého dítěte, s tímto probuzením se vlastního "já", individuality, která má své vlastní tužby a představy. Ono je to všechno zcela normální a přirozené, samozřejmě že ale pouze za předpokladu, když toto dospívající dítě neztratí svou křesťanskou víru, a nejenže neztratí svoji víru v Boha, ale i navzdory všem těm otřesům puberty, či možná právě kvůli nim tím vroucněji a intenzivněji přilne k Bohu, k víře, k modlitbě a k pravidelnému přijímání svátostí, které jeho duši posilují v tomto nelehkém období.

U dospívajícího dítěte bezstarostné šťastné dětství pominulo, a dospívajícího plným právem zaplavují obavy o vlastní budoucnost, kdy je trápí zejména otázky volby budoucího povolání, kdy si poprvé začínají uvědomovat, že přežití v tomto asociálním a antisociálním plutokratickém polykapitalistickém režimu nebude ani zdaleka tak jednoduché jak si ve své dětské naivitě když ještě byli malými dětmi mysleli, že rozhodně nebudou mít na růžích ustláno tak jako měl třeba jejich oba dědečkové a obě babičky, kteří žili v době kdy možnost mít práci nebylo nějakým privilegiem hrstky vyvolených, ale zcela běžnou věcí, kdy práci měl v té době před rokem 1990 doslova každý komu se chtělo pracovat, díky čemuž nyní jejich dědečkové a babičky nyní mají i svůj důchod ze kterého teď živí úplně celou mnohočetnou trojgenerační rodinu všech svých dospělých dětí i s jejich rodinami.

U dospívajícího dítěte v pubertě a adolescenci kromě vzrůstajícího si uvědomování všech dimenzí existenčních problémů v této asociální a antisociální polykapitalistické buržoasní džungli bídného života bez jakýchkoliv nadějí na budoucí řádné a placené zaměstnání, a vědomí, že je-li od počátku devadesátých let dvacátého století nezaměstnaný jeho otec a matka, jakož i otcové a matky všech ostatních jeho bratranců a sestřenic, že v jeho případě to bude ještě mnohem horší, protože jeho otec a matka pracovali alespoň před rokem 1990, nemluvě již o úplném děsu a hrůzy co se stane po smrti dědečků i babiček, kteří ze svých důchodů živí veškeré své dospělé děti i s jejich rodinami; nemluvě již o tom, že u dospívajícího dítěte v pubertě a adolescenci najednou nastávají, popřípadě můžou nastat nejrůznější problémy se svým tělem, které se najednou jakoby začíná měnit v jakousi div ne nádobu hříšného pokušení a nutkavých hříšných myšlenek, kdy prostřednictvím probouzejících se takzvaných “hormonů” jako kdyby po dlouhém smrtelném spánku se ze své umrlčí rakve najednou probudil samotný Satan, který do představivosti dospívajícího dítěte vnucuje všelijaké nemravné a zvrhlé myšlenky, které zejména v noci u dospívajícího dítěte vyvolávají fóbii z usnutí v důsledku jejich obavy, že by mohli mít nějaký nemravný sen. Samozřejmě, že tohle se vztahuje pouze na slušné a mravní dospívající. Nějaké nestydaté zvrhlíky zde v žádném případě nemám na mysli.

Smím-li něco poradit mravně založeným slušným mladým lidem, kteří probuzením Satana v sobě samých velice trpí, aby se tomuto nepříteli postavili přímo. Samozřejmě způsobů je vícero. Ale z nejrůznějších důvodů ne všechny jsou stejně účinné či vhodné. A to zejména s aspektem na nějaké eventuálně vedlejší účinky. Jako čtrnáctiletý nebo patnáctiletý chlapec jsem za pomoci latinského slovníku profesora Špaňára četl velmi starou knížku “Victoria Domini…atd.”, která ještě navíc na potvoru byla psána gotickou kurzívou, která v té době mi dělala obrovské potíže kde je návod na boj proti Satanovi doslova technologickým popisem detailně opsané výroby takového biče a pravidelným bičováním se vždy po modlitbě Anděl Páně. Je sice pravda, že toto bičování se odhání Satana díky tomu, že vytváří silný fyzický podnět spojený mimoděk i ze silně slzícími oči, který pak nutí bičujícího se člověka koncentrovat se na intenzivně prožívanou bolest, avšak přesto toto řešení nikomu nedoporučuji, protože to mám i dosti závažné vedlejší negativní zdravotní důsledky o kterých se tato kniha z mně neznámých důvodů vůbec, ale vůbec nezmiňuje. Toto bičování se totiž vede k narušování, ba až rozrušování, tj. trhání kůže, která pak krvácí a vytváří pak po zaschnutí takové hrubé a tvrdé chrasty ze zaschlé krve. Nepopírám, že je sice pravda to co říká i tato kniha, že po vytvoření těchto “krvavých ran již i bičování mnohem menší intenzity vytváří šílenou a krutou bolest, co aspoň tedy skutečně šetří sílu a tedy i fyzickou únavu člověka se kterou bylo spojeno předešlé, fyzicky mimořádně intenzivní a namáhavé bičování. Avšak tato kniha mluví jen o “krvavých ranách”, vůbec se nijak nezmiňuje o vytváření se hrubých a tvrdých chrast ze zaschlé a zatuhlé krve, které pak ještě navíc velice moc svrbí, nutí člověka aby si je škrábal, čím tyto zaschlé chrasty si tímto škrábáním znovu poškodí a ony pak znovu a dosti intenzivně krvácejí. Přitom člověk to musí škrabat, nemůže si pomoci, neboť to svrbění je tak nepříjemné, jako kdyby po jeho těle lozilo tisíce mravenců. A nejnepříjemnější je toto svrbění na zádech, kde se navíc člověk nějak přímo svými prsty škrábat ani jen nemůže. A toto nepříjemné svrbění a mravenčení má pak za následek, že opět nemůže usnout. Přesněji řečeno předtím ne ani že by nemohl usnout, usnout ovšemže mohl ale snívaly se mu všelijaké nemravné sny plné kdejakých modrookých dívek, blondýn; nyní díky intenzivní bolesti jejíž dozvuky řežou a pálí i po skončení bičování sice veškeré tyto nemravné představy zaplať Pán Bůh odeženou pryč, avšak vedlejším účinkem jsou ty hrubé chrasty ze zaschlé a zatuhlé krve, které způsobují tak nepříjemné svrbění a mravenčení nutící člověka aby to permanentně škrábal, že nyní již vůbec nemůže spát.

Mnohem lepší než toto výše uvedené bičování je důsledný svátostný život, kde si naleznete dobrého katolického kněze, který je obětavým a trpělivým zpovědníkem, ke kterému chodíte každý pátek ke svaté zpovědi a poté každodenně dva krát denně jdete také i na svatou mši, nejlépe když každodenně jedna mše svatá je brzy ráno a ta druhá je někdy večer, a ovšemže při všech těchto čtrnácti mších svatých týdně jdete také i ke svatému přijímání. Pak, dokonce i úplně bez jakéhokoliv bičování Satana ve Vašem těle porazíte! Věřte mi – vím o čem mluvím!!

Pubertální krize má ovšemže bohužel často i další svá velice záporná negativa, která spočívají v tom, že dospívající mladý člověk bouří se proti všem, kteří mají autoritu, proti učitelům proti rodičům, ba někdy dokonce – Pán Bůh ochraňuj! – i proti svému vlastnímu důstojnému otci farářovi!

Puberta i adolescence je strašné zlo, přinášejí konflikty nečekaného rozměru, hořkosti a podráždění. Dospívající děti často upadají do snění a nečekaného stavu štěstí a radosti z vědomí si lásky Boží a Božího vyvolení pro službu Boží, jindy upadají zas až do jakési deprese a utkvělé představy že mně Pán Bůh nemá rád, že vše kolem je temné, vše zklamává a je falešné,což pak u mladého čtrnácti či patnáctiletého křesťana vede k velice obrovskému smutku, v důsledku čehož mladý dospívající křesťan ve zpovědnici klečíc často propláče i celé hodiny, a důstojný otec farář má hodně práce aby ho utěšil i ubezpečil o tom, že ho Pán Bůh má velice rád, a že z lásky k němu neváhal obětovat ani svého jediného Syna Ježíše Krista, aby ho vykoupil a spasil. Ačkoliv se to zdá být pro někoho možná i paradoxní, často ale právě v tomto období deprese dochází i nejedného mladého křesťana ke skálopevnému rozhodnutí zasvětit svůj život věčné službě Boží aby si tak zachoval věčnou lásku Boží; a protože cítí, že tato jeho láska k Bohu by neměla mít žádnou a to ani jen hypotetickou konkurence, tak se Pánu Bohu zasvěcuje nejen že mu bude navěky sloužit coby chudobný poustevník, ale i k tomu, že navěky uchová celibát a panictví či panenství svého těla i duše pro Boží království.

Mnohem horší je tomu u ateistů. V tomto období deprese dochází bohužel u mnohých ateistických pubescentů i adolescentů často k rozhodnutí, které je tak bohužel časté právě u ateistických dospívajících, k sebevraždě. U ateisty nebezpečí posledního kroku k ukončení života se nesmí nikdy podceňovat. Je to velice smutné kolik lidí, a to i velice mladých lidí končí svůj život dobrovolnou sebevraždou. To u mě jako věřícího křesťana je to úplně jiné. Pouze kdyby mně Pán Bůh úplně zavrhl, tak bych uvažoval o sebevraždě. To se však ale nikdy nestane, protože Pán Bůh nás má všechny velice moc rád.

Nicméně u těch, kteří neměli to štěstí, aby mohli poznat tu obrovskou a až neuvěřitelnou lásku Boží k nám lidem v důsledku toho, že jsou jako ateisté hluboce nešťastní reagují často úplně jinak, často velice iracionálně a zkratovitě, a proto jestliže zaslechneme volání bolesti, křik osamělého a nepochopeného, volme ihned a spěchejme. U upřímně věřícího křesťana jeho křehkost života v lásce Boží vydrží všechno, avšak život bez Boha je úplně nesnesitelný a je jen přirozené že bez lásky Boží je člověk v podstatě je jednou nohou ve smrti.

Důležité je mít vždy též dobré křesťanské rodiče, kteří v zájmu dobra dítěte jsou vždy schopni i u dítěte, které nic nechápe nekompromisně prosadit to co je dobré, mravné a spravedlivé. Dospívající mladí lidé mají ještě zpravidla velice málo relevantních životních zkušeností, velice malý životní rozhled, tudíž nemohou vědět co je pro ně dobré v takovém rozsahu, jako to ví jejich rodiče. Já sám bych Vám sáhodlouze mohl vyprávět například o tom jak různí ministranti pubescentního a ještě mladšího věku doslova kádrovali a i dnes zřejmě asi leckde kádrují katolické kněze. Na základě tohoto jejich kádrování totiž dobrým katolickým knězem není ten katolický kněz který je teologicky erudovaným kazatelem, ani ten katolický kněz, který je obětavým zpovědníkem či pečlivým duchovním pastýřem své farnosti, tím méně pak ten katolický kněz, který je věrným synem katolické církve. Podle jejich pubertálního či ještě mladšího mozku je totiž dobrým knězem údajně prý takový kněz, kterému je všechno úplně jedno, který jim dovolí, aby mu svévolně bez jakékoliv disciplíny málem snad skákali po hlavě, kterému na jejich víře a mravnosti vůbec nezáleží. Kněz, který má i určité nároky na disciplínu, poslušnost, mravnost a zbožnost bohužel nikdy není oblíben. A pokud se snad občas najde nějaký kněz, jehož výrazem nároků na disciplínu, poslušnost, mravnost a zbožnost je plně po zásluze spravedlivé trestání nedisciplinovaných, neposlušných, nemravných a bezbožných dětí, tak to je potom přímo “požár na střeše”. Netvrdím sice, že když jsem já sám byl malý soplák, že jsem všemu rozuměl, že jsem chápal úplně všechny souvislosti, nicméně vždy mi bylo jasné že katolický kněz zde na zemi zastupuje a současně i představuje samotného našeho Pána Ježíše Krista a tudíž určitě nic nedělá jen tak samoúčelně pro nic za nic.

Nikdy nezapomenu na jedno setkání biskupa s ministranty. Zeptal se, snad trochu neobratně co si myslíme o jistém duchovním otci který byl velice dobrým knězem; tento duchovní otec navíc momentálně nebyl přítomen. Jednalo se o skutečně hluboce zbožného kněze, který s neuvěřitelnou péčí maximálně starostlivého duchovního otce nám všem na srdce velice hluboce kladl důležitost naší katolické víry. Upřímně mi řekl nejen to, že víra v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele je největší poklad v jeho životě, kterého za nic na světe není ochoten se vzdát, a že už ve svém dětství si byl vědom tohoto obrovského poklady víry, který od svých rodičů dostal, a proto pokud by snad někdy v budoucnosti měl odpadnout ode své katolické víry, že by si raději v tom případě přál, aby ho raději jeho vlastní otec zaškrtil, než kdyby měl svou katolickou víru skutečně zradit. Hluboká a upřímná víra tohoto svatého katolického kněze na mně zanechala hluboký dojem a duchovně mě obohatila pro celý můj následující život. Je sice pravda, že tento kněz měl nejen u sebe samého ale i u dětí vysoké nároky na disciplínu, poslušnost, mravnost a zbožnost; plus že byl mimořádně nadprůměrně přísný. Praktická aplikace této jeho mimořádné přísnosti by se sice asi samotnému svatému Janu Boskovi nelíbila, to však ale nic nemění na tom, že tento sice velice přísný, ale zato spravedlivý kněz jednal správně.Tudíž jsem byl velice doslova přímo až šokován, když téměř všichni z ministrantů na tuto biskupovu otázku k mému velikému překvapení zareagovali tak, že tohoto zbožného kněze začali hrubě pomlouvat, ba v lecčems dokonce přímo i osočovat. Navíc což bylo ještě horší, biskup tam rozhodně ani zdaleka nebyl jen tak sám, ale kolem něj bylo kolem obrovské množství kdejakých dalších dospělých lidí, a tudíž toto jejich pomlouvání a osočování ministrantů – navíc úplně bezdůvodně a neoprávněně – poškozovalo dobré jméno církve u těchto lidí, kteří jak jsem vycítil, k nám tak úplně zcela nepatřili, přesto však ale určitě měli v tehdejší státní správě určité postavení, a tudíž byli v dané době pro nás velice důležitý. Od obrovského údivu a momentu překvapení byl jsem zpočátku z toho tak totálně vykolejen, že ze samotného začátku jsem se nezmohl ani jen na jediné slovo. Kdyby mně snad někdo praštil desetikilogramovým kladivem po hlavě nemohl bych už z toho býti více vykolejen. Pak jsem se ale nakonec naštěstí přece jen ze svého obrovského šoku jakž takž vzpamatoval, a všechny tyto z kontextu vytržené polopravdy, překroucené pomluvy, osočování a lži o údajném bití ministrantů jsem velice energicky a důrazně popřel jako naprosto absurdní a vymyšlené lži. V té době jsem sice ještě všemu nerozuměl, nicméně už tenkrát mi bylo jasné, že tato situace je velice nebezpečná,a že tento zbabělý a podpásový útok proti dotyčnému knězi není vlastně útokem pouze proti jednomu knězi, ale útokem proti samotné církvi a proti samotným základem mé víry v Ježíše Krista Boha Spasitele, kterou by nám odporný bolševik rád sebral. Bohužel ale ti ostatní ve svém sobectví a primitivní pomstychtivosti vůči někomu komu by za svoji výchovu že úplně nezvlčeli měli být vlastně právě naopak nesmírně vděční neviděli v této své samolibé krátkozrakosti dále než na konec svého vlastního nosu, a tudíž mé svědectví popírající takzvané bití ministrantů bylo a zůstalo bohužel úplně osamocené.

Z těchto důvodů proto moje vlastní životní zkušenost mě tudíž vede k poznání, že lhostejně tolerovat mladým, aby bez jakéhokoliv – je-li to nezbytné, tak třebas i energičtějšího a nekompromisního -usměrňování a pomoci ze strany starších lidí, zejména pak ze strany jejich rodičů, prarodičů, starších sourozenců a ovšemže také i místních kněží, aby tito mladí lidé coby loď v bouři bez kormidelníka se fakticky úplně nekontrolovaně stali aktéry svého vlastního životního vývoje samozřejmě že může být pro samotné tyto mladé lidi a dospívající velmi nebezpečné. Stabilizace osobnosti těchto mladých lidí a dospívajících totiž jak jsem již velice explicitně jednoznačným příkladem plynoucím ze své vlastní životní zkušenosti naznačil o odstavec výše neprobíhá rozhodně ani zdaleka vždy rovnoměrně a vyváženě.

A nejflagrantněji to můžeme vidět zejména u těch již několikrát zmiňovaných těžce duševně nemocných psychopatů, co se “baví” vytvářením nenávistných webových souborů na Internetu, včetně psaním svých takzvaných “příspěvků” v takzvaných “diskusních fórech” spojených s kydáním bláta vůči lidem, kterým mravně a ani svou inteligencí nesahají ani po členky. Kromě této jejich “aktivity” na Internetu zejména v takzvaných “diskusních fórech” i některé další psychopatické patologické projevy jejich osobnosti, jako například i jejich účast na kriminalitě, drogová závislost, život pod tlakem hazardní hry, život v “partách” stejně postižených psychopatů bez zájmu o nějaké zaměstnání, ukazují na jejich porušenou a destabilizovanou osobnost. Tato jejich porušená psychopatická osobnost se zpravidla vyznačuje prudkým kolísáním nálady, nepromyšleným a impulsivním jednáním, neschopností vytvořit si vroucný vztah k Bohu a náboženské víře, a to zejména pak vůči těm církvím a náboženským společnostem, které mají i nějaké mravní nároky na morální chování se věřícího člověka. Není tudíž ani nejmenšího divu, že tito ateističtí psychopati – přičemž vzhledem k jejich mimořádně nízké inteligenci (skutečnost, že absolvovali třebas i nějakou vysokou školu - zejména pak jestliže se jedná o nějakou soukromou vysokou školu, kam se dostali pouze díky svým penězům bez ohledu na své vědomosti a poznatky – na tom nic nemění!!) nelze mluvit u těchto psychopatů o nějakém snad filozoficky podloženém takzvaném “vědeckém ateismu” ale pouze o ateizmu pudovém – velice často pak při nějakém psychickém zkratu ukončí svůj život sebevraždou. Jestliže je totiž u jedince s traumatizujícím dětstvím významným způsobem porušen vývoj emocí, logicky pak dochází u těchto pudově ateistických psychopatů k “anetičnosti”, vymizení jakýchkoliv citů lásky k Bohu i k lidem, soucitu, altruismu a podobně. Když byl totiž u těchto dnes dospělých, pudově ateisticky orientovaných psychopatů v jejich dětství porušen vývoj sociálních vazeb, pak jejich porušená psychopatická osobnost logicky má asociální a antisociální rysy osobnosti, které je nutně kromě jiného přivádí i ke ztotožněním se s politickým liberalismem.

Zločinecké, kriminální chování těchto jedinců je pak poznamenáno v jejich bezprostředním životním okolí jejich až neuvěřitelně brutální surovostí a krutostí, kterou pak v nedostatku vybití této své agresivity si anonymně vybíjejí na Internetu v takzvaných “diskusních fórech” ve společnosti stejně postižených psychopatů svou společnou verbální agresí kydáním bláta lží a nenávisti vůči lidem, kterým morálně a ani intelektuálně nesahají ani po členky. Tito agresivní psychopati s poruchou sebehodnocení, bez sebekontroly, bez jakékoliv schopnosti empatie a soucitu, bez sebemenších výčitek svědomí, egoističtí stoupenci politického liberalizmu pohrdající veškerými vztahy založenými na altruismu, solidaritě a soucitu působí ve společnosti násilím, trestnou činností, propadlištěm obětí.

Vědecké výzkumy potvrzují, že na násilné jednání, jakož i na verbální agresivitu těchto psychopatů “diskusních fór” na Internetu má vliv zejména negativní a nespořádané rodinné prostředí, méně již eventuální dědičnost. Mezi sociology převládá názor, že násilí je zejména důsledkem “učení”, respektive zkušeností. Rodiče s násilnickými rysy naučí zcela logicky tomuto svému jednání i své děti. Porušenou psychopatickou osobnost takto zdravotně těžce postiženého mladistvého či mladého dospělého člověka svým věkem nepříliš vzdáleného od zákonem stanovené hranice pro dosažení zletilosti charakterizují vždy rysy nízké vzdělanosti, a to bez ohledu na to, že někdy tito psychopati “diskusních fór” na Internetu třebas i mají zpravidla protekčně nějakou vysokou školu a jedináčka z ní. Tudíž u těchto psychopatů “diskusních fór” na Internetu hierarchie a způsob výběru jejich hodnot a postojů k Bohu, k lidem, ke společnosti, ke zvířatům, ale i k věcem je u těchto psychopatů “diskusních fór” naprosto zvrácená.

 

70.)Bezdomovectví versus problematika žen a dívek.

Teď bych se chtěl chvíli věnovat problematice žen a dívek, které mají to neštěstí, že se staly bezdomovkyněmi. Vzhledem k politice současného feministického režimu preferující a zvýhodňující ženy a diskriminující muže se tato feministická politika dvojího metru vůči svým občanům na základě jejich pohlaví do jisté míry promítá i do situace lidí, kteří padnou na úplné sociální dno společnosti a stanou se bezdomovci, v důsledku čehož je mužů bezdomovců početně mnohem více než žen bezdomovci. To však ale nic nemění na tom, že mezi Vámi lidmi bez domova jsou dosti početné i bezdomovkyně, i když bezdomovkyň je výrazně méně než mužů – bezdomovců.

Pokud jde o Vás bezdomovkyně, stále častěji se mezi Vámi bezdomovkyněmi objevují i velmi mladé dívky, dívky nevědomé a neodpovědné. Přicházejí zpravidla z dětských domovů, potažmo jiných podobných výchovných ústavů ze kterých po dosažení zletilosti je jednoduše vyhodí na ulici a stanou se bezdomovkyněmi, což úplně stejně tyto ústavy dělají v podstatě se všemi svými chovanci, kteří dosáhnou své zletilosti. Méně častěji se bezdomovkyněmi stávají dívky či ženy z domova, které pro nějakou příčinu, například v důsledku nějaké majetkové exekuce například na majetek jejich rodičů byli nuceny takto exekutorkou či exekutorem zabavený byt či dům ve kterém do té doby žili opustit, respektive byly z tohoto bytu či domu, který až to té doby byl jejich bydlištěm násilně vyhnány. A to ještě netuší co čeká ostatně každého bezdomovce poté co se stane bezdomovcem, netuší, že ulice vesměs všechny bezdomovce i bezdomovkyně na kterou byli tito lidé nedobrovolně vyhnáni je po všech stránkách úplně rozloží, využije, vysaje, fakticky úplně zinvalidizuje a nakonec totálně zničí, respektive skrze kruté mrazy, nedostatek spánku, dehydrataci, hlad a nemoci velice brzy usmrtí.

Některé bezdomovkyně takto paní exekutorkou či pánem exekutorem vyhnané na ulici si zpočátku ve své naivní nevědomosti dokonce i myslí, že to údajně prý nebude až tak zlé. Soustředěné na sebe, zahleděné do propasti svých ideálů, očekávání a hledání, nechávají se fascinovat vábením zla, které jim tuto "svobodu" nabízí. Bez pocitu strachu, mnohdy lehkomyslně střídají své partnery, jejich přátele, skupiny a tlupy mladých. Čas uzrání nenechá na sebe dlouho čekat. Ani negativní hodnoty nesnášejí libovůli. Ulice má svá pravidla a své podmínky. Jen za jejich dodržování je ochotna považovat tyto přicházející za své členy. V čase nepřízně dochází k vyloučení a odmítnutí. Těhotenství, vraždění nenarozených dětí potraty, popřípadě v tom relativně lepším případě porod s následným opuštěním dítěte, respektive útěkem z porodnice a opětný návrat této bezdomovkyně na ulici, je nenasytná spirála, strhávající do sebe v prohře, která je neospravedlnitelná.

Velice často zásahem exekutorky či exekutora, potažmo jiným obdobným zásahem státu, kraje, obce anebo dokonce i soukromého subjektu jako například svévolným jednáním vlastníka nemovitosti se z bydlícího člověka stává bezdomovec či bezdomovkyně, výrazně méně častěji se tak stává v důsledku nějakých rodinných sporů, a zcela ojediněle v důsledku intolerance pocházející hněv rodičů, kteří vyhánějí svou těhotnou dceru z rodiny, i když nelze popřít, že eventuálně snad i nějaký takový případ mohl se někdy někde eventuálně stát. Je to všechno velice smutné, protože každý v afektu učiněný ukvapený čin je následován, popřípadě může být následován někdy až úplně fatálními a tragickými nezamýšlenými následky, které v afektu hněvu bohužel nebyly dostatečně domyšleny.

Rodiče a rodina totiž mohou sice tímto způsobem chtít spravedlivě potrestat podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a uvážení tento odporný hřích své dcery, toto satanské zlo, kterým předmanželský sex nepochybně je, a to ještě k tomu možná navíc umocněn i tím že tato jejich takto těžce hříšná těhotná dcera navíc ani není ještě zletilá (po slovensky: zletilá = plnoletá), avšak svým ukvapeným a v podstatě nedomyšleným trestem tím, že svoji těhotnou dceru vyženou za trest z domu způsobí, aniž si toho ve svém jinak naprosto opodstatněném hněvu jsou si schopni v daném okamihu uvědomit tímto svým činem velikou škodu dobru, velice tím ublíží nejen své hříšné dceři, která za svůj hřích předmanželského sexu si nepochybně zaslouží dostat od svého otce, dospělých bratrů a ostatních dospělých mužských rodinných příslušníků pořádný výprask, byť i sice výprask přiměřený jejímu těhotenství, aby nebylo ublíženo jejímu nenarozenému dítěti, což znamená vrazit jí nejspíše několikrát pěstmi pořádně přes držku, popřípadě s nějakou ať již dřevěnou holí nebo kovovou tyčí, nejlépe však ale aby se vyloučilo nebezpečí nechtěného způsobení nějaké fraktury kostí tak nějakým pružným obuškem, nejlépe originálním policejním obuškem, ale když tento není k dispozici, tak například i nějakými v gumě obalené dráty či hadicemi, například nepotřebnými elektrickými dráty ve své izolaci z umělé hmoty, či vyřazenými hadicemi od pračky pořádně za trest zmlátit tuto těhotnou dceru po jejich horních, anebo ještě lépe dolních končetinách a zadku, nejlépe po jejím úplně holém zadku, kde by ji před jejím bitím bylo umožněno, aby si eventuálně nejprve stáhla své kalhotky, spodničku, punčochy, potažmo jiné překážející oblečení proto, aby se toto oblečení tím bitím zbytečně nepotrhalo. Mimoděk vedlejším efektem by mohla být i ta skutečnost, že bolest jejího, po sundání veškerého oblečení nechráněného nahého lidského zadku by zřejmě asi byla i větší a intenzivnější, kde tlouci, respektive bít by měl pokud možno pouze otec, potažmo pokud toho není, či ten toho ze zdravotních důvodů není schopen, tak by ji spravedlivě měl potrestat nejstarší z dospělých bratrů dotyčné těhotné mladé ženy, a v tom úplně nejkrajnějším případě když není ani žádných dospělých bratrů tak někdo jiný z dospělých mužů její rodiny.

Zpravidla otec jako hlava celé rodiny by tedy měl tuto těhotnou dceru mlátit, a dospělý bratři, potažmo i jiní dospělí mužští rodinní příslušníci, a v tom nejkrajnějším případě i fyzicky zdatné rodinné příslušnice by eventuálně měli pomáhat, aby svůj výprask skutečně dostala jen po těch partiích svého těla, kde to s ohledem na její těhotenství není pro nenarozené dítě nebezpečné; v žádném případě však ale tato situace by se neměla řešit vyhnáním této těhotné dcery někam na ulici, a to přinejmenším ne již i z toho důvodu, že vyhnáním své těhotné dcery na ulici by ohrozili nejen její život a zdraví, ale též i proto, že by tím mimoděk ohrozili též život a zdraví jejího nenarozeného dítěte, které za nic nemůže.

Velice důležitý je též výchovný moment, aby tato takto závratně hříšně provinivší se dcera uznala svou obrovskou vinu a současně i na znak svého pokání přijala tento spravedlivý rodinný trest zcela dobrovolně!

A ovšemže nakonec po tomto výprasku své těhotné dcery obdobně pak následně by si měl její otec, její dospělí bratři a eventuálně i další dospělý mužští příslušníci všichni společně vzít si třeba ze sebou i různé dřevěné hole, kovové tyče a řetězy si měli jít “podat” i dotyčného “sexuálního partnera” své těhotné dcery, který je zploditelem dítěte jejich těhotné dcery, kterého by zmlátili i kdyby s tím nesouhlasil. Kromě toho zatímco na svoji těhotnou dceru brali určité ohledy právě pro její těhotenství, aby nemohlo být nijak ublíženo nenarozenému dítěti; tak naopak na tohoto hajzla - který svým mimomanželským sexem s jejich dcerou nejenže tuto dceru připravil o její panenství čím hrubě potupil nejen její čest, ale v podstatě i čest celé její rodiny, ale ještě navíc jí způsobil ten hajzel i těhotenství, a tudíž žádné ohledy na tohoto hajzla brát netřeba, a protože tento hazl těhotný není, tak bez jakýchkoliv ohledů ho podle uvážení rodiny lze zmlátil v podstatě úplně jakýmkoliv způsobem. Jediné na co je třeba dbát je to, aby mu nebylo nějak skutečně ublíženo na zdraví. Běžné modřiny a krevní podlitiny, které však člověka neučiní práceneschopným nevadí. Přesto však ale já osobně v tomto případě bych se přesto všechno přimlouval k velkodušné shovívavosti, ovšemže ale pouze za té situace a pod tou podmínkou, že tento hajzl může, a současně taky i je ochoten se s touto těhotnou dcerou okamžitě oženit. Je-li tomu tak, pak by se mu ten výprask měl velkodušně úplně odpustit, neboť my křesťané máme velkodušně odpouštět chyby svých bližních v těch situacích a za těch podmínek, kdy tito hříšníci projeví upřímně účinnou lítost spojenou s maximálním úsilím odstranit škodlivé následky svého hříšného jednání, kterým dobrovolný souhlas tohoto hajzla oženit se s takto poskvrněnou dívkou, a tím projevit svoji upřímnou účinnou lítost i vůči hrubě potupené celé její rodině tím, že když už příslušnici této rodiny svým podlým hříchem mimomanželského sexu připravil o její nekonečně cenný Boží dar panenství plus navíc způsobil této jejich rodinné příslušnici dokonce i těhotenství, že se tedy s touto svým ohavným hříchem mimomanželského sexu poskvrněné dívky zbavené nekonečně cenného Božího daru panenství, a navíc ještě i těhotnou sám dobrovolně ožení.

Člověk a poznání pravdy jsou pozice, na kterých leží tíživá hypotéka lidské nevědomosti a eroze rozkladu vztahů. Pokud jde o fenomén bezdomovectví u žen, ačkoliv vzhledem k tomu, že v důsledku politiky současného feministického režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů se ve všeobecnosti ženy mohou těšit ve společnosti svému privilegovanému postavení oproti státem a společností diskriminovaným a všestranně znevýhodňovaným mužům, nic to nemění na tom, že dokonce ani samotné ženy i navzdory svému postavení privilegovaného pohlaví ve státě a společnosti rovněž nejsou zcela ušetřeny nebezpečí státi se bezdomovkyní, a ačkoliv díky svému zvýhodňování a společenské privilegovanosti je mezi lidmi bez domova výrazně více mužů coby bezdomovců než žen coby bezdomovkyň, nic to nemění na tom, že nejen u mužů výrazně roste počet nových bezdomovců, ale mnoho důvodů mě vede k předpokladu, že růst bezdomovského fenoménu dokonce i u samotných žen nejen v dosavadní době roste, ale že v důsledku celkově špatné sociální politice státu v budoucnosti ještě vzroste nejen u mužů, ale i u žen, protože příšerně kruté ekonomické a sociální podmínky tohoto prohnilého vládnoucího režimu bijí stejně nejen asociálně a protisociálně chudobné muže, ale v podstatě více méně stejně tak i chudobné ženy.

Navzdory všem argumentům o údajně prý rovnoprávnosti mužů a žen, jakož i navzdory všem těm masmediálním kecům ohledně jakýchsi rovných příležitostí pro muže i ženy je nějaká snad rovnoprávnost diskriminovaných mužů ze společensky zvýhodňovanými a privilegovanými ženami více než iluzorní.

Přitom prolhaným a pokryteckým feministkám a feministům z řad mnohých těchto různých svobodozednářských lóží ještě ani toto privilegované postavení osob ženského pohlaví ve státě a ve společnosti nestačí, a pořád demagogicky skrze svá masmédia, což jsou v podstatě téměř veškerá existující masmédia cosi demagogicky žvaní o údajném svém boji za údajně prý rovnoprávnost a emancipaci žen a podobně, a tak si tedy říkám, že by těchto urozených a extrémně bohatých dám feministek, když už tedy tvrdí, že jsou oproti mužům oni “chuděrky ženy” tak velice diskriminovány pro své pohlaví, zda-li by si to tedy nechtěli s těmi jak oni demagogicky pohrdlivě říkají “pány tvorstva” z řad bezdomovců vyměnit?

Táto výměna by spočívala v tom, že tyto údajně prý “ubohé a diskriminované chuděrky” feministky by těmto výše uvedeným “pánům tvorstva” odevzdali své luxusní vily, domy, byty, drahé automobily, své pracovní místa i se svými vysokými platy popřípadě i s nějakým výživným a dalšími benefity, dotacemi, účty v bankách, a jen Bůh ví čím ještě; prostě v konkrétní rovině ať tato feministka celý svůj majetek si tedy vymění s tímto “pánem tvorstva”, tj. ona feministka, tato údajně prý “diskriminovaná chuděrka žena” ať odevzdá veškerý svůj majetek tomuto “pánovi tvorstva”, za který na výměnu zase tento “pán tvorstva” odevzdá veškerý svůj majetek této feministce (ovšemže v praxi fakticky ale pouze za předpokladu, že tento bezdomovec má vůbec nějaký “svůj” majetek!), a pak tato kdysi extrémně bohatá feministka po této vzájemné výměně pozicí s tímto “pánem tvorstva” může si jít namísto něho jako nová bezdomovkyně v krutém mrazu pod holým nebem lehnout někam pod most, potažmo v tom lepším případě sednout si někam na nádraží mezi ostatní strádající bezdomovce; zatímco naopak tento bývalý bezdomovec v jejím, či vlastně teď již ve svém vlastním luxusním mercedesu pojede namísto ní do redakce jejího bulvárního plátku, a po skončení její, či vlastně teď již své vlastní pracovní doby zase pojede týmž mercedesem se vyspat do její, či vlastně teď nyní již své vlastní luxusní vily.

Stereotypní role mužů a žen ve společnosti ukazuje na nutnost vzájemného propojení tvůrčích schopností mužů i žen, na nutnost větší solidarity v pracovním i rodinném životě, jakož i prosazení skutečné rovnoprávnosti mužů se ženami před soudy a úřady. Totálně destabilizující dopad extrémní chudoby a hrozba bedomovectví totiž velice krutě atakuje úplně všechny extrémně chudobné lidi – muže, ženy, i děti. Závratná eskalace bídy postihuje tvrdě ale zejména samotné muže v situacích extrémně bídných životních podmínek, jakož i jako obětí veřejnoprávní agrese zfeminizovaných soudů a úřadů, zejména pak jako obětí negativních účinku rozvodů, skrze které je feministický režim vyhnal od vlastní rodiny a svých vlastních dětí na ulici, aby se z nich stali úplně bezprávní bezdomovci.

 

71.)Pauperizace a bezdomovectví režimem znevýhodněných lidí.

Rozpory postkomunistické doby, jejímž hlavním cílem je co nejrychlejší začlenění České republiky do Evropské unie, doby polykapitalistické ideologie takzvaného tržního hospodářství, a zejména pak neutěšená sociální situace mnoha jedinců, skupin i rodin, vystavuje v podstatě úplně všechny, ale vzhledem k feministickému režimu a jeho zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů veřejné správy především nejvíce samotné muže riziku ponoření se do nouze a následně pak i do bezdomovectví.

Dostupné informace z Evropské unie poukazují na znepokojující proporcionální zvýšení počtu žen, dětí a zejména pak mužů bez domova. Hrozbě bezdomovectví ale jinak není chráněn nikdo. Ačkoliv ženy ve všeobecnosti jsou režimem všestranně zvýhodňované a preferované před muži, nic to nemění na tom, že ani ony nejsou chráněny před rizikem bezdomovectví, o čemž ostatně více než výmluvně svědčí i samotné statistické údaje z České republiky, zejména pak statistické údaje, vyplývající z databáze bezdomovství v Praze u organizace N., které rovněž potvrzují nárůst lidí, a to dokonce i samotných žen bez přístřeší, které pak vyhledávají pomoc buď se stejně tak bezdomovectvím postiženým snoubencem či jiným přítelem, který je rovněž bezdomovcem, anebo někdy i s vlastním manželem, se kterým společně upadla do bezdomovectví, někdy ale též i samy, anebo s dítětem.

Ba dokonce v České republice, jakož i ve Slovenské republice, a s největší pravděpodobností zřejmě i kdekoliv jinde v zahraničí coby bezdomovců rozhodně ani zdaleka není ojedinělé ani zaregistrování celých rodin, a to navíc úplně slušných a harmonických rodin s dětmi, kde manžel, manželka a jejich společné děti všichni společně putují bez jakékoliv střechy nad hlavou po celém území republiky a zoufale hledají jakákoliv zaměstnání s jakýmkoliv ubytováním.

Velice dobře o Vás bezdomovcích vím, že osamělí muži bezdomovci a to zejména otcové, kterých feministický režim prostřednictvím zfeminizovaných soudů a zfeminizovaných úřadů násilně vyhnal z domova od vlastní rodiny a vlastních dětí na ulici pak zcela logicky jsou příslušníky nejvíce společensky znevýhodněné vrstvy bezdomovců ve společnosti. Údaje anamnéz převážně dávají obraz nuzných majetkových podmínek, neuspořádaných rodinných poměrů, nepřijatelného bydlení ve smyslu přelidněnosti, zdravotní závadnosti, zchátralosti a dočasnosti, jestliže vůbec alespoň toto bydlení mají či kdy měli; což je navíc nejednou ještě umocněno často i velice špatným fyzickým zdravotním stavem těchto bezdomovců. Pauperizace této znevýhodněné vrstvy společnosti je neuvěřitelně krutá a do nebe volající!

Jak už jsem se o tom zmínil, jsou ovšemže také i tací lidé, zejména pak díky své společenské privilegovanosti zejména ženy, které díky své příslušnosti k společensky preferovanému a privilegovanému pohlaví nakonec nemusí úplně natvrdo doslova spát pod holým nebem jako nějaká divá zvěř v krutém mrazu, kde se ve skutečnosti vlastně ani spát nedá, ale zpravidla právě ženám, které fakticky de iure ztratí “střechu nad hlavou” je dosti často namísto klasického vyhození na ulici což je ve vztahům vůči mužům zcela obvyklé a “normální”, poskytnuto alespoň vůbec nějaké ubytování, díky čemuž zejména samotné ženy - mnohem řidčeji muži, kteří naopak mnohem častěji končí doslova na ulici - často pak přežívají v jakési latentní formě hrozícího bezdomovství. Formou utajení alespoň na čas skryjí tyto ženy nešťastnou situaci svou, a eventuálně i svých dětí pokud taková žena je matkou. Tyto ženy pak žijí v nejrůznějších společenstvích, v nejrozmanitějších podmínkách.

 

72.)Demagogie a prolhanost režimu vůči bezdomovcům.

Společenské vyfaulování chudobného člověka projevující se ve své extrémní podobě bezdomovectví ovšemže silně irituje bohaté buržoasní boháčky i boháče vzhledem k jejich zcela opodstatněným podvědomým výčitkám svědomí. Většina boháček a boháčů pociťuje proto jakýsi neurčitý zmatek a znepokojení, podrážděnost, hněv, ba až fanatickou třídní nenávist vůči bezdomovcům, setká-li se s nějakým bezdomovcem, což buržoasní boháčky a boháče pak často vede k farizejskému demagogickému žvanění o údajných jejich jakýchsi “pochybnostem o nutnosti žít tímto neadekvátním způsobem”, jako kdyby to nebyl ten jejich “vlastní” plutokratický nemravný vládnoucí režim a jeho úplně asociální a antisociální politika, ale právě naopak jako kdyby to snad byli samotní tito bezdomovci, kteří si tento neuvěřitelně krutý způsob života “pod holým nebem” údajně prý sami dobrovolně zvolili.

Na bezprizornost člověka totiž buržoasie nepohlíží jako na oběť sociální politiky jejich vlastního plutokratického vládnoucího režimu, ale jakoby na nějaké údajně prý nenormální lidi, na kterých intenzivně ulpívá stigma jakéhosi div ne snad přímo nějakého malomocenství, moru či nějaké jiné podobně odpudivé nemoci. Reakce lidí na bezdomovectví je přitom tím více nepřátelštější a ve své negaci daleko pronikavější, čím mají více mají - vzhledem ke svému ekonomickému a eventuálně i politickému postavení – důvodů pro své špatné svědomí, jako vykořisťovatelů a viníků za toto neuvěřitelně kruté a nelidské sociální postavení bezdomovců. Protože nejlepší obranou před výčitkami jejich vlastního svědomí je útok, pak je jen logické, že tyto boháčky a boháči tvrdě útočí proti bezdomovcům.

Tvrdé, demagogicky prolhané a extrémně pokrytecké odsouzení bezdomovců ze strany těchto extrémních boháček a boháčů bolí tyto nesmírně ubohé, bezbranné a ponížené bezdomovce, jakož i trápí ostatní chudobné lidi, kteří sice alespoň ještě zatím bezdomovcemi nejsou, nicméně i oni jsou bezdomovectvím ohroženi, a občas snad možná i probouzí třídní sebeuvědomění – zatím alespoň – u intelektuálněji či alespoň u inteligentnějších bezdomovců, kteří si stále více a více uvědomují svou vlastní třídní identitu sociálně chudobných lidí, a lze jen doufat, že ti nejvyspělejší z nich budou hledat řešení své situace v učení našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele.

Není nejmenších pochyb o tom, že muži jsou v každém případě nuceny čelit ve svém životě značně větším nesnázím a obtížím, předpojatým a ustáleným názorům, a konečně viditelnějším nevýhodám než ženy. Kéž by toto buržoasní skandalizování, pohoršování se a veřejné odsuzování postihlo raději podstatu a kořeny fenoménu bezdomovectví než ty, kterých vládnoucí plutokratický polykapitalistický režim uvrhl do tohoto jejich postavení.

Ano, bezdomovci jako naši spoluobčané mohli by plným právem požadovat svá nezcizitelná lidská práva, odmítnout milost a farizejství buržoasních charitativních organizací, které stejně existují spíše proto aby tím čičíkali špatné svědomí chamtivé a bohaté buržoasie, než aby skutečně někomu pomáhaly, přecházej tak navíc i přes neuvěřitelně nelidské ponížení bezdomovců coby lidských bytostí. Prozatím jsou bezdomovci ještě osamocení, zpravidla bez vědomí si své vlastní třídní identity žijí buď zcela osamoceně, anebo sdružují se v nějakých malých skupinkách. Jsou slabší, neúspěšnější, drzými buržoasními boháčkami a boháči nadto ještě navíc jsou bezdomovci považováni za pouhé nějaké snad méněcenné karikatury člověka a nikoliv tedy za skutečné lidi. Ale muži i ženy ve svém postavení bezdomovců stále bojují, hledají, přežívají a zoufale bojují o svůj alespoň holý život.

 

73.)U mužů je poněkud i bezdomovectví jiné než u žen.

Ještě bych chtěl něco říci o odlišnosti bezdomovectví u mužů a u žen. Jak jsme se jíž zmínil, když jsem mluvil o faktoru zjevného bezdomovectví, je tato nejkrutější forma otevřeného bezdomovectví mnohem častější u mužů – a to je zcela lhostejnost zda-li se jedná o muže straší anebo i mladší – než-li u samotných žen.

Existují však ještě i jiné rozlišné faktory, které etablují další rozdíly mezi muži a ženami. S velkou pravděpodobností nalézáme mezi bezdomovci muže rozvedené, zatímco ženy jsou zas všeobecně svobodné. Ženy bezdomovkyně, které se objevují na ulici či nádraží, vykazují nižší stupeň schopnosti spolupracovat, nižší stupeň spolehlivosti, ochoty a vůle jednat, nižší stupeň cílevědomosti než muži bezdomovci. Muži bezdomovci zase pociťují velikou podrážděnost, úzkostnost; a plným právem cítí obrovskou křivdu na nich spáchanou. Ženy bezdomovkyně zase cítí se být ponížené a skepticky zatrpklé již po celkem krátkém čase setrvání na ulici. Otázka zatrpklosti se však ale úplně stejně týká vlastně i mužů bezdomovců. Jak muži bezdomovci, tak i ženy bezdomovkyně zpravidla již velice brzy plným právem zcela rezignují na veškeré své iluze, že by se mohlo něco změnit k lepšími, pokud vlastně vůbec předtím nějaké iluze ještě měli(y). Muži bezdomovci mají ale přece jen více sebekázně, kooperativnosti, adaptability a solidarity než ženy bezdomovkyně. Ženy zase bývají submisivnější, častější je však u nich plachost, nesmělost, bázlivost a tréma. To však ale nic nemění na tom, že mužům i ženám je například úplně společná nevíra v úspěch, kterou plným právem získali po neustálých debaklech a krutých sociálních úderech ze strany tohoto plutokratického buržoasního režimu, který je uvrhl do jejich bezdomovectví, ztráta sociálních kontaktů, deziluze, tudíž pak i zcela logická uzavřenost do sebe.

Co však ale v sociálních anamnézách všech bezdomovců i bezdomovkyň je obzvláště zvýrazněno jako úplně všem lidem bez domova společné, je vleklá chronicita chudoby, ba až kruté nelidské bídy, která byla již velice dlouhý čas markantní předtím, než se dotyčný muž stal bezdomovcem, či než se dotyčná žena stala bezdomovkyní. Na vině za tuto pauperizaci, chudobu, bídu což všechno nakonec vyústilo v bezdomovectví, je tento vládnoucí buržoasní plutokratický režim a jeho úplně asociální a antisociální takzvaná sociální politika státu.

V důsledků obrovského nepředstavitelného utrpení a strádání bezdomovců i bezdomovkyň, které je se životem “pod holým nebem” nerozlučně spojeno tudíž je jak fyzické, tak i psychické poškození na zdraví bezdomovců i bezdomovkyň v důsledku jejich úplně nelidskému a krutému životnímu fyzickému i psychickému traumatu. Pokud jde u bezdomovců a bezdomovkyň o jejich psychické poškození, které je důsledkem tohoto obrovsky stresujícího psychického traumatu života bezdomovce či bezdomovkyně, projevuje se toto jejich psychické poškození zejména v neschopnosti udržet koncentraci, pozornost a z toho pak i plynoucí roztržitost, nesoustředěnost, a zejména též obrovská náhlá únava.

Oběma pohlavím je též společná vertikální sociální mobilita, vždy však ale směrem nižšího zařazení. Představa pohybu opačným směrem, tj. představa, že by se žena bezdomovkyně, anebo dokonce snad i samotný muž bezdomovec nějako ze svého bezdomovectví vymanil a vrátil se teda opět zpátky do nějaké vyšší sociální vrstvy než je sociální třída bezdomovců je za stávajícího plutokratického buržoasního režimu naprosto iluzorní a nesmyslné.

 

74.)Demagogie, lži a zločiny proti bezdomovcům.

Muži i ženy coby bezdomovci pod vlivem svých krutých a nelidských životních podmínek propadají beznaději a zoufalství, neboť v důsledku krutého studeného počasí našeho podnebního pásma, které zpravidla v průběhu téměř celého kalendářního roku běžnému člověku fakticky reálně zcela znemožňuje spát někde jen tak venku “pod holým nebem”, v důsledku čehož bezdomovci nucení žít i spát jen tak pod “holým nebem” někde na ulici trpí obrovskou spánkovou deprivací, obrovským spánkovým deficitem, kde tento jejich obrovský nedostatek spánku přivádí tyto neuvěřitelně trpící a strádající bezdomovce až do stavu krajní duševní, a zejména tělesné vyčerpanosti a zchátralosti, který žádný člověk nemůže dlouhodoběji vydržet a tudíž velice brzy se toto jejich nepředstavitelně kruté utrpení bezdomovců skončí jejich smrtí v důsledku úplného vysílení, v důsledku úplného vyčerpání lidského organismu bezdomovce.

Bezdomovci bývají v České republice, jakož i ve Slovenské republice často všemožně šikanováni, biti, ponižováni, jakož i všelijak jinak týráni od některých příslušníků Policie České republiky či Polície Slovenskej republiky, jakož i v obou těchto našich státech i od obecních strážníků městských a obecních policií, ale v podstatě i od úplně všech ostatních boháčů i boháček, a to nejen od dospělých lidí, ale i od všelijakých mladistvých výrastků, ba dokonce někdy i od žáků základní školní docházky jsou bezdomovci všemožně šikanováni, biti, ponižováni, jakož i všelijak jinak týráni, protože tito bezdomovci v důsledku svého strádání, vysílení a naprostého vyčerpání svého organismu bývají tak velice slabí, že nemají dostatek sil bránit byť i jen proti agresi, bití, ponižovaní či šikanování od nějakých třeba třináctiletých žáků základní školy, i tím méně pak snad od nějakých ještě starších a fyzicky silnějších lidí než jsou tyto děti, které je týrají, bijí, šikanují a ponižují. Ba dokonce jednou jsem se stal svědkem i toho, že jedna bezdomovkyně byla takto týraná, bitá, šikanovaná a ponižovaná dokonce od skupiny čtyř asi třináctiletých školopovinných dívek. Pokud jde sice o moji maličkost, já osobně se sice týraných, bitých, šikanovaných a ponižovaných bezdomovců i bezdomovkyň vždy velice energicky proti těmto bohatým rozmazleným buržoasním frackům, ale konec konců i proti agresorům a útočníkům z řad dospělých boháček a boháčů zastanu, avšak bohužel faktem zůstává, že mimo mě samotného ostatním boháčům a boháčkám je osud týraných, bitých, šikanovaných a ponižovaných bezdomovců i bezdomovkyň přinejmenším naprosto lhostejný, ba dokonce často když jsem zakročil na obranu takto týraného, bitého, šikanovaného a ponižovaného bezdomovce se mnohé z těchto přihlížejících boháček a boháčů verbálně jednoznačně postavili na stranu těchto týrajících agresorů a tyranů, zatímco na jejich oběti z řad nešťastných bezdomovců a bezdomovkyň se tyto asociální a antisociální boháčky a boháči dívají jako kdyby se vůbec ani nejednalo o lidi.

Všechny tyto odporné buržoasní zámožné boháčky a boháči žijící si v teple a topící se v bohatství svých přepychových luxusních vil s nehoráznou drzostí sobě vlastní ve své demagogické prolhanosti a pokrytectví s neuvěřitelným cynismem označují bezdomovce za "smečku" špinavých pobudů, údajně prý “štítících se práce” (poznámka: dotyčné rozmazlené buržoasní paničky a pánové když již mluví o práci, rozhodně nemohou tvrdit, že by oni samotné či oni samotní měli tak těžkou práci, že by si z ní málem ruce polámali!!) nebezpečných “asociálů” a “bezcitných obejdů”. Ergo zloděj volá “chyťte zloděje”!! Buržoasie, která se nejvíce štítí práce svou vlastní negativní vlastnost podsouvá bezdomovcům. Ti, co jsem největšími asociáli a současně i těmi nejbezcitnějšími zbohatlickými hajzlové, podsouvaní “asociálnost” a bezcitnost” obětem své vlastní buržoasní bezcitnosti, obětem své vlastní asociální a antisociální buržoasní plutokratické politiky.

Po letech poznávání bezdomovectví, jeho strádání v nelidských podmínkách mrznutí a nemožnosti spánku, což vytváří obrovský spánkový deficit u bezdomovce vedoucí k jeho chátrání, vysílení organizmu a smrti, extrémní chudoby, dehydratace, hladu a krutého zacházení, kterému jsou vystaveni všichni bezdomovci prakticky ze strany všech boháček a boháčů se mi snad nikdo nemůže divit, že při pomyšlení na ubohý život nešťastných bezdomovců je mi až do pláče, a často když přijdu do kostela, tak si za všechny bezdomovce i všechny bezdomovkyně velice dlouho modlím ať jim Pán Bůh pomáhá v jejich těžkém, přetěžkém životě, a současně i velice upřímně a velice vroucně současně i děkuji Pánu Bohu za to, že já osobně nejsem bezdomovcem.

Člověk pro člověka může být dobrem, respektive tedy alespoň člověk pro člověka měl by být dobrem. Skutečnost je ale bohužel úplně jiná. Ve skutečnosti ale bohužel zpravidla není člověk pro člověka dobrem. Ve skutečnosti totiž právě naopak zejména v tomto prohnilém plutokratickém buržoasním režimu platí: “Homo homini lupus est!”, tj. “Člověk člověku je vlkem!”

Apoštol svatý Pavel nám zanechal mnoho vzkazů, které pod mocí Ducha Svatého sám i zapsal. Kromě jiného apoštol svatý Pavel ve svém listu Filipanům v kapitole čtvrté a verši osmém nám křesťanům říká: “Konečně bratři, všecko, co jest pravdivé, co důstojné, co spravedlivé, co čisté, co milé, co dobré pověsti, všecko, co jest ctnostné, co chvalitebné, to obmýšlejte.”

 

75.)Mladí lidé a věkové struktury bezdomovců.

Teď bych se chtěl zamyslet nad věkem bezdomovců. Většina dnešních bezdomovců v Evropské unii je zpravidla mladšího věku, zatímco ale v naší vlastní České republice a Slovenské republice převažuje věk bezdomovců starších a středních. Nicméně ale věková struktura bezdomovců v České republice i ve Slovenské republice se neustále všelijak modifikuje, ustavičně všelijak kolísá a mění se raz tím, raz oním směrem.

Pokud jde o bezdomovce v Evropské unii, ve všeobecné rovině lze říci, že celkově mezi bezdomovci Evropské unie až téměř 70 % bezdomovců Evropské unie jsou věkově tací bezdomovci bez přístřeší, kteří jsou mladší než 40 let.

Například v Dánsku v letech 1976-89 ve věkové skupině 18-24 let, jakož i ve věkové skupině 25-34 let se počet bezdomovců až téměř dvojnásobně zvětšil. Ve Španělsku je tato tendence podobná: mezi lety 1984-1991 proporce bezdomovců méně než třicetiletých byla z 18 % zvýšena až na 31 %, přičemž relace mezi počtem mladých bezdomovců a ostatních mladých chudobných ve Španělsku stoupá týmž způsobem.

Vyjmenuji hlavní faktory, které jsou specificky hlavní příčinou bezdomovectví u mladých lidí. Odhlédneme-li od asociální a antisociální politiky současného plutokratického buržoasního režimu, hlavními specifickými příčinami bezdomovectví speciálně u mladých lidí jsou tyto příčiny:

1.) Situace na takzvaném trhu práce, jehož imanentní vlastností v plutokratickém polykapitalistickém buržoasním režimu je faktická absence jakýchkoliv pracovních příležitostí pro obyčejné občany, což se úplně stejně tak vztahuje i na mladé lidi, kteří rovněž vzhledem k obrovskému ekonomickému úpadku tohoto prohnilého polykapitalistického režimu zpravidla nemají žádnou práci nejen oni samotní, ale práci zpravidla nemají ani jejich rodiče, a celou troj či čtyřgenerační rodinu živí pouze samotní jejich dědečkové a babičky ze svých starobních důchodů, v důsledku čehož po smrti těchto dědečků a babiček potažmo pradědečků a prababiček je celá troj či čtyřgenarační rodina je zbavena úplně jakýchkoliv finančních prostředků a stávají se tak všichni bezdomovci. Mít práci totiž v plutokratickém buržoasním polykapitalistickém režimu rozhodně není ani zdaleka něco běžného jako tomu bylo před rokem 1990 ještě za předešlého monokapitalistického režimu, ale mít nějaké placené zaměstnání je dnes výlučně pouze privilegiem nepatrné hrstky šťastlivců.

2.) Akutní nedostatek samostatných bytů je pak druhou nejčastější příčinou nejen pro vznik bezdomovectví u mladých lidí, ale stejně tak i pro vznik bezdomovectví u všech občanů vůbec. Vládnoucí plutokratický buržoasní režim v zájmu velkoburžoasie vlastnící domy a velké množství bytů zásadně a zcela úmyslně neprovádí prakticky vůbec žádnou bytovou výstavbu, aby tak bytů bylo velice málo, aby byl veliký nedostatek bytů z hlediska reálných potřeb společnosti, a tak aby tato velkoburžoasie, která nějaké domy či byty vlastní, aby měla co největší zisky z nestydatě nemravně vysokého nájemného tím, že takzvané tržní ceny bydlení jsou uměle tlačeny nahoru touto úmyslnou absencí jakékoliv bytové výstavby. A pokud snad nějaké stavební firmy alespoň někde a občas nějakou výstavbu nových bytů i provádějí, tak tyto nové bytu jsou extrémně drahé, zcela běžně stojí i několik miliónů korun, v důsledku čehož nejen že práce, ale také už i bydlení se stále víc a více stává privilegiem pouze hrstky vyvolených šťastlivců, protože nový byt stojící několik miliónů korun si mohou dovolit koupit pouze příslušníci extrémně bohaté velkoburžoasie, kterými jsou zpravidla v drtivé většině převážně pouze všelijaké feministky, homosexuálové, svobodní zednáři, bývalí estébáci, extrémně bohaté podnikatelky a podnikatelé, ministerky a ministři, novinářky a novináři, poslankyně a poslanci, senátorky a senátoři, vysoké státní úřednice a vysocí státní úředníci a další jim podobné velkoburžoasní elementy, zatímco obyčejný pracující člověk žijící z mozolů svých vlastních rukou i kdyby snad žil i více než sto let a navíc ještě i měl řádné placené zaměstnání, respektive reálnou možnost živit se poctivou prací svých vlastních rukou po celých sto let, tak ani tato stoletá poctivá práce svých vlastních rukou by mu neumožnili vydělat, respektive ze svého výdělku za sto let poctivé práce ušetřit těchto několik miliónů korun, aby si tento v korunách několikamilionový byt mohl koupit.

3.) Častá migrace, pokud v ní převládají mladí lidé. Jedná se v podstatě o cizince pocházejících z úplně jiných zemí, které ať již násilím anebo vydíráním či nějak jinak buď nějak přinutili anebo nějakými svými sliby oklamali a nalákali všelijaké ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mafie aby se odstěhovali pracovat do České republiky anebo do Slovenské republiky, a pak poté, co tyto ruskojazyčné, arabské, albánské, africké, indické, čínské, vietnamské, mongolské, latinoamerické a jiné mezinárodní mafie tyto cizince propašovali do České republiky či Slovenské republiky, tak se občas stane, že se s některými z těchto cizinců jejich vlastní mafiáni nějak nepohodnou, v důsledku čehož pak tito mafiáni dovážející do České republiky i Slovenské republiky “pracovní sílu” se na ně jednoduše vykašlali a nechali je “na holičkách” (po slovensky: “Nechali ich v kaši!”).

4.) Neukončené vzdělání, potažmo nízké vzdělání je důvod, který zejména v budoucnosti čím dál častějším důvodem pro bezdomovectví zejména u mladých lidí vzhledem k tomu, že vládnoucí polykapitalistický, buržoasní, plutokratický režim svou záměrnou a cílenou politikou zaváděním školného, extrémním stonásobným, ba dokonce ještě extrémnějším zdražováním kolejného, tj. ubytováním v různých studentských ubytovnách, jakož obdobně tak i extrémním zdražováním učebnic, vysokoškolských skript a jiných školských pomůcek, dálkové i vnitrostátní dopravy, menzovné či jinak nazvané poplatky studentů za jídlo; čímž vším tento prohnilý a vrcholně asociální a antisociální buržoasní plutokratický režim vytváří všemožně umělé bariéry, aby se vzdělání, zejména pak vzdělání vysokoškolské, ale konec konců nakonec i vzdělání jakékoliv jiné stalo pouze privilegiem extrémně bohaté velkoburžoasie, respektive jejich rozmazlených extrémně bohatých buržoasních slečinek a extrémně bohatých rozmazlených buržoasních fracků. Koho snad více zajímá to, kolik obyčejného českého studenta finančně stálo vysokoškolské studium v České republice v minulosti, a to jak té vzdálenější minulosti před rokem 1990, ale zejména pak ještě i v období let 1994 – 2000, tomu mohu jen doporučit, aby si přečetl práci “Víte kolik finančně stálo studium v letech 1994 – 2000?”, kterou si můžete přečíst na adrese www.hentyklahola.nazory.cz/Vetrnik.htm

Jak jsem se při shánění nejrůznějších detailnějších faktografických informací ohledem různých statistik týkajících se bezdomovců kdesi dočetl, tak například podle databáze, kterou mají k dispozici ve středisku pomoci bezdomovcům v Bolzanově ulici v Praze, mezi přicházejícími lidmi bez domova jsou v Praze stále ještě ve velké většině bezdomovci středního věku. Současně je velice markantní nárůst starých lidí, a to dokonce i velmi starých lidí, kteří jsou vyháněni z bytů a podnájmů novými majiteli domů. Jejich situace je zpravidla vždy velmi bezútěšná, protože volná místa v domovech starobních důchodců jsou velice obsazená, jsou-li vůbec ještě volná místa v domovech starobních důchodců vůbec nějaká. Kromě toho po změně politického režimu v roce 1989 dokonce již i provozování domovů starobních důchodců přestalo být veřejnoprávní sociální službou státu vůči seniorům, ale v podstatě stalo se rovněž předmětem takzvaného tržního podnikání a tím tedy i nemravných, ba až hrubě zvrhlých kapitalistických zisků vyždímávaných ze starobních důchodů těchto zde u nich ubytovaných seniorů, v důsledku čehož tyto dnešní takzvané “moderné” domovy starobních důchodců fungující na ziskových “tržních” principech jsou fakticky finančně nedostupné pro starobní důchodce s nižšími důchody, ba dokonce stále častěji a častěji i pro starobní důchodce s průměrnou výší starobních důchodů v české, jakož i ve slovenské společnosti.

Vzhledem k neustálému kolísání a častým změnám, a to často dokonce i různým protikladným změnám je podání nějaké prognózy změny věku bezdomovců do budoucna velice těžké, nicméně některé z českých a slovenských institucí, které se porůznu nějak zajímají o problematiku bezdomovců se do jisté míry přiklánějí k názoru, že v budoucnosti zřejmě dojde obdobně jako je tomu v Evropské unii jako celku, popřípadě by údajně mohlo dojít v České republice i ve Slovenské republice ke zvýšení procentuálního podílu počtu bezdomovců z řad mladých lidí, mládeže a dětí.

Stále častější příchod bezdomovců z řad pubescentů a adolescentů a opakované příchody dětí, údajně prý přinutilo organizaci N. vybudovat jakousi oddělenou část střediska pomoci, kde se sociální pracovníci věnují problémům této mladé generace odděleně od starší. Nezralost mladých lidí a občas dokonce i nějaké náznaky počínající "kriminální kariéry" nebo dokonce již i viditelné znaky kriminality jsou nejpatrnějšími atributy již i velmi mladých bezdomovců jako následek neexistence pracovních příležitostí, bytů, a celkově též i úplně asociální a antisociální politiky plutokratického buržoasního státu. Vytvářející se skupiny, party, různá společenství, která neuvěřitelným způsobem vykořisťují či zneužívají ty nejslabší a nejmladší z nich, signalizují teda život bez zaměstnání, realizaci krádeží a násilností. V zoufalé snaze přežít, dostává se tak tato mládež k vyloučenosti a následně i do bezdomovectví.

 

76.)Fakty a mýty o kriminalitě bezdomovců.

A úplně totéž se týká i kriminality bezdomovců. Účinek kriminality a kriminálního jednání na bezdomovství je hrozivý, neboť v zoufalém boji bezdomovců o své přežití jsou prakticky jedinou šancí bezdomovce na opatření si vůbec nějakých prostředků na živobytí krádeže.

Tato sociální skupina extrémně chudých lidí, které je tímto prohnilým plutokratickým buržoasním režimem fakticky upíráno právo na normální existenci, se hroutí do neuvěřitelně zoufalé bídy, jejíž důsledkem je pak zase zcela logicky a zákonitě vzrůst páchání trestné činnosti ze strany těchto bezdomovců nacházejících se ve stavu nejkrajnější životní nouze.

Asociální a antisociální absence jakékoliv sociální politiky plutokratického buržoasního státu zcela logicky a zákonitě plodí zločinné chování lidí zbavených režimem jakýchkoliv prostředků k živobytí, ovlivňuje způsob života extrémně chudého člověka, jeho postoje, záměry, aktivity, jeho společenské vztahy, vydává tak současným vládnoucím buržoasním papaláškám a papalášům plody jejich asociální a antisociální sociální politiky, respektive vydává jim plody sociální a společenské nerovnosti lidí, které ničí jakoukoliv osobní důstojnost člověka.

Je nesporně potřebné se vymanit z těžké intolerance nespravedlivých degradací, různých exkomunikací a předsudkům měšťácké buržoasní společnosti vůči bezdomovcům a i ve svém vlastním zájmu řešení kriminality ve společnosti by vládnoucí plutokratická buržoasie měla se měla zaměřit na porozumění a poznání tak křiklavého sociálního jevu jakým bezdomovectví nepochybně je, a do tohoto svého pohledu by vládnoucí plutokratické buržoasní papalášky a papaláši vládnoucího režimu měli promítnout i upřímnou snahu o řešení problematiky bezdomovců poskytnutí jim lidsky důstojného bydlení, a pokud možno i nějakého placeného zaměstnání, anebo pokud snad ne přímo poskytnutí nějakého placeného zaměstnání, tak alespoň nějaké finanční sociální podpory, která by jim mohla nahradit neexistující pracovní příležitost. Pokud totiž tyto vládnoucí plutokratické buržoasní papalášky a papaláši vládnoucího režimu budou problém bezdomovectví a potřeby bezdomovců lhostejně ignorovat, pak zcela zákonitě a logicky tito extrémně chudí lidé zbaveni jakékoliv “střechy nad hlavou” i jakýchkoliv prostředků na živobytí budou ve stavu této své nejkrajnější životní nouze a zoufalství i nadále páchat své krádeže a s souvislosti s těmito krádežemi eventuálně ještě i další kriminální trestní činnost jejímiž obětmi se zcela logicky a zákonitě budou stávat ostatní občané, a to včetně i těchto bohatých vládnoucích papalášek a papalášů samotných!

Nikoliv tedy jen v zájmu samotných bezdomovců, ale vlastně i zájmu nás všech bohatých pokud nechceme být vystaveni permanentnímu riziku svého okradení či vykradení ze strany bezdomovců zoufale bojujících o své alespoň holé přežití, musíme tudíž upřímně ve svém vlastním zájmu začít zkoumat celkovou sociální problematiku bezdomovců ve všech jejích dimenzích, zříci se svého dosavadního indiferentismu, lhostejnosti a odhalit složitost celého jevu bezdomovectví a způsobu jejího řešení jak těmto lidem poskytnout lidsky důstojné bydlení a současně i nějaké placené zaměstnání, respektive pokud jim nebudeme schopni poskytnout to placené zaměstnání tak alespoň nějakou odpovídající sociální podporu, která by jim umožnila pokrýt ty nejzákladnější životní potřeby. V opačném případě totiž tradiční kriminalita bezdomovců i nadále zcela logicky a zákonitě zůstane nebezpečným strašákem celé naší společnosti bohatých.

Den co den přinášejí media údaje o trestných činech a jejich obětech. Hovoří se o prevenci a represi, zrušení a obnovení trestu smrti, a nevím co ještě, avšak důvěra občanů k zákonům, policii, státu, se plným právem nepřetržitě oslabuje. Frustrovaná část různých ohrožených a nedostatečně chráněných občanů, hledá zdroj zla a potenciální pachatele. Často spočine pohled veřejnosti právě na lidech bez přístřeší, těch nežádoucích, kteří jsou svým způsobem života velmi viditelní. Ovšemže nikdo nemůže tvrdit, že bezdomovská populace je stranou problematiky kriminality. Vzhledem k tomu, že se jedná o lidi zbavených asociální a antisociální sociální politikou plutokratického buržoasního státu jakýchkoliv prostředků na živobytí, jsou tudíž krádeže, které jsou ve stavu nejkrajnější životní nouze bezdomovci nuceni páchat úplně stejně přirozené, jako je například u lvů, leopardů, gepardů či jiných velikých afrických koček lov antilop nebo lov jiné zvěře. A tak jako skutečnost, že třeba afričtí lvi, leopardi či gepardi loví v zájmu svého přežití antilopy a jinou podobnou zvěř jejichž masem se živí, a pokud nechtějí zemřít hlady tak tyto veliké africké kočky ani nemají jinou možnost jak si zabezpečit svou potravu, kterou ke svému životu potřebují, tak úplně stejně tak i samotní bezdomovci pokud nechtějí zemřít hladem tak též musí “lovit”, a to bohužel “lovit” majetek nás bohatých. Proto že tyto veliké africké kočky loví antilopy nikoho ani jen nenapadne obviňovat je z nějaké krutosti, neboť každý velice dobře ví, že antolopí či jinou podobnou zvěř neloví jen tak pro nic za nic, či dokonce z nějaké škodolibosti, zlomyslnosti, sadismu či podobně, ale pouze jako nevyhnutný prostředek, který je k jejich obživě nevyhnutný, pokud nechtějí zemřít hlady. A ovšemže i tyto dotyčné dvěstěkilové africké kočky sami zcela dobrovolně upouštějí od lovu antilop či lovu jiné podobné zvěře pokud se jim tato nezbytná potrava zabezpečí jiným způsobem, například pokud naleznou ještě konzumovatelnou nepříliš dávno uhynulou nebo zastřelenou zvěř, popřípadě pokud těmto velikým africkým kočkám sám správce národního parku či chráněné přírodní rezervace záměrně nějaké maso zanechá. Úplně stejně by bylo tomu i s bezdomovci, kteří by se též zřekli páchání jakýchkoliv krádeží kdyby se o ně patřičným způsobem postaral stát, kdyby jim poskytl lidsky důstojné bydlení a současně i fakultativně buď nějaké placené zaměstnání anebo alespoň nějakou sociální podporu, která by bezdomovcům absenci existence tohoto placeného zaměstnání kompenzovala.

Jinak ale zas já rozhodně nechci nikoho z boháček a boháčů strašit bezdomovci, nicméně abych byl plně objektivní musím otevřeně říci, že ač sice stejně jako prakticky všichni lvi na afrických savanách loví antilopy, zebry a jinou podobnou zvěř, tak úplně stejně tak jsou svými životními podmínkami i bezdomovci přinuceni v zájmu svého vlastního přežití, pokud nechtějí zemřít hladem krást, a tudíž prakticky všichni bezdomovci, kteří jsou zbaveni jakýchkoliv prostředků k živobytí tak jestliže navzdory tomu nezemřeli hladem, je to vysvětlitelné pouze tím, že se živí krádežemi, že mají ve svém životě již délce svého bezdomoveckého života adakvátní kriminální zkušenost, tím, že se prakticky permanentně dopouštějí obrovského množství zejména drobných krádeží a s těmito krádežemi přidružené kriminality, a to kriminality ať již cílevědomé, anebo i příležitostné, vždy však ale pouze páchané v důsledku své krajní sociální nouze.

Na druhé straně je však ale třeba všem zbytečně poplašeným boháčkám a boháčům otevřeně říci, že Vy bezdomovci v žádném případě rozhodně nejste schopni účastnit se, anebo snad přímo řídit nějaké větší kriminální akce, či dokonce snad nějak participovat na organizovaném zločinu. Rafinovanost, systematičnost a synchronizace všech dílčích operací organizovaného zločinu bezdomovce jako eventuální pachatele prostě úplně vylučují.

Vrátíc se ještě k problematice mladých bezdomovců je třeba říci, že podle výsledků šetření děti ulice a mladiství bezdomovci, jsou bezdomovci živící se často z pouliční kriminality, pocházejí ponejvíce ze sociálně velice slabých či jinak handicapovaných nebo pronásledovaných rodin, anebo i pocházejících z nepodnětného prostředí dětských domovů. Mnozí z nich jsou tedy někdy i sirotci nebo polosirotci.Delikvence dětí ulice, a to dokonce i dětí pocházejících jinak z rodinného prostředí není ještě zcela prostudována, ale sklony některých dětí ze sociálně slabých rodin k toulání, lhaní, útěkům z domova poukazují jen na bezútěšnost velice špatné ekonomické a sociální situace celé jejich rodiny.

V těchto případech vzhledem k velice špatné sociální situaci těchto extrémně velice chudobných rodin je zde bohužel velice častá i prostituce dětí i mladistvých, chlapců i dívek, kuplířství s dětmi i mladistvými, skupiny těchto sociálně extrémně chudobných dětí a dospívajících bývají často zneužívány různými profesionálními zločinci a mafiemi. Doprovodné jevy žebrání, alkoholismu a narkomanie, patologického hráčství jsou nezbytnými podpůrci nových sociálně patologických fenoménů. Na druhé straně ale též mezi bloudícími bezdomovci přibývá i mládeže pocházející i z rodin finančně velice dobře zajištěných, ba až extrémně bohatých. Jinak ale bezperspektivní postavení, dlouhodobá, či spíše vlastně trvalá nezaměstnanost a z toho plynoucí nemajetnost, zadlužení, to jsou charakteristické znaky provázející prakticky všechny bezdomovce. Jejich vyloučenost samozřejmě nese s sebou i častá životní zklamání, různé křivdy způsobené nesmyslnou zlobou a kořistnictvím vládnoucího plutokratického buržoasního režimu a nepřízní osudu, případně nesnášenlivostí ze strany současné xenofobní buržoasní společnosti.

Tento vějíř souvislostí vyjadřuje jen náznak všeho neklidu, chvění a pohybu bezdomoveckých atributů a hodnot odvržených a nechtěných. Celý oblouk vychází však z reality a opět se do ní rychle navrací. Život v bezdomovství je daleko složitější a vysvětlit, pochopit, dojít k podstatě všech jeho variací, by bylo pouhým zjednodušováním. Člověk není nikdy jen subjekt zla a špatnosti. Měl by žít své lidství v prostoru tolerance, bez inkvizice a jejího odsouzení, bez břemen egoismu a všeliké nespravedlnosti. Černobílé posouzení jakéhokoli jevu v tomto "plačtivém údolí" zavání pouze omezeností a ignorancí.

 

77.)Bezdomovci z řad propuštěných vězňů, co nemají kam jít.

Ještě bych se na chvíli chtěl zamyslet bezdomovci, kteří po svém propuštění z věznice neměli kam jít a proto se z nich stali bezdomovci. Řady bezdomovců často rozšiřují i lidé propuštění z vězení na “svobodu”. Mnozí z těchto propuštěných ať již politických, náboženských ale i úplně obyčejných kriminálních vězňů působí dojmem sociálně silných jedinců, kteří mají před sebou ještě úspěšnou životní cestu, jiní jsou na první pohled sociálně nezralí, potřebující pomoc, motivaci k dalšímu životu. Jedni i druzí mají nicméně ale často plným právem pocit úplné rezignace, která je někde hluboko uvnitř jejich duše, byť i třeba nepřiznaná a ovládající. Zcela realisticky vidí své nezáviděníhodné reálné životní možnosti, které jsou prakticky zcela nulové a uvědomují si, že perspektiva jejich další pouti životem v tomto slzavém údolí nemravnosti a hříchu pozemského světa je více než nejistá, neboť nelze reálně předpokládat v dohledné době nějakou pozitivní změnu vládnoucího nemravného plutokratického režimu.

Po propuštění z vězení se v České republice i ve Slovenské republice silní i slabí náboženští, političtí i obyčejní vězni, jestliže nemají rodinné zázemí s blízkými, kteří by je očekávali, ocitají před branou věznice úplně sami, a tak kromě eventuálně snad své hluboké víry v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a Boží lásky Ducha Svatého, která je provádí jejich životem, nemají ve svém životě absolutně nikoho, jen svoji víru a lásku Boží. V České republice i ve Slovenské republice dlouhá vazba a ještě delší výkon trestu podlomí sebevědomí každého člověka a znejistí jeho jednání na svobodě, nikdy by však u upřímně věřícího křesťana ale nemělo podlomit jeho víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele; v opačném případě totiž vládnoucí ateistický režim dosáhl to, čehož tímto uvězněním věřícího křesťana dosáhnouti chtěl.

Ovšemže ale jinak to rozhodně nepopírám, že ani ta sebevětší a sebeintenzivnější víra v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele u propuštěného vězně, pokud na “svobodě” tohoto bývalého vězně nikdo nečeká, jeho další existence coby bezdomovce ponese obzvláště veliká rizika, která navíc budou zcela zjevně nad jeho lidské síly, neboť bez jakéhokoliv bydlení a bez finančních prostředků nebo v tom lepším případě s nějakou zcela nepatrnou sumou peněz a s potvrzením o propuštění z výkonu trestu, vydává se tento “svobodný člověk” jako úplně bezprávný bezdomovec na cestu takzvaného civilního života. Provázejí jej zhusta obavy o zápočtový list, občanský průkaz, zmocňuje se jej strach z noci, protože neví, kde se ubytuje, kde bude spát, někdy má potíže se šatstvem a obuví a podobně.

Tento propuštěný vězeň poté co vyjde ven na “svobodu” navíc zjišťuje, že za dobu svého věznění se městský ruch opět zvětšil, katolických, pravoslavných i jiných křesťanských kostelů zase opět ubylo, obchodů je rovněž opět méně než jich bylo dříve, popřípadě prodávají něco úplně jiného či fungují úplně jinak, často v mnohých objektech namísto prodejny chleba je teď sázková kancelář na koňské dostihy či takzvaný erotický masážní salón anebo nějaký jiný podobný nesmysl sloužící pouze zájmům, a to navíc často velice nemravným zájmům bohaté velkoburžoasie na úkor obchodů, kde by si chudobní lidé mohli koupit levný chléb na jídlo. Pomalu nevyzná se v ulicích svého vlastního města, které je navíc oblepeno ještě dalšími agresivními blikajícími kapitalistickými reklamami a poznamenáno dalším prohlubujícím se kapitalistickým úpadkem s ještě křiklavějšími sociálními rozdíly této sociálně úplně nemravné buržoasní plutokratické společnosti křiklavých sociálních rozdílů mezi bohatými a chudobnými v rámci čehož veškeré ceny všeho možného i nemožného se opět zase výrazně zvýšily, jakož i bezdomovců v ulicích zase výrazně přibylo, a tramvaje buď byly úplně zrušeny a nejezdí vůbec, anebo jezdí zase často někam úplně jinam do neznáma, kam jet nechtěl.

A konečně, když tento propuštěný náboženský, politický či obyčejný vězeň zvládl mnohé, dostává se k evidenci příslušného Úřadu práce a zpravidla zas chybějí mu doklady, a to zpravidla dokonce i oba dva: občanský průkaz i zápočtový list. Není tedy zaevidován, nenáleží mu nárok na dávku z pracovního úřadu, či případně dávku ze systému sociální pomoci. Navíc, má-li komplikace se svým zdravím, často nemá nárok ani na léčení - není třeba zdravotně pojištěn. Bez ubytování, bez peněz a bez možnosti zaměstnání, “vychutnává” tato svobodná bytost tuto typickou “kapitalistickou svobodu” bez jakéhokoliv bydlení někde na nádraží, v parku, pod schody domu či neznámo v jakém ještě úkrytu. Že prý jsem sentimentální a že přepínám? Ale kdeže! To je bohužel všední realita dnešních bezdomovců rekrutujících se z propuštěných vězňů. Ale musí se žít! Fyziologické potřeby byly dány nám lidem všem stejně. Každý potřebuje teplo, spánek, vodu a potravu. A to je právě ten problém. Společensky “nepřijatelní” této cynické plutokratické buržoasní společnosti opět dělají starosti.

V České republice i ve Slovenské republice tito těžce stigmatizováni náboženští, političtí i obyčejní vězni traumatem své vězeňské minulosti, a s úplně opodstatněným pocitem ublíženosti, zklamání a nedůvěry vytvářejí neklidnou vodu a hledají lék na svou ránu.

 

78.)Utrpení bezdomovců je hanebný zločin proti lidskosti.

Při pohledu na obrovské zoufalství a neuvěřitelně nelidské strádání Vás bezdomovců je zapotřebí, abychom my bohatí změnili neutrální stanovisko nás všech k domýšlení našich postojů, rozezněli pozitivní pohyb od naší nulové pozice lhostejnosti k aktivnímu obratu směrem k podpoře potřebných, k solidaritě a proti ohrožení těchto bývalých vězňů coby lidí bezprostředně ohrožených upadnutím do bezdomovectví.

Ještě bych se chtěl trochu zamyslet nad zdravím Vás bezdomovců. Zdraví Vás bezdomovců vzhledem k Vašemu permanentnímu mrznutí, obrovskému nedostatku spánku, dehydratací, hladem, nedostatku hygieny a ohrožení všemi možnými i nemožnými parazity a nemocemi je velice chřadnoucí, ubohé, slabé a chatrné.

Vím velice dobře, že Vy bezdomovci permanentně mrznete v nelidských klimatických podmínkách “pod holým nebem” nuceni žít jako divá zvěř venku kde se běžnému lidskému organismu rozhodně v žádném případě nedá spát, tudíž z těchto důvodů i máte obrovský nedostatek spánku, zpravidla se navíc ani nemáte kde napít vody, a proto trpíte permanentní dehydratací, vyschnutím Vašeho organizmu v důsledku permanentního nedostatku tělesných tekutin, jíte zpravidla pouze zdravotně závadné odpadky, které naleznete mezi odpadem někde v popelnicích; a pokud jde o zdraví Vás bezdomovců, tím méně pak snad máte nějakou reálnou možnost zachovávat nějakou “zdravou životosprávu”, či se vyvarovat škodlivých vlivů působících na zdraví, navíc proti Vaší vůli Vaše osobní životní podmínky jak jsem již naznačil výše Vám nedovolují dodržovat často ani jen ty nejzákladnější hygienické zásady.

Pokud jde o takzvané zdravotní pojištění Vás bezdomovců uvědomuji si, že tento problém není úplně vždy zcela jednoznačný vzhledem k tomu, že mezi Vámi bezdomovci se vyskytují jak občané České republiky, Slovenské republiky, tak i cizinci ze třetích států, respektive oficiální, byť i zpravidla pouze fiktivní rezidenti různých států, tak i když sice někteří bezdomovci třebas i podle příslušného zákona o veřejném zdravotním pojištění státu v němž se momentálně nacházejí jsou třebas i formálně podle příslušného zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotně pojištěni, nicméně v praxi se zpravidla z nejrůznějších důvodů nemohou prokázat potřebným dokladem.

Navíc vzhledem k tomu, že bezdomovci úplně zbavení jakýchkoliv peněz nemají absolutně žádné peníze ani jen na ty nejzákladnější potraviny nezbytné k přežití, tím méně pak snad může od bezdomovců někdo, pokud není snad sám úplně padlý na hlavu očekávat, že budou – i kdyby se snad nějakým zázrakem někdy občas k nějakým penězům nějak dostali – tito bezdomovci namísto koupení si chleba k jídlu, aby nezemřeli od hladu vydávat namísto kupování chleba tyto své úplně poslední peníze za jakési pro ně úplně odtažité a pro bezprostřední přežití do dalšího dne úplně zbytečné takzvané veřejnoprávní “zdravotní pojištění”.

Jak více než výmluvně ukázal tragický osud bezdomovce Spurného, kterého arogantní a cynická lékařka namísto poskytnutí mu lékařské péče nechala násilně vyvést před bránu nemocnice, aby tam zemřel; neboť de facto vlastně pak záleží jen na libovůli lékaře, zda takového občana - bezdomovce bude ochoten léčit anebo jej odmítne, protože zdravotní pojišťovna, převážně Všeobecná zdravotní pojišťovna VZP mu často úhradu odmítne, nebo dokonce i po měsících vyžaduje vrácení úhrady. Jsem přesvědčeni, že se tak děje sice protiprávně, faktem však ale je že se tak v praxi zcela běžně děje a zpravidla se nad tím bohužel nikdo ani jen nepozastaví. A tohle pokud jde o zdravotní péči poskytovanou bezdomovcům platí prakticky úplně všude. To v případě bezdomovců platí o ošetření či vyšetření, při předpisu léků, při starosti o chrup, při hospitalizaci, při dopravě do nemocnice i všude jinde. O julínkovských takzvaných třicetikorunových poplatcích již ani nemluvě.

Často i při vyhledání první pomoci zdravotnická zařízení nejsou ochotni bezdomovcům nezbytné lékařské ošetření poskytnout. Ty odporné cynické hyeny totiž velice dobře ví, že i když sice v důsledku odepření první pomoci tomuto na životě ohroženém bezdomovci tento bezdomovec zemře, o tomto jejich trestním činu neposkytnutí pomoci se jen zřídkakdy dozví někdo, kdo sám k těmto cynickým a bezohledným hyenám nepatří. Případ bezdomovce Spurného je pouze špičkou ledovce, pouze jediným případem, který se masmédiím, politikům a zločincům “v bílých pláštích” nepodařilo ututlat a vyplulo to tedy napovrch. O stovkách jiných bezdomovců - kteří v důsledku odepření poskytnutí první pomoci ze strany některých lékařů a zdravotnického personálu – zemřeli za úplně obdobných okolností a podmínek jako bezdomovec Spurný jsme se nikdy ani nedozvěděli, protože masmédiím, politikům či samotným zločincům “v bílých pláštích” se tyto jejich zločiny podařilo ututlat, díky čemuž se nikdo nic nedozvěděl, nic neprosáklo na veřejnost a nikdy nikdo - za tyto vraždy, ublížení na zdraví s následkem smrti či neposkytnutí první pomoci s následkem smrti – nebyl nijako ani jen vyšetřován, tím méně pak snad souzen či dokonce nějak potrestán.

Bezdomovci a ani obyčejní nezaměstnaní prakticky nemají žádnou reální šanci, aby získali nějaké řádné placené zaměstnání za alespoň minimální mzdu. A pokud třeba i nějakým zázrakem se podaří vstoupit obyčejnému nezaměstnanému vůbec do nějakého zákonného pracovně právního vztahu, pak jde prakticky výlučně pouze o takzvanou dohodu o provedení práce, z níž nevyplývá zaměstnavateli povinnost placení sociálního a zdravotního pojištění.

 

79.)I nezaměstnanost je zločinem proti lidskosti.

Pokud jde o chudáky bezdomovce, ti jsou na tom ještě hůř. Použijíc-li Vaši terminologii moji milí bratři bezdomovci, tak vím, že máte-li kdy vůbec do čeho “pichnout”, tak je to pouze práce na načerno, která je vykonávána nikoliv za nějaké peníze, ale pouze za nějaké každodenní jídlo a ubytování v průběhu té doby, co jste alespoň takhle “zaměstnáni”. A i tato Vaše práce pokud se vůbec kdy někde nějaká objeví tak pouze v samotné Praze. Jinde absolutně nic není. V případě jakéhokoliv onemocnění jste pak Vy bezdomovci nejen že úplně bez prostředků, což Vám bezdomovcům přináší strádání zejména při dlouhodobém onemocnění, plus "léčením" na veřejném prostranství, protože jakmile se stanete ze zdravotních důvodů objektivně neschopnými vykonávat pro svého “zaměstnavatele” práci, kterou jste pro něj do té doby vykonávali, tak Vás Váš “zaměstnavatel” jednoduše vyhodí na ulici a na Vaše “pracovní místo” přijme nějakého jiného prácedychtivého bezdomovce, který je alespoň jakž takž zdravý, aby dotyčnou práci byť i z vypětím všech svých sil byl schopen ještě vykonávat.

Ale i kdyby se nějakým zázrakem nějakému obyčejnému nezaměstnanému či bezdomovcovi i podařilo udržet si své “zaměstnání” - o kterých se zmiňuji v předcházejících dvou odstavcích této práce – třeba i po celá léta, anebo třebas i po celý Váš pracovně aktivní život mezi patnácti až třiašedesáti lety, i tak by Vám to neskýtalo absolutně žádnou perspektivu do Vašeho stáří, protože “pracovníci” vykonávající takovéto otrocké práce za těchto právních okolností ovšemže nejsou účastníky důchodového zabezpečení, tento Váš nějaký výše zmíněný “zaměstnavatel” za Vás ostatně žádné sociální pojištění ani neplatí a tudíž nikdy za svoji mnohaletou otrockou práci nezískáte ani žádný starobní důchod; ba dokonce i kdyby jste třebas při výkonu této své otrocké práce pro takovéhoto svého “zaměstnavatele” třebas i utrpěli nějaký těžký pracovní úraz, který by Vás okamžitě invalidizoval, tak ani za těchto okolností byste Vy nezaměstnaní ale konec konců ani Vy ostatní obyčejní nezaměstnaní neměli vzhledem k neexistenci svého důchodového pojištění nárok ani na poskytnutí invalidního důchodu.

A tak obrovský sociální propad bezdomovců a také i jiných nezaměstnaných se stále více a více prohlubuje. Eventuální sociální péči lze navíc požadovat pouze u "příslušného orgánu", kterým je v České republice zpravidla městský úřad podle místa trvalého bydliště. Hledá-li bezdomovec či nezaměstnaný své "štěstí" v jiném okrese, nebo má třebas důvod v místě svého trvalého bydliště se s někým nesetkat, pak se například zvláštní pomoci podle části šesté, která již sama osobě je vůči bezdomovcům a jiným nezaměstnaným, kteří potřebují tuto pomoc mimořádně hrubě a urážlivě nazvaná jako – cituji to doslova - “Péče o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc, a to občany společensky nepřizpůsobivé” v paragrafech 90 a 91 zákona číslo 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ani jen nemají u koho se o tuto pomoc ucházet a absolutně nikdo jim proto ani nijak nepomůže, i kdyby již vůbec snad u příslušných úřednic byla alespoň minimální vůle tomuto chudákovi nějak pomoci.

Vyloučení z důchodového zabezpečení, vyloučení z nemocenského pojištění, odepření pomoci z veřejného zdravotního pojištění a nedosažitelnost sociální péče - taková je odplata společnosti člověku, který se "provinil" tím, že není příslušníkem vládnoucí třídy, tj. buržoasie.

Ještě bych se něco málo chtěl zmínit o nemocných a zdravotně postižených bezdomovcích. Bezdomovcův život je velmi těžký a životní podmínky jej vystavují zvětšujícímu se riziku onemocnění.

 

80.)Chladné podnebí je největší nepřítel bezdomovců.

Vždyť stačí jen pomyslet na změny klimatu, na velice chladné vnější podnebí, které běžnému člověku reálně neumožňují spát jen tak “pod holým nebem” v těchto krutých mrazích, ale stejně tak i tehdy, když je jen několik málo stupňů nad nulou, potažmo i když je nějakých těch deset či patnáct stupňů nad nulou tak se venku jen tak “pod holým nebem” rozhodně spát nedá, Vy boháčky či boháči pokud snad čtete tyto řádky vzpomeňte si jen sami jak Vám při této teplotě byla obrovská zima, a to navíc i navzdory tomu, že ještě spali ve stanu, v dobrém a teplém spacáku a pod sebou měli dobrou karimatku téměř dokonale Vás izolující od studené zemi, a navzdoru tomuto všemu i při těch deseti či patnácti stupni nad nulou Vám byla obrovská zima. To pak jistě uznáte, že bezdomovec, který rozhodně nemá žádný stan, ani žádný spacák, ani žádnou karimatku, ale má pouze nějaké chatrné oblečení, co má během dne oblečeno na sobě, často navíc ještě oblečení potrhané, špinavé, vlhké, nasáklé různými plísněmi a mykózou, které si nemůže vyměnit, převléci za jiné čisté a suché oblečení, protože žádné jiné oblečení nemá. Není pak divu, že v našem podnebním pásmu běžný člověk za takovéhoto chladného počasí jaké je v našem podnebním pásmu během prakticky téměř celého roku obvyklé se rozhodně venku spát nedá. A dobře vybavení turisté jdoucí někam do lesů či hor někdy v létě s tím spaním za chladného nočního počasí mají obrovské problémy; tím spíše pak obyčejný bezdomovec, který kromě svého chatrného a potrhaného, špinavého, vlhkého denního oblečení nasáklého různými plísněmi a mykózou nemá absolutně nic, co by ho chránilo před krutou zimou. A což pak ještě když prší anebo fouká vítr, který vzhledem k tomu že teplota našeho lidského těla je něco mezi 36 – 37 stupni Celsia je z našeho lidského hlediska větrem pro naše lidské tělo vždy velice studeným, vždy nás neúměrně velice ochlazujícím až podchlazujícím.

Za těchto okolností a podmínek bezdomovci jsou nuceni žít i spát jen tak “pod holým nebem” jakoby byli divá zvěř – a to upřímně říkám bohužel, že bezdomovci nejsou divá zvěř, neboť to by je příroda pak alespoň vybavila nějakou tou teplou kůží, teplou kožešinou či teplým peřím, které chrání před krutým mrazem volně “pod holým nebem” divou zvěř – zatímco nás lidi příroda nevybavila absolutně ničím, co by nás ve své přirozenosti chránilo před zimou, a jsou-li pravdivá tvrzení přírodovědců že jsme se vyvinuli z opice je zřejmé, že dnešní opice v našem podnebním pásmu nežijí a ani v minulosti žádné nežili, respektive podle tvrzení těchto přírodovědců náš opičí předek pocházel z Keně, a příroda ani nepředpokládala, že pronikne tak daleko na sever do tak klimaticky chladných oblastí jako je území dnešní České republiky a Slovenské republiky, a tudíž my lidé ze své přirozenosti nejsme vybaveni pro život v tak chladných oblastech, jako jsou oblasti ve kterých žijeme.

Tudíž největším problémem bezdomovců v našich extrémně studených klimatických podmínkách je z hlediska teplotních potřeb našeho lidského organismu prakticky téměř permanentně existující krutá zima a z ní pak sekundárně vyplívající obrovský nedostatek spánku. Venku “pod holým nebem” se spát nedá, někde na železničním nádraží v uzavřené hale je zpravidla tepleji a tudíž z hlediska teploty daného prostředí by se snad spát i dalo, avšak spánek v nějakém sedě či v nějaké skrčenosti rozhodně v žádném případě nelze pokládat za nějaký příjemný spánek, kde by si celé lidské tělo a veškeré svalstvo lidského těla mohlo uvolnit a odpočinou si. Navíc i toto tělo se nenachází na nějaké měkké posteli, ale na nějaké tvrdé lavici ze dřeva či umělé hmoty. Kromě toho bezdomovci jsou permanentně rušeni ve spánku nejen přirozeným hlukem železničního nádraží a téměř permanentního hlášení železničního rozhlasu o příjezdech a odjezdech vlaků, ale i neustálým úmyslným všemožným obtěžováním a šikanováním bezdomovců ze strany hulvátských policistů a strážníků, když například pod záminkou kontroly jejich osobních dokladů přijdou titíž policisté či strážníci třebas i každých deset minut “zkontrolovat” tytéž bezdomovce, ačkoliv jejich občanský průkaz již vícekrát viděli, popřípadě už vícekrát se přesvědčili o tom, že bezdomovec vůbec žádný občanský průkaz nemá. To jim však ale nijako nepřekáží, aby téhož bezdomovce přišli o deset minut později “zkontrolovat” opět.

 

81)A druhým největším nepřítelem jsou někteří bohatí lidé.

Nadto ještě často bezdomovce policisté i strážníci vyhánějí ven, někdy je bezdomovec tak zesláblý, že již sám ani nevládne jít, to ho pak i násilně táhnou po zemi, a když ho vytáhnou ven, to se pak tam na něj policisté a strážníci násilně vrhnou a surově jej zmlátí. V Praze na pražském hlavním nádraží jsem na vlastní oči byl svědkem toho, jak dva pražští strážníci hrubě vyhrožovali jednomu velice starému a silně kulhajícímu bezdomovci, že jestliže odsud okamžitě nevypadne pryč, tak mu znovu zlomí nohu, kterou jak z daného kontextu vyplynulo mu právě oni samotní úmyslně zlomili. Kromě toho bezdomovce šikanují, ponižují, bijí a vyhánějí i železniční zaměstnanci, i někteří cestující ba i necestující, jako například různí náhodní kolemjdoucí, ale i takový necestující boháčky a boháči, kteří nejsou nějakými náhodnými kolemjdoucími, ale různí mladiství rozmazlení buržoasní fracci či stejně tak rozmazlené buržoasní dcerušky, ba i školopovinné děti, kteří přišli pouze za tím účelem, že zde hledají nějakého bezdomovce či bezdomovkyně nebo bezdomovkyni, které sice osobně ani jen neznají, avšak chtějí se tyto rozmazlené buržoasní dětičky “pobavit” tím, že je budou bít, všemožně šikanovat, ponižovat a týrat. A když možná někdy občas třebas nějaký bezdomovec má i to štěstí že mu momentálně nikdo z boháček a boháčů nijako neubližuje, tak vzhledem ke svým minulým traumatům z bití, šikanování, ponižování a týrání ze strany boháček a boháčů je bezdomovec i navzdory tomu v permanentním stresu, napětí a strachu, že by se opět mohl stát obětí bití, šikanování, ponižování a týrání ze strany boháček a boháčů, což mu rovněž psychicky brání aby usnul asi podobně jako to brání usnout lovcovi někde v africkém pralese, a pokud si přece jen v této lidsky nepohodlné poloze v sedě či nějaké skrčenosti, a permanentním strachu, že může být kdykoliv kýmkoliv fyzicky nějak napaden i podaří usnout; tak stačí když někdo, třeba i jen nechtěně a bez zlého úmyslu čirou náhodou jde kolem čímž se mimoděk nějak přiblíží nějak bezdomovci, se téměř každý bezdomovec nejenže automaticky probudí, ale zděšeně sebou i trhne.

 

82.)Jak dlouho lze takhle dlouho trpět?

Lze změřit zdravotní rizika ze života bezdomovců ulpívající z jejich života v těchto podmínkách?

Stává se také často, že hospitalizované, povětšinou i velmi staré osoby, po svém příchodu do domova, zůstávají osamocené, nezaopatřené a bez jakékoliv pomoci ze strany mladších či alespoň zdravějších osob. Mezi bezdomovci se objevují též i propuštění pacienti z nemocnice, kteří se po svém propuštění z nemocnice nemají kam uchýlit, protože jsou bez domova. I propuštění náboženští, političtí, ale i úplně obyčejní vězni přicházejí s podlomeným zdravím, toulají se z místa na místo bez jediné koruny na živobytí, bez pomoci, bez domova, plni bezradnosti.

A vzhledem k tomu, co jsem uvedl v odstavcích výše přijdou-li třebas mrazy, co pak asi vydrží například nějaký nemocný a opuštěný starý člověk - anebo dokonce věkově i “mladší” nezaměstnaný, který tudíž vzhledem k tomu, že není starobním důchodcem, tak ani žádný starobní důchod nedostává - který je buď přímo bezdomovcem, anebo svou extrémní chudobou byť i jinak třebas i má nějakou svou boudu jako střechu nad hlavou”, avšak ke svému věku a eventuálně i zdravotnímu stavu nemůže si po svém návratu z nemocnice či z vězení tam ve své boudě nijak zatopit a často ani nemá čím, zejména pokud se právě ned